ECLI:CZ:US:2020:1.US.616.20.1
sp. zn. I. ÚS 616/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. T., Věznice P. O. BOX 1, Příbram, zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 14 To 637/2019-69, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. 10. 2019, č. j. 4 Pp 134/2019-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 2. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal podmínečného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody s odůvodněním, že z celkového počtu 59 měsíců trestu odnětí svobody vykonal již 45 měsíců. Současně poukázal na to, že ve výkonu trestu se chová řádným způsobem, dodržuje řád věznice a řádně pracuje. Dále uvedl, že má zajištěno ubytování a zaměstnání.
Napadeným usnesením Okresního soudu v Příbrami bylo o jeho žádosti rozhodnuto tak, že se zamítá. O podané stížnosti rozhodl Krajský soud v Praze napadeným usnesením tak, že se zamítá.
Podle náhledu stěžovatele jsou rozhodnutí obecných soudů formalistická, neboť v jeho věci byly splněny všechny předpoklady pro jeho podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody - stěžovatel vykonal zákonnou část trestu odnětí svobody, dosáhl 9 kázeňských odměn, 24 kladných poznatků, stěžovatel byl v průběhu výkonu trestu zaměstnán a k jeho žádosti se připojila celá řada osob. V průběhu výkonu trestu stěžovatel uhradil poškozeným částku 210.000 Kč a vyjádřil svoji vůli použít k tomuto účelu i částku 2.100.000 Kč, kterou by měl obdržet na základě vypořádání se společností Tek CZ. Stěžovatel ve své argumentaci poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2201/16, v němž bylo mimo jiné konstatováno, že při posuzování naplnění podmínky prognózy vedení řádného života v budoucnu je třeba mít na paměti, že tato prognóza se vztahuje k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu. Na její nedostatek tedy nelze usuzovat výlučně na základě minulého chování odsouzeného (byť i to samozřejmě hraje svou roli), respektive na základě okolností, které hrály roli dříve při uložení samotného trestu odnětí svobody; posledně uvedené by bylo v rozporu se zákazem dvojího přičítání, vyplývající z principu ne bis in idem dle čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Ze strany obecných soudů došlo podle stěžovatele k porušení zásady legitimního očekávání a k nezákonnému zostření trestní represe, neboť rozhodnutí nemají oporu v provedeném dokazování a bez dalšího předjímají nekalé úmysly stěžovatele.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V projednávaném případě má Ústavní soud za to, že přednesenými námitkami stěžovatele se řádně zabývaly již obecné soudy, kdy okresní soud poukázal na skutečnost, že stěžovatel má značné finanční závazky, přičemž neprojevil takovou aktivitu, která by vedla soud k názoru, že si vzal ze svého předchozího jednání ponaučení. Stěžovatel se postavil k náhradě škody aktivně až v okamžiku, kdy mělo být rozhodováno o jeho podmínečném propuštění. Z vlastní vůle se v daném období zavázal zaplatit poškozeným způsobenou škodu ve splátkách během roku 2019, což však nesplnil. Obecným soudům nelze vytknout, že by ve svém rozhodování nepřihlédly k chování stěžovatele během výkonu trestu, nicméně toto je ve srovnání s tím, jak se stěžovatel postavil k náhradě škody, nepřesvědčilo o tom, že by byly splněny podmínky pro podmínečné propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody.
V souvislosti s posuzováním podmínek, jež musí být splněny v případě, že má dojít k podmíněnému propuštění odsouzeného z výkonu trestu, považuje Ústavní soud za přiléhavé odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3304/14 (ostatně na něj odkázal již stížnostní soud v napadeném usnesení).
Podstatou rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu je hodnocení toho, zda došlo k naplnění účelu trestu a zda lze s ohledem na související okolnosti případu v budoucnu očekávat začlenění odsouzeného do řádného života. K podmínečnému propuštění přitom nelze přistoupit bez toho, že by odsouzený získal důvěru soudce - výklad opačný by negoval předchozí soudní rozhodnutí. Kázeňské odměny či snaha o náhradu škody jsou přitom jen prostředkem majícím odsouzenému napomoci k tomu, aby si takovou důvěru získal. Důvěra je kategorií nanejvýš osobní a je úzce provázána s pocitem odpovědnosti toho kterého soudce. Nelze odhlížet od toho, že je to právě osoba soudce, která nese odpovědnost za to, že dosavadním výkonem trestu byl již dostatečně naplněn účel trestu a další trestání odsouzeného by bylo neúčelné. Při svém rozhodování nemá soudce jinou možnost, než vycházet z jednání pachatele během výkonu trestu, které musí nutně poměřovat s jeho minulostí (ať již trestní či netrestní). Odsouzený, který se nachází ve výkonu trestu poprvé, má tak logicky větší šanci získat důvěru soudce, než osoba, která je trestaná opakovaně.
Při zohlednění výše uvedeného nelze obecným soudů vytknout, pokud v projednávaném případě, kdy stěžovatel neuhradil způsobenou škodu a byl přitom opakovaně trestán za podvod, dospěly k závěru o nesplnění podmínek pro podmínečné propuštění z výkonu trestu.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu