ECLI:CZ:US:2020:1.US.622.20.1
sp. zn. I. ÚS 622/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti města Mikulov, sídlem Náměstí 158/1, Mikulov, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 77, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2019 č. j. 28 Cdo 3892/2017-498 a výroku b) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2017 č. j. 14 Co 158/2016-440, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí, resp. výrok s tvrzením, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodl ústavní stížností napadeným výrokem tak, že se rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 3. 2015 č. j. 10 C 84/2010-310 "ruší v části zamítavého výroku I ohledně určení vlastnictví k pozemku p. č. X1 o výměře 1.465 m2 se stavbou č. p. X2 v katastrálním území Mikulov na Moravě, vše zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. X3 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Mikulov, a ve výroku II o nákladech řízení a v této části se věc vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení".
3. Předmětem řízení před obecnými soudy byl požadavek žalobkyně Olgy Marie de las Mercedes Teresy Margarity von Dietrichstein na určení, že její otec byl ke dni 12. 1. 1964 vlastníkem v žalobě označených nemovitostí, mj. též hrobní kaple, jíž se týká napadený výrok rozsudku krajského soudu.
4. Dovolání stěžovatele směřující vůči výroku b) rozsudku krajského soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí porušení vlastnického práva zaručeného čl. 11 Listiny a práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny mj. z důvodu zjevného a neodůvodněného vybočením ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. nepředvídatelné interpretační libovůle.
6. V předmětné věci krajský soud i Nejvyšší soud dle stěžovatele nerespektovaly závazné závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 a aplikovaly na danou věc nepřípadný nález sp. zn. I. ÚS 2477/08, aniž přihlédly ke zcela zásadním konkrétním odlišujícím okolnostem dané věci, postupovaly mimo zákonné možnosti aplikace postupu dle §80 písm. c) o. s. ř., jakož i mimo rámec a smysl Dekretů presidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. a dopustily se nepřípustné diferenciace typů vlastnictví (prostého vlastnictví a vlastnictví k místu posledního odpočinku) bez zákonného či ústavně právního základu a bez řádného odůvodnění.
7. Svou argumentaci pak podrobně rozvádí odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Rozporuje závěr krajského soudu vedoucí ke kasaci části zamítavého výroku soudu prvého stupně, že na určovací žalobě je naléhavý právní zájem tam, kde je předmětem sporu pietní místo (hrobní kaple), neboť se k němu váže základní lidské právo na rodinný život. Uvedený závěr o naléhavém právním zájmu je dle stěžovatele vadný a nelze jej z práva na rodinný život dovodit, naopak zakládá nerovnost v různých formách vlastnictví.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní stížnost je však nepřípustná v části, v níž směřuje proti výroku b) rozsudku krajského soudu, neboť tímto výrokem byla část rozsudku soudu prvého stupně zrušena a vrácena k dalšímu řízení. Spor před obecnými soudy tak v té části, která je předmětem ústavní stížnosti, není meritorně ukončen. Pravomoc Ústavního soudu je však vybudována na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní stížnost je ve zbytku zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud se vzhledem k nepřípustnosti části stížnosti nemohl zabývat tvrzeným porušením vlastnického práva stěžovatele, neboť o vlastnictví stěžovatele (resp. té jeho části, která je předmětem ústavní stížnosti) dosud nebylo pravomocně rozhodnuto a není tedy zřejmé, zda vůbec k zásahu do vlastnického práva stěžovatele ze strany obecných soudů dojde.
12. Ústavní soud se tedy mohl zabývat pouze tím, zda odmítnutí dovolání ze strany Nejvyššího soudu nepředstavuje porušení práva na přístup k soudu, resp. práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Zde však Nejvyšší soud dostatečně zdůvodnil, že vzhledem k okolnostem věci bylo možno přihlédnout k závěrům vyjádřeným v nálezu sp. zn. I. ÚS 2477/08, z nějž plyne možnost v určitých případech připustit existenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, navzdory obecným restitučním pravidlům, a důvod pro přípustnost dovolání neshledal. V usnesení jsou argumenty přehledně a podrobně podány (s. 7-12), tudíž nelze přisvědčit stěžovateli, že by šlo v případě napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu o neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu či nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. porušení práva na přístup k soudu a soudní ochranu.
14. K tomu Ústavní soud navíc připomíná, že o sporné části nároku bude opětovně rozhodováno soudem nalézacím, v případě procesní aktivity stran též soudy vyšších stupňů, tudíž právo na přístup k soudu a na soudní ochranu je ve vztahu ke spornému majetkovému nároku plně zajištěno.
15. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost zčásti jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu