ECLI:CZ:US:2020:1.US.557.19.1
sp. zn. I. ÚS 557/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Ulricha, zastoupeného Mgr. Petrem Buchtou, advokátem se sídlem Dukelská 558/31, Jeseník, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2018, č. j. 30 Cdo 3992/2017-126, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, č. j. 28 Co 72/2017-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 2. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na vedlejší účastnici (Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí) peněžitého zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tato újma mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí ČSSZ ze dne 22. 3. 2010, kterým mu byl odňat invalidní důchod, přičemž následným rozhodnutím ze dne 14. 7. 2014 mu byl s účinností ode dne 10. 5. 2010 obnoven nárok na invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně a současně mu byl poukázán doplatek důchodu za dobu od 10. 5. 2010 do 9. 9. 2014 v částce 287 348 Kč.
O žalobě stěžovatele bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 9. 2016, č. j. 18 C 167/15-66, tak, že vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále jí byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok II.). Nalézací soud přitom dospěl k závěru, že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 22. 3. 2010 je třeba z pohledu rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Šumperku ze dne 13. 5. 2014 posoudit v intencích §7 a §8 zákona č. 82/1998 Sb. jako nezákonné rozhodnutí, v důsledku kterého žalobci vznikla nemajetková újma, kterou nebylo možno kompenzovat pouhým konstatováním porušení práva žalobce.
K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud přitom vyšel z dikce ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., z něhož nelze dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Nebyla-li splněna tato podmínka, soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem.
Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto ústavní stížností napadeným usnesením s tím, že ze zákona nelze dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno.
Z ústavní stížnosti vyplývá procesní postup stěžovatele, který se po odejmutí invalidního důchodu domáhal jeho přiznání, a to opakovanými žádostmi na České správě sociálního zabezpečení. Stěžovatel poukázal na životní útrapy, jimž byl vystaven po více jak čtyři roky. Má přitom za to, že v jeho věci postupovaly obecné soudy příliš formalisticky, když své rozhodnutí založily na doslovném výkladu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Vzhledem ke zpětnému přiznání invalidního důchodu je zřejmé, že stěžovatel byl invalidní po celou dobu od odebrání, až po opětovné přiznání důchodu a stát by tak neměl trvat na formalistickém výkladu zákona, podle něhož stát odpovídá pouze za škodu způsobenou změnou či zrušením svého rozhodnutí.
III.
Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížnosti stěžovatele nelze upřít jistou míru racionality. Vzhledem k okolnostem případu se výklad ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. může skutečně jevit příliš formalistickým. Je tomu tak proto, že v dané věci sice nedošlo k formálněprávnímu zrušení či změně rozhodnutí, nicméně tím, že stát přiznal stěžovateli invalidní důchod zpětně, své předchozí rozhodnutí o odepření důchodu fakticky negoval.
Navzdory výše uvedenému má Ústavní soud za to, že v dané věci není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů. Vychází přitom z toho, že jednou z podmínek pro podání ústavní stížnosti je vyčerpání všech dostupných opravných prostředků. Tento požadavek je třeba vykládat nejen ve formálním, ale též v materiálním slova smyslu. Je sice pravdou, že stěžovatel formálně vyčerpal opravné prostředky, jimiž se domáhal náhrady škody na státu, ovšem tyto prostředky nevyčerpal materiálně. Ústavní soud zde má na mysli tu skutečnost, že nevyvinul dostatečnou aktivitu, jíž by se bránil samotnému rozhodnutí o odejmutí invalidního důchodu. Pokud by tak učinil a nechal rozhodnutí správních orgánů přezkoumat soudem, není vyloučeno, že by pro něj více než čtyřletá anabáze vůbec nenastala. Z napadených rozhodnutí sice vyplývá, že proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení vznesl stěžovatel námitky, nenapadl je však soudně. To pak nelze považovat za vyčerpávající využití opravných prostředků, jimiž mohl stěžovatel situaci již v počátku zvrátit. Využití takovýchto prostředků nevyplývá ani z ústavní stížnosti a ani z předložených rozhodnutí obecných soudů.
Z uvedených důvodů se Ústavní soud ústřední námitkou stěžovatele podrobněji nezabýval, napadená rozhodnutí obecných soudů považoval za ústavně konformní a předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu