ECLI:CZ:US:2020:1.US.565.20.1
sp. zn. I. ÚS 565/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Jakubem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského 1303/13, proti rozsudkům Krajského soudu v Praze č. j. 101 Co 224/2019-1979 ze dne 5. 11. 2019 a Okresního soudu v Mělníku č. j. 42 P 502/2012-1595 ze dne 17. 1. 2019, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a dále a) Ž. P. a b) nezletilého O. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel a vedlejší účastnice a) [dále jen "matka"] jsou rodiči nezletilého vedlejšího účastníka b) [dále jen "nezletilý" nebo "syn"]. V řízení vedeném u Okresního soudu v Mělníku (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 42 P 502/2012 ve věci péče o nezletilého rozhodovaly obecné soudy napadenými rozsudky o návrhu stěžovatele na změnu péče a návrhu matky na zúžení styku nezletilého se stěžovatelem.
2. Nalézací soud návrh stěžovatele na změnu péče o nezletilého zamítl (výrok I) a změnil úpravu styku stanovenou naposledy rozsudkem č. j. 42 P 502/2012-423 ze dne 15. 10. 2015, a to tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým každou středu odpoledne v rozsahu tří hodin, každé liché pondělí odpoledne v rozsahu tří hodin a každou sudou sobotu v rozsahu osmi hodin, s předáváním v místě bydliště matky nebo ve školském zařízení (výrok II). Výrokem III uložil nalézací soud stěžovateli nahradit náklady řízení státu ve výši 17 400 Kč a výrokem V přiznal soudní znalkyni znalečné; žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") změnil výrok II rozsudku nalézacího soudu a upravil styk stěžovatele s nezletilým tak, že je k němu oprávněn každou lichou středu odpoledne v rozsahu čtyř hodin a každý sudý víkend od pátečního popoledne do sobotního podvečera s převzetím nezletilého ve školském zařízení a odevzdáním matce v místě jejího bydliště (výrok I). Výrok III rozsudku nalézacího soudu změnil tak, že náklady řízení státu nahradí rodiče každý z jedné poloviny (výrok III). Zbývající výroky I, IV a V rozsudku nalézacího soudu odvolací soud svými výroky II a IV potvrdil.
4. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení jeho rodičovských práv ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy podle stěžovatele řádně nevypořádaly jeho důkazní návrhy (videozáznamy o předávání syna, výslech matky, výslech znalkyně z oboru psychiatrie k podanému znaleckému posudku), čímž zatížily proces dokazování vadou tzv. opomenutých důkazů [nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51)]. Ačkoli stěžovatel vznášel námitky k závěrům znalkyně, nalézací soud ji nevyslechl a svůj postup neodůvodnil. Dále stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazu znaleckým posudkem z oboru psychologie ze strany nalézacího soudu, které převzal i soud odvolací. Obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost stěžovatelem tvrzené změně poměrů, kterou odůvodnil svůj návrh na novou úpravu péče o nezletilého - bezdůvodnému a opakovanému bránění v realizaci styku ze strany matky. Obava matky o psychický stav syna podle stěžovatele není dostatečným důvodem k zamezení styku (nález sp. zn. II. ÚS 1376/18 ze dne 10. 12. 2019; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Dále stěžovatel vyjmenovává dílčí pochybení, která v postupu obecných soudů spatřuje; porušení svých základních práv v zásadě dovozuje ze skutečnosti, že nevyhověly jeho procesním návrhům a svá negativní stanoviska dostatečně neodůvodnily. Konečně stěžovatel rozporuje posouzení soudů o jeho majetkových poměrech a splnění podmínek §148 o. s. ř. v kontextu jemu uložené povinnosti k náhradě nákladů, které v řízení vznikly státu.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud nepřehlédl enormní množství procesních návrhů, jimiž stěžovatel obecné soudy zahrnuje (viz množství zjevně neopodstatněných či vadných ústavních stížností, jež stěžovatel v předmětném opatrovnickém řízení dosud podal), a nemíní zpochybňovat jejich úsudek při hodnocení, který z návrhů je relevantní, a který proto zasluhuje vypořádat. Z podání stěžovatele není zřejmé, jaká skutková zjištění by z provedení jeho důkazních návrhů (videozáznamy dokládající konfliktní předávání syna, výslech matky) mohla vzejít a jak by byla způsobilá ovlivnit následné právní posouzení věci; posudek znalkyně z oboru psychiatrie není jediným důkazem, o nějž by obecné soudy své právní závěry opřely, její výslech a konfrontace stěžovatelem by na nich nic nezměnily, neboť z provedeného dokazování je zřejmé, že primární citové vazby chová nezletilý k matce, v jejíž péči je od narození. Ústavní soud v postupu nalézacího soudu pochybení ve smyslu tzv. opomenutých důkazů neshledal. Znalkyni z oboru psychologie stěžovatel podle vlastních slov konfrontovat mohl, což také učinil. Skutečnost, že byl provedený důkaz nakonec soudem hodnocen k nespokojenosti stěžovatele, nelze považovat za porušení jeho procesních práv. Spravedlivému procesu a rovnosti stran bylo i v tomto ohledu učiněno zadost; Ústavní soud nemá k postupu obecných soudů nejmenších výhrad.
7. Stěžovatel odůvodňoval návrh na změnu péče o syna tím, že je mu ze strany matky bráněno ve styku s nezletilým. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu plyne, že styk stěžovatele s nezletilým neproběhl v ojedinělých případech, zapříčiněných objektivními okolnostmi (nemoc, volnočasová aktivita), jež matka vždy doložila. Stěžovatel si ostatně skutečnost, že je dítě nemocné, sám ověřoval za pomoci policejní hlídky, kterou do místa bydliště matky pro kontrolu zavolal a jejíž návštěvě byl přítomen s poučením, aby se v podobných případech zdržel zneužívání tísňové linky (s. 6 rozsudku odvolacího soudu). Stěžovatelova tvrzení o bránění v realizaci styku s nezletilým byla z pohledu Ústavního soudu v řízení spolehlivě vyvrácena. Nadto nalézací soud uvedl, že postoj stěžovatele v průběhu řízení byl nekonzistentní a nebylo z něj vždy patrno, oč vlastně usiluje. Návrh na změnu péče proto nalézací soud shledal nedůvodným, což je závěr legitimní a řádně odůvodněný - Ústavní soud nenašel žádný důvod pro zásah do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů.
8. Ústavnímu soudu není zřejmé, z čeho plyne nespokojenost stěžovatele s úpravou styku provedenou odvolacím soudem, rozšířil-li poprvé styk o přespání, o něž stěžovatel v průběhu řízení tolik usiloval. Z odůvodnění obou rozsudků je patrno, že v současné době (v okamžiku rozhodování) jde o maximum, které je z hlediska psychické stability nezletilého a jeho řádného vývoje akceptovatelné; napadené rozhodnutí nadto nemusí být a nejspíše ani nebude z hlediska úpravy poměrů definitivní. Potřeby, zájmy i stanoviska nezletilého se budou v průběhu doby vyvíjet a tomu bude třeba uzpůsobit další úpravu poměrů. Preferovanou a pro dítě mnohem méně zatěžující variantou, než opakované podávání značného množství návrhů, je dohoda rodičů. Ústavní soud stěžovateli neupírá právo na soudní ochranu jeho rodičovských práv, avšak trvá na tom, že "normální je nesoudit se" - tím spíše ve věcech týkajících se nezletilého dítěte. Každý nový návrh a každé další řízení se negativně dotýká především nezletilého, přestože to na první pohled nemusí být zřejmé. Středobodem řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je - jak sám název napovídá - právě nezletilý. Dítě je z podstaty věci zranitelným subjektem práva - slabším účastníkem řízení, jemuž je třeba poskytnout odpovídající soudní ochranu. Opatrovnické řízení neslouží ke "klání" mezi rodiči, v němž by si měli vzájemně "vyřídit účty".
9. Z podání stěžovatele i odůvodnění napadených rozsudků zřetelně vyplývá, že stěžovatel "opakovaně zdůrazňuje pouze svá práva, která staví nade vše ostatní", jak přiléhavě konstatovala i přizvaná psycholožka. Vlastní požadavky se snaží prezentovat jako nejlepší zájem dítěte, který však není totožný se zájmy rodičů a překrývá se s nimi pouze do určité míry, zvlášť tehdy, sledují-li rodiče protichůdné zájmy a jejich představa o uspořádání vzájemných vztahů je rozdílná. Stěžovatelův postoj nejlepšímu zájmu dítěte zdaleka neprospívá ani jej nesleduje. Vhodnějším přístupem by bylo investovat energii vkládanou do soudního řízení raději do rozvoje vztahu se synem, aby pro něj nová úprava styku nepředstavovala nežádoucí zátěž; aby se naopak nezletilý mohl na setkání s otcem těšit a užívat si jej tak, jak si sedmileté dítě zaslouží. Podobné doporučení stěžovateli poskytl i nalézací soud, který jej v rozsudku (s. 8) upozornil, že svým současným chováním (odmítání doporučené psychoterapie, neschopnost kompromisu, urputné setrvávání na vlastní pravdě) může stěžovatel zapříčinit "úplné odmítání své osoby nezletilým, který je s přibývajícím věkem stále chápavější a vnímavější a bude třeba věnovat čím dál více patřičnou pozornost jeho názoru." Obavu z hrozby budoucího odklonu dítěte od otce a jeho úplného odmítání vyjádřil i odvolací soud.
10. Ačkoli v zájmu rovnocenného podílu obou rodičů na výchově dítěte je běžnou praxí úprava odlišného režimu styku pro období prázdnin, aby byl nepečujícímu rodiči zabezpečen v co nejširší možné míře [nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017 (N 215/87 SbNU 477)], v daném případě Ústavní soud obecným soudům nevytýká, že tak v době svého rozhodování (opět tedy nikoli definitivně) neučinily, protože z obsahu spisu je zřejmé, proč tak rozhodly. Požadavek stěžovatele zkoumat psychiatricky třetí osoby (kamarád a jeho babička), s nimiž nezletilý tráví volný čas, byť i po delší časový úsek, ponechává Ústavní soud bez komentáře, neboť není stěžovatelem nijak (natož relevantně) odůvodněn.
11. Do práv stěžovatele nebylo nikterak zasaženo ani změnou bydliště matky (tedy i syna), která se přestěhovala v rámci jednoho města (vzdálenost 9 km, namísto původního 1 km). Z této skutečnosti nelze dovozovat, že by odvolací soud rozhodl odlišně od soudu nalézacího a nedal stěžovateli příležitost se vyjádřit. Oba soudy určily jako místo předání dítěte bydliště matky; faktická změna jejího bydliště není významná, soud nemá na podobnou změnu vliv, může na ni v odůvodněných případech pouze reagovat, vyžaduje-li to situace a nejlepší zájem nezletilého dítěte - což není tento případ. Napadená rozhodnutí ničím neodporují závěrům (nezávazného) usnesení sp. zn. I. ÚS 955/15 ze dne 14. 3. 2017, na něž stěžovatel opakovaně odkazuje - tamější ústavní stížnost byla ostatně rovněž odmítnuta, byť pro jiné skutkové okolnosti; devítikilometrová (sic!) vzdálenost mezi bydlišti rodičů nepředstavuje problém, na který judikatura Ústavního soudu, týkající se dané problematiky, míří.
12. K nákladovým výrokům soudních rozhodnutí se Ústavní soud staví ještě zdrženlivěji, než k přezkumu merita věci a okolnostem majícím vliv na výsledek řízení. V tomto duchu neshledal, že by rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení byla zatížena svévolí či extrémním rozporem se zjištěnými skutečnostmi. Obecné soudy odůvodnění nákladových výroků věnovaly odpovídající pozornost, odvolací soud dokonce stěžovatele poloviny povinnosti, uložené mu nalézacím soudem, na úkor matky zprostil; jeho rozhodnutím stěžovateli žádná újma nevznikla.
13. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu