ECLI:CZ:US:2020:1.US.605.20.1
sp. zn. I. ÚS 605/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti T. G. a Z. L., zastoupených Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 4 Tz 81/2019-3390 ze dne 27. 11. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že proti stěžovatelům je u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 7/2016 vedeno trestní řízení pro zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §256 odst. 3 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), zvlášť závažný zločin přijetí úplatku dle §331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku spáchané formou spolupachatelství, přečin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §256 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství a zvlášť závažný zločin přijetí úplatku dle §331 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku, též spáchaný formou spolupachatelství. Spolu se stěžovateli jsou v předmětné trestní věci stíhány další fyzické a právnické osoby.
Ve věci byla dne 25. 7. 2016 státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně podána obžaloba. Usnesením č. j. 40 T 7/2016-3286 ze dne 8. 8. 2017 Krajský soud v Brně rozhodl v rámci předběžného projednání obžaloby o vrácení věci státnímu zástupci k došetření dle §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále též "tr. ř."). Krajský soud uvedl, že nebyly zcela uspokojivě objasněny základní skutkové okolnosti, které by relevantně vymezily konkrétní skutky a z jejichž popisu by bylo zřejmé, jaké konkrétní trestněprávně významné jednání je každému z obžalovaných kladeno za vinu. Podaná obžaloba dle názoru krajského soudu trpí takovými vadami, které mu neumožňují projednat věc v hlavním líčení, což v odůvodnění podrobně rozvedl. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce stížnost, již Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 3 To 163/2017-3321 ze dne 30. 8. 2018 zamítl jako nedůvodnou, když se ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně.
Citované usnesení vrchního soudu napadla ministryně spravedlnosti stížností pro porušení zákona v neprospěch všech obviněných. Stížnostnímu soudu vytkla, že zákon byl porušen v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení §188 odst. 1 písm. e), jakož i §2 odst. 4 tr. ř. O stížnosti následně rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem, jímž vyslovil, že napadeným usnesením vrchního soudu byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 tr. ř. a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř., a to ve prospěch všech obviněných.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jeho kasace. Stěžovatelé namítli, že o stížnosti pro porušení zákona bylo rozhodováno v "živé" trestní věci, v níž se ještě nekonalo ani hlavní líčení před soudem prvního stupně. Státnímu zástupci se dle jejich názoru evidentně právní názor vyjádřený ze strany Vrchního soudu v Olomouci nelíbil, a proto došlo k podání stížnosti pro porušení zákona. Stěžovatelé mají za to, že jde o případ nerovnosti zbraní, neboť obhajoba na rozdíl od obžaloby nemá k dispozici takový procesní prostředek. Stěžovatelé dále namítli, že ačkoli Nejvyšší soud mohl vyhovět podané stížnosti jen ve formě tzv. akademického výroku, který se právní moci dotčeného rozhodnutí vrchního soudu nijak nedotýká, vyřčený právní názor v napadeném rozsudku fakticky znamená, že skutková věta v podané obžalobě (a rovněž v usnesení o zahájení trestního stíhání) byla formulována správně, takže ve výsledku se soudy budou muset nově podanou, avšak identickou obžalobou věcně zabývat. Nedojde tak k nápravě soudy vytýkaných vad obžaloby v přípravném řízení, což ovšem stěžovatele dle jejich slov zkracuje na právu na spravedlivý proces. K tomu doplnili, že tím se jejich situace odlišuje od obdobného případu, o němž Ústavní soud rozhodoval ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 2285/17, a proto by jim mělo být vyhověno. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti dále přiblížili.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V případě vyhovujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného na podkladě tzv. "neprospěchové" stížnosti, plní akademický výrok o porušení zákona v neprospěch obviněného toliko funkci sjednocování judikatury. Akademický výrok, jímž Nejvyšší soud deklaruje svůj názor na výklad objektivního práva, totiž není způsobilý bezprostředně vyvolávat v rovině subjektivních práv konkrétní osoby (účastníka trestního řízení) žádné právní následky (viz výše zmíněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2285/17 ze dne 28. 5. 2019). To platí i v nyní projednávané věci. Ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu se nijak nedotkl žádného rozhodnutí vydaného předtím obecnými soudy v daném trestním řízení, a to ani v rovině formální (žádné z nich nebylo formálně zrušeno), tak v rovině materiální (právní následky jimi vyvolané nadále trvají). Rozsudek Nejvyššího soudu působí toliko do budoucna a může představovat jen vodítko pro další postup ze strany soudů, nemohl však přímo a bezprostředně zhoršit právní postavení stěžovatelů. V tomto směru je nutno podotknout, že otázka bezvadnosti obžaloby a jejich případných vad se nevyčerpává jen institutem předběžného projednání obžaloby dle §185 a násl. trestního řádu, tedy možnost nápravy se neomezuje jen na tuto výseč řízení před soudem. Soudy obžalobu posuzují i v dalším průběhu řízení, a to nejen z hlediska formálních kritérií, ale i ve světle dokazování. Případné nedostatky obžaloby tak mohou vyjít najevo i během hlavního líčení (srov. §221 tr. ř. umožňující soudu vrátit věc státnímu zástupci k došetření). Konečně nelze přehlédnout, že tyto nedostatky se mohou též bezprostředně promítnout do rozhodnutí ve věci samé (kupř. vydáním zprošťujícího rozsudku). Z těchto důvodů není napadený rozsudek Nejvyššího soudu způsobilý zasáhnout do subjektivních práv stěžovatelů či možností jimi vedené obhajoby. Tento závěr odpovídá dosavadní judikatuře Ústavního soudu řešící případy stěžovatelů, kteří se nacházeli ve stejné procesní situaci, tj. kdy Nejvyšší soud svým rozsudkem konstatoval porušení zákona ze strany stížnostního soudu, který pravomocně vrátil věc k došetření státnímu zástupci (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1284/17 ze dne 16. 5. 2017).
Ústavní soud s ohledem na právě řečené pokládá za nutné uvést i to, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. V návaznosti na zásadu subsidiarity platí, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze zhojit jiným způsobem. Již odtud je zřejmé, že není namístě, aby Ústavní soud zasáhl do probíhajícího trestního řízení a sám hodnotil, zda lze k projednání obžaloby nařídit hlavní líčení, anebo je vskutku třeba vrátit věc k došetření státnímu zástupci, jinak řečeno, zda pravdu má Nejvyšší soud nebo soudy, které rozhodly o vrácení věci státnímu zástupci. Takové hodnocení Ústavnímu soudu za těchto okolností zásadně nepřísluší.
Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu