ECLI:CZ:US:2020:1.US.555.20.1
sp. zn. I. ÚS 555/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti VENDORA Invest SE, se sídlem Bělohorská 688/165, 169 00 Praha 6 - Břevnov, zastoupené Ivanem Peclem, advokátem se sídlem Zábrdovická 15/16, 615 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3841/2019-176 ze dne 28. 11. 2019, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 31/2019-144 ze dne 20. 3. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 17 C 367/2017-115 ze dne 25. 9. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Hradci Králové zamítl žalobu stěžovatelky požadující jednak placení příspěvku na údržbu a opravy blíže specifikované účelové komunikace, zřízené na pozemcích ve vlastnictví stěžovatelky, ve výši 6.050 Kč měsíčně, a to po dobu jejího užívání, jednak zaplacení částky 217 800 Kč za užívání předmětné komunikace v období od 7. 12. 2014 do 7. 12. 2017. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Ústavní soud se dříve, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zabýval nejprve procesními podmínkami její věcné projednatelnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozsudkům krajského a okresního soudu, nepřípustná. Pokud jde o vlastní usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, ústavní stížnost proti němu přípustná sice je, ovšem není opodstatněná. Pro tento závěr svědčí následující důvody.
Stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, aniž vůbec, natož řádně, vymezila předpoklad přípustnosti dovolání. Stěžovatelka v dovolání jen zrekapitulovala dosavadní průběh řízení s tím, že rozsudek krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž dovolacím soudem by měla být právní otázka posouzena jinak. Stěžovatelka tedy v prvé řadě neoznačila právní otázku, jež by byla způsobilá splnit, alespoň v hrubých rysech, požadavek předpokladu přípustnosti dovolání. Požadavek stěžovatelky na odlišné právní posouzení věci od rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. Totiž předpoklad přípustnosti, aby Nejvyšší soud posoudil právní otázku jinak, se týká případů, kdy Nejvyšším soudem již v minulosti byla určitá právní otázka vyřešena, avšak ve světle zásadních důvodů by dovolací soud měl tuto svoji dosavadní judikaturu přehodnotit a právní otázku vyřešit odchylně. Jak poznamenal Nejvyšší soud v napadeném usnesení, nic takového ale stěžovatelka v dovolání netvrdí a namísto toho se zaobírá obecnými právními otázkami souvisejícími s užíváním komunikací (viz č. l. 148 - 149 vyžádaného spisu okresního soudu) a skutkovým stavem. Nejvyšší soud tedy nepochybil, pakliže za této situace dovolání stěžovatelky odmítl pro absenci zákonem stanovených náležitostí dovolání dle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud podotýká, že jde o vadu zásadní, bez které nelze pokládat podané dovolání za řádně uplatněné, resp. vyčerpané, a proto je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích (tj. v daném případě proti napadeným rozsudkům krajského a okresního soudu) nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, vyhlášené ve Sbírce zákonů jako sdělení Ústavního soudu č. 460/2017 Sb.).
Ze všech výše zmíněných důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu