ECLI:CZ:US:2020:1.US.618.20.1
sp. zn. I. ÚS 618/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Jany Eliášové, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Malá Štěpánská 8, proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 4. 7. 2018 č. j. 24 C 370/2014-288, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2019 č. j. 8 Co 276/2018-340, 8 Co 62/2019-340 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019 č. j. 24 Cdo 2444/2019-382, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, která byla doručena Ústavním soudu dne 27. 2. 2020 a doplněna podáním ze dne 16. 3. 2020, stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o určení dědického práva, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Teplicích zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala určení, že je ze zákona dědičkou Marie Šeitrové, zemřelé dne 6. 1. 2014 (dále jen "zůstavitelka"). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zůstavitelka při sepsání závěti v roce 2008, ani při zrušení původní závěti a sepsání nové v roce 2010, nejednala v duševní poruše, která by ji činila k pořízení závěti nezpůsobilou. Soud opřel svůj závěr jednak o vyžádaný znalecký posudek znaleckého ústavu (Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci), znalecký posudek MUDr. Petra Kozelky (předložený v řízení žalovanou stranou), a dále svědecké výpovědi obou notářek a výpovědi dalších svědků včetně praktického lékaře zůstavitelky. V rozporu s těmito důkazy byl znalecký posudek MUDr. Ivana Davida, CSc., předložený stěžovatelkou, podle kterého dne 28. 12. 2010, tedy ke dni sepsání druhé závěti, nebyla již zůstavitelka schopna jednat samostatně, přičemž pro rozpor tohoto znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy soud prvního stupně ze závěrů v něm obsažených nevycházel.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že námitka stěžovatelky, že soud prvního stupně zamítl její návrhy na vypracování revizního znaleckého posudku a výslechy všech znalců, není důvodná, neboť soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč neprovedl stěžovatelkou navrhované důkazy. Odvolací soud mj. poukázal na to, že závěr o způsobilosti zůstavitelky nebyl učiněn pouze na základě znaleckých posudků, ale ve vzájemné souvislosti s jinými provedenými důkazy.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl jako neopodstatněné.
Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že soudy zamítly její návrh na dokazování výslechem všech znalců, kteří v řízení vypracovali znalecký posudek k posouzení způsobilosti zůstavitelky. Tvrdí, že dovolací soud její dovolání zamítl z nesprávného důvodu, tj. že rozpory mezi znaleckými posudky se vztahují pouze na dílčí závěr ohledně schopnosti zůstavitelky pořídit druhou ze závětí a ohledně první závěti takové rozpory nelze spatřovat. Stěžovatelka především odkazuje na znalecký posudek MUDr. Ivana Davida, CSc., z něhož podle ní vyplývá jednoznačný závěr, že zůstavitelka již v době sepsání první závěti trpěla duševní poruchou.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Stěžovatelka namítá především porušení práva na spravedlivý (řádný) proces, resp. tvrdí, že jí soudy neposkytly řádnou ochranu, neboť nevyslechly všechny znalce za účelem rozporů v otázce, zda zůstavitelka v době sepsání první závěti trpěla duševní poruchou či nikoliv. Ústavní soud přesvědčení stěžovatelky nesdílí. Soud prvního stupně i odvolací soud se velmi podrobně zabývaly všemi okolnostmi a řádně odůvodnily, které skutečnosti mají za prokázané a o jaké konkrétní důkazy opřely svá skutková zjištění, a proč neprovedly další stěžovatelkou navržené důkazy. Ústavní soud neshledal na jejich závěrech nic, co by porušovalo ústavně zaručená práva stěžovatelky.
Pochybení Ústavní soud neshledal ani v závěru dovolacího soudu, že dovolání stěžovatelky není opodstatněné. Dovolací soud konstatoval, že v dané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující vyřešení právní otázky, zda lze za odůvodněný důvod pro nevyslechnutí jednoho ze znalců považovat situaci, kdy znalecké posudky jsou v rozporu pouze v dílčí otázce, která není samostatně významná pro rozhodnutí ve věci. S odkazem na svou judikaturu uvedl, že pokud má soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěrů druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Pokud by ani pak nebylo možno odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba je dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.
V posuzovaném případě byly vypracovány celkem tři znalecké posudky, přičemž dva z nich byly následně v rámci snahy o odstranění jejich vzájemných rozporů ještě doplněny. Soudy v dané věci postupovaly v souladu se zásadami hodnocení znaleckých posudků, neboť odůvodnily, které ze znaleckých posudků a z jakých důvodů vzaly za podklad pro svá rozhodnutí, když znalecký posudek předložený stěžovatelkou byl v rozporu s výsledky ostatních důkazů - dvou znaleckých posudků a řady svědeckých výpovědí. Zpracovatelé posudku znaleckého ústavu, který byl pro soud stěžejní, byli v řízení vyslechnuti a stěžovatelka využila možnosti klást jim otázky ke zpochybnění jejich závěrů.
Dovolací soud dále uvedl, že z hlediska nutnosti výslechu všech znalců pro úvahu o tom, který ze znaleckých posudků s rozdílnými závěry o stejné otázce vezme soud za podklad svého rozhodnutí, je základním předpokladem, že rozpor mezi znaleckými posudky nespočívá jen v dílčí otázce, neboť z hlediska jiných závěrů učiněných v posudcích nejsou tyto dílčí závěry rozhodné. V této souvislosti dovolací soud také poukázal na skutečnost, že k tomu, aby stěžovatelka mohla být v řízení úspěšná, musela by úspěšně zpochybnit obě závěti pořízené zůstavitelkou. Mezi znalci přitom panoval spor o to, zda zůstavitelka sepsala druhou závěť v duševní poruše, která by ji činila neschopnou k tomuto úkonu. Stěžovatelkou předložený posudek znalce MUDr. Ivana Davida, CSc. však neprokazuje, že by zůstavitelka již v roce 2008, kdy učinila první závěť, trpěla duševní poruchou, která by ji činila k tomuto úkonu neschopnou. Pokud by stěžovatelka byla schopna úspěšně zpochybnit pouze druhou závěť, kterou byla zrušena závěť první, nadále by platila první závěť učiněná ve prospěch žalované E. Krupičkové a stěžovatelka by se nemohla úspěšně domoci určení, že je zákonnou dědičkou zůstavitelky. Rozpory mezi znaleckými posudky se tak vztahují pouze na dílčí závěr ohledně schopnosti pořídit druhou ze závětí; ohledně první závěti však takové rozpory, které by bylo nezbytné odstranit pouze výslechem znalců, spatřovat nelze. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný.
Ústavní soud dodává, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší. Podstatou ústavní stížnosti tak zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu