ECLI:CZ:US:2020:1.US.567.20.1
sp. zn. I. ÚS 567/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2019 č. j. 3 Tdo 1279/2019-153 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2019 sp. zn. 7 To 234/2019, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 2. 2020, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") z důvodu tvrzeného porušení základního práva stěžovatele na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 4. 2019 sp. zn. 21 T 12/2019 uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dopustil - stručně řečeno - tím, že v prodejně Globus v Praze odcizil zboží v celkové hodnotě 9 423, 22 Kč tak, že si zboží dal do nákupního vozíku a s tímto vozíkem po zaplacení zakoupených žvýkaček projel prostorem mezi pokladnami označenými jako "Scan and Go" ven z prostoru prodejny ohraničené bezpečnostními rámy, kam jej následovala pracovnice prodejny a kde byl zastaven pracovníky bezpečnostní agentury Aves, přičemž zboží v hodnotě 8 233,63 Kč bylo nepoškozené vráceno a zbývající zboží nebylo možno vrátit z hygienických důvodů. Za uvedené protiprávní jednání mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 20 denních sazeb s denní sazbou ve výši 1 000 Kč, tedy celkem 20 000 Kč. Stěžovateli bylo umožněno uhradit peněžitý trest v 5 splátkách po 4 000 Kč a byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Poškozená obchodní společnost Globus ČR, v.o.s., byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Městský soud napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele podle §256 trestního řádu. Shledal, že skutková zjištění obvodního soudu jsou správná a úplná, plně odpovídají výsledkům provedeného dokazování.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že vyrozumění obhájce o konání veřejného zasedání je procesní podmínkou pro jeho konání. Ze spisu soud zjistil, že veřejné zasedání bylo nařízeno na 25. 6. 2019, přičemž dne 12. 6. 2019 byla soudu doručena plná moc obhájce přejímajícího obhajobu stěžovatele spolu s doplněním odvolání. Ve spise se nenachází záznam o tom, že by byl obhájce stěžovatele o konání veřejného zasedání vyrozuměn. Pokud by se k veřejnému zasedání nedostavil, šlo by o vadu řízení naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu, který dopadá na případy, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Ačkoli jde o pochybení soudu, který nedodržel postup podle §233 odst. 1 trestního řádu, je třeba mít na paměti, že obhájce stěžovatele se k veřejnému zasedání dostavil a právo obhajoby řádně vykonal. V uvedeném směru se v rámci veřejného zasedání nijak nevyjádřil a neinformoval soud, že by nebyla dodržena lhůta k přípravě. Jestliže byl obhájce stěžovatele při veřejném zasedání přítomen, mohl sám vznést uvedenou námitku a upozornit soud na jeho pochybení. Lze konstatovat, že pochybení soudu nebylo takové intenzity, aby došlo k citelnému zásahu do práva stěžovatele na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Právo na obhajobu stěžovatele tedy bylo v projednávané věci zachováno.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že postupem městského soudu a Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na obhajobu, neboť obhájce stěžovatele nebyl v rozporu s §233 odst. 1 trestního řádu vyrozuměn o konání veřejného zasedání, v němž bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele, pročež stěžovateli nebyl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby. Veřejné zasedání se konalo dne 25. 6. 2019 a obhájce stěžovatele nebyl vyrozuměn o jeho konání, přestože informoval městský soud o převzetí obhajoby podáním ze dne 12. 6. 2019. Nejvyšší soud k tomuto v napadeném usnesení sice uvedl, že vyrozumění obhájce o konání veřejného zasedání je procesní podmínkou jeho konání a že v projednávané věci došlo k pochybení městského soudu, který nedodržel postup podle §233 odst. 1 trestního řádu a obhájce nevyrozuměl, avšak současně Nejvyšší soud z nepochopitelného důvodu uzavřel, že obhájce měl sám vznést námitku nedodržení lhůty k přípravě u veřejného zasedání a že pochybení soudu nebylo takové intenzity, aby došlo k citelnému zásahu do práva stěžovatele na obhajobu. Nejvyšší soud zjevně zaměňuje právo na obhajobu v širším smyslu s právem na řádnou přípravu obhajoby, která je v čl. 40 odst. 3 Listiny výslovně zakotvena. Ustanovení §233 odst. 1 trestního řádu neslouží primárně k zajištění práva na obhajobu jako takového, nýbrž k zajištění práva na řádnou přípravu obhajoby. Nelze připustit, aby soudy obhájce o konání veřejného zasedání vyrozumívaly v lhůtě kratší než pět dní, jak je stanoveno v §233 odst. 2 trestního řádu, nebo dokonce vůbec. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2000 sp. zn. III. ÚS 312/98 (N 146/20 SbNU 49) přitom plyne, že pokud obecný soud rozhoduje ve veřejném zasedání, aniž by o tomto zasedání všechny obžalovaným zvolené obhájce řádně a včas uvědomil, porušuje tímto postupem ústavně zaručené právo na obhajobu. Výklad Nejvyššího soudu obsažený v napadeném usnesení činí z ústavně zaručeného práva na obhajobu ryze formalistickou proklamaci bez významnějších účinků. V demokratickém právním státě je však obsah práva na obhajobu podstatně širší a restriktivní výklad Nejvyššího soudu nemůže obstát. Nebýt náhodné kontroly webu infosoud.justice.cz, obhájce stěžovatele by se o konání veřejného zasedání nedozvěděl vůbec. Uvedeným pochybením obecných soudů došlo také k zásahu do práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť na rozdíl od obhájce byl státní zástupce včas vyrozuměn a měl dostatečnou lhůtu k přípravě. Stěžovatel také odmítá argumentaci Nejvyššího soudu, že jeho obhájce měl nedodržení lhůty pro přípravu obhajoby namítat. Nejvyšší soud totiž opomíná, že ověření zachování lhůt k přípravě je výslovně stanovenou povinností soudu, nikoli obhájce. Snahu přenášet tuto povinnost na obhájce je nezákonné a protiústavní.
6. Nejvyšší soud se nadto ani okrajově nezabýval námitkou, že městský soud porušil pravidla o počátku veřejného zasedání, neboť předseda senátu v rozporu s §205 odst. 1 trestního řádu nezjišťoval, zda byla pětidenní lhůta k přípravě veřejného zasedání zachována. Toto pochybení je o to závažnější, že v písemném protokolu o veřejném zasedání je nepravdivě uvedeno, že předseda senátu zachování lhůty pro přípravu kontroloval, přestože ze zvukového záznamu vyplývá, že se tak nestalo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
10. Po přezkoumání napadených rozhodnutí shledal Ústavní soud, že námitka stěžovatele je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na obhajobu, respektive práva na přípravu obhajoby, neboť stěžovatelův obhájce nebyl vyrozuměn o konání veřejného zasedání, v němž bylo rozhodováno o odvolání stěžovatele. Ústavní soud se však ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že s ohledem na skutečnost, že obhájce stěžovatele se přes pochybení odvolacího soudu spočívající v nezaslání vyrozumění o konání veřejného zasedání obhájci tohoto zasedání zúčastnil a obhajobu vykonal, nelze shledat porušení ústavně zaručeného práva podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Vyrozumění obhájce o konání veřejného zasedání a dodržení lhůty k přípravě jako procesní podmínka konání veřejného zasedání podle §233 trestního řádu není samoúčelná, nýbrž má zajišťovat řádnou realizaci práva na obhajobu. Za předpokladu, že se i přes popsané procesní pochybení soudu obhájce k veřejnému zasedání dostaví, řádně obhajobu vykonává, je zjevné, že je s věcí obeznámen (jak s ohledem na vlastní vyjádření při jednání, tak např. s ohledem na skutečnost, že sám podal či doplnil odvolání obviněného), skutečnost, že mu nebylo doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání u tohoto jednání nenamítá, a současně nijak nenamítá, že procesní pochybení vedlo k neuspokojivé obhajobě stěžovatele nebo že mohlo mít vliv na výsledek řízení, nelze shledat nepřípustný zásah do práva stěžovatele na obhajobu. Právě kombinace výše uvedených skutečností, ke kterým v nyní posuzované věci došlo, má za následek, že Ústavní soud neshledal důvod pro kasační zásah do již skončeného trestního řízení.
11. Na nyní posuzovanou věc pak nedopadají bez dalšího závěry obsažené ve stěžovatelem citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 312/98, neboť uvedené rozhodnutí se týkalo situace, kdy obecný soud stěžovateli "vnutil" dalšího obhájce ex offo, vědomě jednoho ze zvolených obhájců nevyrozuměl o konání veřejného zasedání a tomuto znemožnil přítomnost u jednání. Jak již ovšem v této věci bylo opakovaně konstatováno, obhájce stěžovatele veřejnému zasedání přítomen byl a obhajobu vykonal.
12. K námitce stěžovatele, že městský soud nepravdivě do protokolu o veřejném zasedání uvedl, že předseda senátu kontroloval zachování lhůt k přípravě u stěžovatele a státního zástupce, Ústavní soud toliko uvádí, že tato námitka není ve vztahu k tvrzenému porušení ústavně zaručeného práva podle čl. 40 odst. 3 Listiny podstatná. Ostatně stěžovatel ani nijak nevysvětluje, jaké by mělo mít tvrzené procesní pochybení dopad na posouzení věci v odvolacím řízení, stejně tak nerozporuje skutečnost, že lhůty k přípravě byly u stěžovatele a státního zástupce zachovány. K tomuto lze doplnit, že stěžovateli náleží právo se domáhat opravy protokolu prostřednictvím námitek podle §55 odst. 1 písm. f) trestního řádu.
13. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení základního práva stěžovatele na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu