ECLI:CZ:US:2020:1.US.6.19.1
sp. zn. I. ÚS 6/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Renaty Jeníkové, zastoupené JUDr. Ing. Rudolfem Kutnarem, advokátem, sídlem Na Višňovce 1/1044, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 5 Afs 164/2016-27 a návrhu na zrušení §318 zákona č. 262/2006, zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadeným rozhodnutím porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka svoji ústavní stížnost spojila i s návrhem na zrušení §318 zákona č. 262/2006, zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 3690/15 vyplývá, že stěžovatelka je manželkou Jana Jeníka, který jako fyzická osoba podniká pod názvem MARMOT - laboratoře pro chemickou výrobu a služby elektronikům (dále jen "MARMOT"). V daňovém přiznání k silniční dani za rok 2011 Jan Jeník uvedl k dani dvě silniční vozidla, a to vozidlo, jehož je provozovatelem, u kterého daňová povinnost činila 2 400 Kč, a dále vozidlo, jehož provozovatelkou byla stěžovatelka, z kterého daňová povinnost činila 3 000 Kč. Správce daně na základě daňového přiznání Jana Jeníka vydal platební výměr, ve kterém mu vyměřil silniční daň za rok 2011 ve výši 2 400 Kč, když rozdíl odůvodnil tím, že vozidlo stěžovatelky je předmětem daně jiného poplatníka. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal, přičemž Finanční ředitelství v Praze, jakožto odvolací správní orgán, podané odvolání zamítl dne 15. 8. 2012. Proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze podal Jan Jeník žalobu, neboť měl za to, že došlo k nesprávné aplikaci ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, podle kterého je poplatníkem daně rovněž zaměstnavatel, pakliže vyplácí cestovní náhrady svému zaměstnanci za použití osobního vozidla, a daňová povinnost nevznikla přímo provozovateli vozidla. Krajský soud v Praze žalobu po provedeném řízení rozsudkem ze dne 14. 4. 2015 č. j. 46 Af 33/2012-53 zamítl, neboť dovodil, že pojmy zaměstnanec a zaměstnavatel, použité v §4 odst. 2 písm. a) zákona o dani silniční, je nutno vykládat v souladu se zákoníkem práce, jenž v §318 zakazuje pracovněprávní vztah mezi manžely, a to v zájmu zásady vnitřní bezrozpornosti právního řádu. Jan Jeník proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 10. 2015 č. j. 1 Afs 87/2015-27 jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek Nejvyššího správního soudu napadl Jan Jeník ústavní stížností. Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 3690/15 podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
3. Posuzovaná věc se týká výměry silniční daně za rok 2012 ve výši 2 500 Kč, kterou Finanční úřad pro Středočeský kraj, územní pracoviště Praha - západ (dále jen "správce daně") výměrem ze dne 14. 11. 2013 č. j. 3742667/13/2102-24801-203573 stěžovatelce podle zákona o dani silniční a zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, vyměřil podle pomůcek. Silniční daň za zdaňovací období 2012 byla stěžovatelce vyměřena v návaznosti na zjištění správce daně z daňového řízení vedeného na dani silniční za totéž zdaňovací období u manžela stěžovatelky - Jana Jeníka, který chybně uvedl ve svém daňovém přiznání vozidlo, které sice bylo předmětem daně silniční, avšak poplatníkem nebyl jmenovaný, nýbrž jeho manželka - stěžovatelka. Manželovi stěžovatelky byla platebním výměrem na daň silniční za zdaňovací období roku 2012 snížena daňová povinnost oproti daňové povinnosti tvrzené v řádném daňovém přiznání o částku 2 500 Kč připadající na předmětné vozidlo. Současně správce daně zahájil vyměřovací řízení na dani silniční za zmíněné zdaňovací období u stěžovatelky, a vzhledem k tomu, že na jeho výzvu k podání daňového přiznání nereagovala, vyměřil jí daň právě ve výši 2 500 Kč. Vyšel přitom z toho, že předmětné vozidlo bylo od ledna do října roku 2012 předmětem daně silniční - a to v důsledku naplnění podmínek podle §2 odst. 1 zákona o dani silniční. Vozidlo bylo totiž používáno v souvislosti s dosahováním příjmů podle §7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, podnikající fyzické osoby Jana Jeníka, přičemž osobou provozovatele zapsanou v technickém průkazu vozidla je (od 27. 4. 2007) stěžovatelka.
4. Stěžovatelka podala proti platebnímu výměru odvolání, na základě kterého Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně konstatovalo, že správce daně měl k dispozici dostatečné množství důkazů k tomu, aby bylo možno stanovit daňovou povinnost dokazováním zcela přesně i bez součinnosti stěžovatelky; korigoval proto chybnou kvalifikaci správce daně, podle kterého daň byla vyměřena podle pomůcek.
5. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2016 č. j. 47 Af 3/2014-24 zamítl s odkazem na §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Stěžovatelka v žalobě namítala porušení zákona, neboť žalovaný na základě toho, že mezi manžely není možný pracovněprávní vztah, dovodil, že poplatníkem daně je v daném případě stěžovatelka, a neakceptoval, že poplatníkem je podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o dani silniční obchodní firma MARMOT. Podle názoru stěžovatelky jí nemohla vzniknout daňová povinnost z titulu podnikání s uvedeným vozidlem.
6. Uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem, napadeným ústavní stížností, neshledal důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
7. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že podstata projednávané věci tkví v otázce, kdo je poplatníkem silniční daně za vozidlo, jehož provozovatel je jeden z manželů (v daném případě stěžovatelka), avšak vozidlo je používáno pro podnikatelskou činnost druhého manžela. Na tuto otázku podle názoru stěžovatelky již Nejvyšší správní soud odpověděl, a to v řízení ve věci jejího manžela za zdaňovací období roku 2011. V nyní posuzované věci se jedná o silniční daň za zdaňovací období roku 2012 a proti postupu správce daně se tentokrát nebrání manžel stěžovatelky, ale stěžovatelka sama, když jí byla silniční daň ve výši 2 500 Kč vyměřena poté, co o tutéž částku byla snížena daňová povinnost jejího manžela. Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelka setrvale zcela nesprávně vychází z toho, že je zaměstnancem firmy MARMOT, což podle názoru stěžovatelky není pravda.
9. Podle tvrzení stěžovatelky je ustanovení §318 zákoníku práce v rozporu s ústavním pořádkem a rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem podle čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny. Přijetím zákazu pracovněprávního vztahu mezi manžely a partnery byly stěžovatelce odepřeny majetkové výhody, které by jí v případě uzavření platného pracovněprávního vztahu s manželem náležely. Jedná se například o zdravotní pojištění, sociální pojištění, důchodové pojištění, náhradu za pracovní úraz, náhradu za dovolenou či náhradu cestovních výdajů. Zvlášť tíživě se stěžovatelky dotýká, že manžel jako výzkumník (autor několika vynálezů) nemůže při výzkumu uplatnit daňový odpočet na podporu výzkumu a vývoje podle ustanovení §34a, §34b a §34e zákona o dani z příjmů, neboť tento odpočet je vázán na vyplacenou mzdu v pracovněprávním vztahu.
10. Stěžovatelka si je vědoma toho, že Ústavní soud není oprávněn posuzovat vhodnost nebo účelnost právní úpravy, což přísluší pouze zákonodárci. Přesto chce k věci uvést, že účelem tzv. kogentních norem v pracovním právu je zejména ochranná funkce chránící zájem slabší strany pracovněprávního vztahu. Jako důvody zákazu existence pracovněprávního vztahu mezi manžely a partnery jsou uváděny existence společného jmění manželů či partnerů a rovnost mezi manžely či partnery. Ta by dle názoru zákonodárce údajně nebyla zachována, pokud by jeden manžel zaměstnával druhého manžela. Podle názoru stěžovatelky nejsou tyto obavy opodstatněné, není důvod zasahovat do svobodného projevu vůle dvou smluvních stran a takový zásah je protiústavní. Pokud se oba manželé (partneři) svobodně rozhodnou, že jeden bude pracovat pro druhého svého životního partnera na základě pracovněprávního vztahu, není ústavně odůvodnitelné, že je jim v tom zákoníkem práce bráněno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozhodnutím vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.
14. Stěžovatelka věnuje značnou část své argumentace polemice se skutkovými závěry správních orgánů a správních soudů spočívajícími v tom, že stěžovatelce nemohla vzniknout daňová povinnost z titulu podnikání s předmětným vozidlem, neboť vozidlo nepoužívala na základě příkazu pro služební cesty pro podnikání svého manžela. Ve věci rozhodující správní soudy se přitom otázce, kdo je poplatníkem silniční daně za vozidlo používané pro podnikatelskou činnost jednoho manželů v případě, že provozovatelem vozidla je druhý z manželů, podrobně zabývaly. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku napadeného ústavní stížností poukázal na to, že v principu jde o stále stejnou otázku, na níž poskytuje judikatura Nejvyššího správního soudu jasnou a dostatečnou odpověď v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2015 č. j. 1 Afs 87/2015-27, ve kterém posuzoval silniční daň za stejné vozidlo za zdaňovací období roku 2011, kdy se proti postupu správce daně bránil manžel stěžovatelky, a v podrobnostech na tento rozsudek odkázal. Podle závěru učiněného Nejvyšším správním soudem lze uzavřít, že obchodní firma MARMOT z povahy věci nemůže být zaměstnavatelem stěžovatelky stejně tak, jako jím nemůže být její manžel, a to z důvodu zákonného zákazu pracovněprávního vztahu mezi manžely. V daném případě proto nejde o vztah zaměstnavatel - zaměstnanec, jedná se o vztah mezi spolupracujícími manžely a je třeba aplikovat §4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční. Podle tohoto ustanovení: "Poplatníkem daně je fyzická nebo právnická osoba, která je provozovatelem vozidla registrovaného v České republice v registru vozidel a je zapsána v technickém průkazu." Jestliže je to právě stěžovatelka, která je provozovatelem předmětného vozidla, byť je toto vozidlo používáno pro podnikatelskou činnost jejího manžela, je stěžovatelka v tomto případě poplatníkem silniční daně.
15. Ústavní soud připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu a ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li zatížen libovůlí. Těmto požadavkům Nejvyšší správní soud v nyní projednávaném případě dostál, neboť se s námitkami vznesenými stěžovatelkou řádně vypořádal. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Nejvyšší správní soud rozhodoval nestranně, zohlednil veškeré okolnosti dané věci, dospěl k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinil přezkoumatelné právní závěry.
16. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka navrhuje i zrušení §318 zákoníku práce z důvodu, že nemůže jako manželka podnikající fyzické osoby "užívat výhod", které by poskytoval pracovní poměr uzavřený s jejím manželem na základě zákoníku práce. Ústavní soud však nepřehlédl, že předmětem daného řízení ve správním soudnictví nebyla otázka majetkových výhod vyplývajících pro stěžovatelku z pracovněprávního vztahu, jež by mohla mít v případě, pokud by §318 zákoníku práce neplatil, ale vyměření silniční daně za vozidlo, jehož je stěžovatelka provozovatelem.
17. Ústavní soud sice rozumí úmyslu stěžovatelky prostřednictvím správního řízení o vyměření daně silniční a všech podaných opravných prostředků dosáhnouti zrušení ustanovení §318 zákoníku práce, avšak jak již v usnesení sp. zn. II. ÚS 3690/15, kde se v souvislosti s námitkou neúčelnosti a diskriminační povahou zákazu pracovněprávního vztahu mezi manžely uvedl, ústavní stížností lze napadat pouze porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně právě na právním postavení navrhovatele (stěžovatele). K námitce stěžovatelky, že účelem tzv. kogentních norem v pracovním právu je zejména ochranná funkce chránící zájem slabší strany pracovněprávního vztahu (lze poznamenat, že v posuzované věci žádný pracovněprávní vztah nevznikl, tudíž stěžovatelka ani nemůže požívat ochrany slabší strany.
18. Ústavní soud připomíná, že právo na svobodnou volbu povolání, jakož i právo podnikat je zařazeno do hlavy čtvrté Listiny mezi hospodářská, sociální a kulturní práva, přičemž Ústavní soud se problematikou těchto práv ve své judikatuře zabýval opakovaně. Ústavní soud dal jasně najevo, že ústavně zakotvená hospodářská, sociální a kulturní práva obsažená v ustanoveních vyjmenovaných v čl. 41 odst. 1 Listiny nejsou přímo aplikovatelná ve stejném rozsahu jako základní lidská práva či práva politická. Ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny, podle něhož je možno se práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 až čl. 35 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí, vyjadřuje přesvědčení ústavodárce, že úprava těchto práv je primárně v rukou zákonodárce a pouze sekundárně a v omezené míře lze ústavní garance hospodářských, sociálních a kulturních práv považovat za otázku judiciální. Ostatně čl. 41 odst. 1 Listiny i samotná povaha těchto práv vylučují, aby metodologie jejich přezkumu byla totožná s metodologií užívanou ve vztahu k ostatním základním právům (obsaženým zejména v hlavě druhé Listiny). Podstatu a smysl práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny následně Ústavní soud vymezil v řadě svých nálezů. Lze dovodit, že těmito je předně sama možnost určitou činnost vykonávat (tj. přístup k tomuto právu), dále tyto tvoří jednak rovina ryze individuální (možnost seberealizace jednotlivce), jednak rovina materiálně právní (taková svoboda jednotlivce je zároveň podstatnou náležitostí demokratického právního státu) a jednak rovina ekonomická (zjednodušeně jde o dosažení zisku). Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi rovněž podrobně vyjádřil i k obsahu principu rovnosti v právech a k souvisejícímu zákazu diskriminace. Zdůraznil přitom, že uvažovat v kategorii rovnosti lze pouze v relaci mezi nejméně dvěma subjekty ve stejném, resp. srovnatelném postavení. Zatímco zpravidla není těžké stanovit, zda právní úprava zachází se dvěma situacemi rozdílně nebo stejně, zcela klíčovým krokem pro aplikaci všeobecné zásady rovnosti je stanovit, zda dvě situace, s nimiž právo zachází odlišně, jsou vskutku srovnatelné, tedy zda jsou relevantně podobné. To si vyžaduje analýzu opírající se o kritérium relevance. Dále je třeba připomenout, že rovnost v právech je kategorií relativní, nikoliv absolutní. Ústavní soud v obecné rovině připustil zákonem založenou nerovnost, avšak pouze za předpokladu, že ji lze odůvodnit na základě ústavně akceptovatelných hledisek. O takovýto případ se přitom nejedná tehdy, pokud je tato založena na libovůli (nerovnost neakcesorická) nebo je jejím důsledkem dotčení některého ze základních práv a svobod (nerovnost akcesorická). V případě neakcesorické rovnosti, tj. rovnosti zakotvené v čl. 1 Listiny pak platí, že Ústavní soud se ztotožňuje s chápáním rovnosti, jak ji vyjádřil Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky ve svém nálezu ze dne 8. 10. 1992 sp. zn. Pl. ÚS 22/92 (publikovaném pod č. 11 ve Sbírce usnesení a nálezů Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky). Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. Ústavní soud rovněž připomíná, že princip autonomie vůle plyne z čl. 2 odst. 3 Listiny a z čl. 2 odst. 4 Ústavy, z nichž se však současně podává možnost uložit určité povinnosti či omezení. Jinými slovy, těmito ustanoveními není jednotlivcům zaručeno neomezené a neměnné právo svobodného jednání, ale právo na to, aby rozsah autonomie vůle, zákazy a příkazy jednotlivcům stanovovaly výhradně zákony, a to jasně, určitě, a nikoli svévolně [viz nález ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 32/17 (71/2019 Sb.)]. K tomu lze poznamenat, že právní řád stěžovatelku v jejím právu na zaměstnání omezuje pouze ve vztahu k jejímu manželovi, jinak má zcela svobodnou volbu zvolit si zaměstnání či podnikání, přičemž i účast na podnikání jejího manžela zákon umožňuje, na což poukázal Nejvyšší správní soud v bodu 16 odůvodnění jeho napadeného rozsudku, a Ústavní soud na argumentaci zde uvedenou zcela odkazuje.
19. Lze uzavřít, že předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými Nejvyšším správním soudem, argumentace stěžovatelky postrádá ústavněprávní rozměr, není ničím jiným, než jejím nesouhlasem se závěry učiněnými tímto soudem a je zcela subjektivním účelovým prostředkem, jehož cílem je dosažení zrušení §318 zákoníku práce tak, aby stěžovatelka mohla požívat výhody zaměstnance svého manžela. Stanovení zákazu vzniku pracovněprávního vztahu mezi manžely je především věcí zákonodárce a Ústavní soud nedovodil nic, co by případ stěžovatelky posouvalo do ústavněprávní roviny.
20. Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny neshledal a proto z uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
21. Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu a "sdílí osud" ústavní stížnosti. Návrh na zrušení výše uvedeného §318 zákoníku práce proto Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu