ECLI:CZ:US:2020:1.US.633.18.1
sp. zn. I. ÚS 633/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. R., zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou, se sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2017 č. j. 30 Cdo 1595/2017-617, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. 2. 2018, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivé řízení a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel se žalobou o ochranu osobnosti a odstranění následků způsobených porušením základních práv a svobod u Městského soudu v Praze domáhal proti žalovaným 1/ České republice - Ministerstvu spravedlnosti a 2/ České republice - Ministerstvu vnitra omluvy za nezákonné trestní stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem v roce 2003, a v jehož rámci mělo být Policií České republiky bezdůvodně zasahováno do jeho soukromí a tělesné integrity fotografováním, odebíráním daktyloskopických otisků a odebráním DNA a profil jeho DNA, daktyloskopická karta a jeho fotografie byly uchovávány v informačních systémech Policie České republiky i po pravomocném zproštění obžaloby až do roku 2012. Omluvu požadoval rovněž za vyřízení své stížnosti státní zástupkyní, která označila postup policejního orgánu jako souladný se zákonem a dále se domáhal i zaplacení náhrady za nemajetkovou újmu v částce 60 000 Kč.
3. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 18. 9. 2013 č. j. 37 C 20/2004-483, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. 2. 2014 č. j. 37 C 20/2004-516 a opravného usnesení ze dne 8. 12. 2014 č. j. 37 C 20/2004-555 tak, že výrokem I. uložil žalované České republice jednající Ministerstvem spravedlnosti povinnost zaslat stěžovateli dopis obsahující omluvu ve výroku uvedeného znění za 1) bezdůvodné zasahování Policií České republiky v rámci trestního řízení do soukromí a tělesné integrity stěžovatele fotografováním, odebíráním daktyloskopických otisků, vzorků DNA a následným zařazením jeho DNA profilu do Národní databáze DNA a 2) za uchování profilu jeho DNA v Národní databázi DNA a uchováváním jeho daktyloskopické karty a fotografií v informačních systémech Policie České republiky i po pravomocném zproštění obžaloby až do roku 2012, výrokem II. zamítl žalobu v další části, pokud se stěžovatel domáhal omluvy za nezákonné trestní stíhání a za způsob vyřízení jeho stížnosti státní zástupkyní, výrokem III. uložil žalované České republice jednající Ministerstvem vnitra povinnost zaplatit stěžovateli 30 000 Kč, výrokem IV. zamítl žalobu, aby žalovaná Česká republika jednající Ministerstvem spravedlnosti byla povinna zaplatit stěžovateli dalších 30 000 Kč a výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. V odvolacím řízení proti rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2016 č. j. 3 Co 119/2015-591 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. bod 2 změnil tak, že žalobu v této části zamítl, jinak ho ve výrocích I. a II. potvrdil a ve výrocích III. a IV. a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení.
5. Stěžovatel podal proti části rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku I. bod 2 a proti potvrzující části ve vztahu k výroku II. rozsudku soudu prvního stupně dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 o. s. ř. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl usnesením napadeným ústavní stížností jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř., neboť neshledal předpoklady přípustnosti dovolání.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas se závěry učiněnými Nejvyšším soudem a namítal, že podle jeho názoru bylo dovolání přípustné, věcně projednatelné a obsahovalo zákonné náležitosti, včetně uvedení předpokladů přípustnosti dovolání, právních otázek a judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, od které se měl dovolací soud odchýlit. Stěžovatel má za to, že se Nejvyšší soud nevypořádal věcně se stěžovatelem předestřenou argumentací a odůvodnil závěr o nepřípustnosti dovolání nedodržením formálních (zákonných) náležitostí dovolání jen velmi kuse a stručně. Odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu tak považuje stěžovatel za formalistické, protiústavní a odpírající mu přístup k Nejvyššímu soudu.
8. Ohledně vymezení právních otázek a splnění přípustnosti dovolání stěžovatel uvedl, že dovolání podal k řešení otázek hmotného práva, a to:
a/ přiléhavosti a přiměřenosti části stěžovatelem požadované omluvy jako morální formy zadostiučinění podle §13 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a otázky možnosti zamítnutí žaloby, shledal-li by soud omluvu nepřiléhavou (nepřiměřenou), není-li žalobní petit upraven, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou stěžovatel uvedl konkrétně pod bodem V. dovolání.
b) odškodnitelnosti újmy způsobené stěžovateli nezákonným trestním stíháním před účinností zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, cestou ochrany osobnosti podle §11 až §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a s tím související otázkou "zákonné licence" v případě pravomocně skončeného nezákonného trestního stíhání a otázkou možnosti soudu posuzovat (ne)zákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení, které skončilo zastavením trestního stíhání nebo zproštěním obžaloby, z hlediska (ne)oprávněnosti takového zásahu do osobnostních práv stěžovatele, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a také Ústavního soudu, kterou stěžovatel uvedl konkrétně pod bodem V. dovolání.
9. Dále stěžovatel argumentoval tím, že písemné odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze se liší od jeho ústního odůvodnění (pokud jde o měnící část výroku), obsahuje věcné chyby a (pokud jde o měnící část výroku), je založeno na něčem, co nebylo předmětem diskuse stran, takže jde v této části o překvapivé rozhodnutí. Nadto podle tvrzení stěžovatele právní názor, který vedl odvolací soud k měnící části výroku o (údajném) opakování textu omluvy, neodpovídá skutečnosti, protože část omluvy byla požadována za neoprávněné provedení úkonů se stěžovatelem (fotografování, daktyloskopování, odběr vzorků DNA), a další část omluvy byla požadována za neoprávněné pokračování tohoto zásahu do osobnostních práv stěžovatele, neboť fotografie, daktyloskopické údaje a profil DNA stěžovatele byly nadále uchovávány v databázích Policie České republiky dalších 9 let poté, kdy byl pravomocně zproštěn obžaloby.
10. Podle názoru stěžovatele Nejvyšší soud nesprávně a formalisticky zaměnil přípustnost dovolání s jeho důvodností. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
14. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci dovolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního.
15. V obecné rovině Ústavní soud předesílá, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a jeho přípustnost je zákonem omezena a přísně definována i s poukazem na druh rozhodnutí odvolacího soudu nebo povahu řízení. Důvody přípustnosti dovolání taxativně vymezené v §237 o. s. ř. umožňují zohlednit konkrétní okolnosti případu a přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu v situacích, kdy individuální zájmem jednotlivce na řešení sporné otázky se potkává se širším zájmem společnosti na ustálení rozhodovací činnosti soudů. V nálezu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361, č. 147/2012 Sb.) Ústavní soud mimo jiné uvedl, že "důvod, pro který je v širokém smyslu zřizován systém opravných prostředků, z jedné strany souvisí se snahou zlepšovat poskytování individuální spravedlnosti v podobě nalézání co nejpřiléhavějších soudních rozhodnutí a ze strany druhé jde o institucionální zajištění jednoty právního řádu skrze sjednocování judikatury (...). Jednota právního řádu je totiž ohrožována v samém jádru, je-li o analogickém subjektivním nároku (právu) nestejně judikováno." Ustanovení §237 o. s. ř. tak objektivizuje kritéria při rozhodování o přípustnosti dovolání a umožňuje v situacích, kdy je nezbytné řešit významnou právní otázku, která není judikaturně vyřešena, resp. není řešena uspokojivým způsobem a neposkytuje tak dostatečnou právní jistotu budoucího posuzování obdobných právních vztahů, připustit přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto mimořádným opravným prostředkem. Neznamená to však, že každá dílčí právní otázka, která nebyla předmětem rozhodování Nejvyššího soudu v minulosti, naplňuje předpoklad přípustnosti dovolání (srov. usnesení ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. III. ÚS 3070/19).
16. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že pokud odvolací soud své rozhodnutí založil na úvaze, že zrušovaný výrok je v podstatě opakováním předchozí části omluvy a potvrzovaný zamítavý výrok je správný, je předmětná část požadované omluvy nepřiléhavá a popisná. Přitom žádné ze stěžovatelem citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu nedokládalo rozpor napadené části rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže. Jestliže stěžovatel vytýkal odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci s tím, že tato otázka má ústavněprávní přesah, dovolací soud připomenul, že soud je vázán žalobou a s ohledem na zásadu rovnosti účastníků není jeho oprávněním účastníka poučovat, jak má v konkrétním případě protistranu žalovat, přičemž nebylo možné ani přehlédnout skutečnost kvalifikovaného zastoupení stěžovatele v daném řízení před soudy obou stupňů advokátem (advokátkou). Dovolací soud proto neměl za to, že zde byl dán ústavněprávní přesah dané otázky.
17. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že dovolací soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a jeho závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
18. K výhradám stěžovatele vůči písemnému odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016 č. j. 3 Co 119/2015-591 lze poznamenat, že stěžovatel podrobně své námitky uvedl již v podaném dovolání, dovolací však uzavřel, že k případné vadě řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze v případě, jednalo-li by se o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), což nebyla alternativa posuzované věci. Ústavní stížností pak stěžovatel napadl toliko usnesení Nejvyššího soudu, přičemž Ústavní soud není povolán k přezkumu vlastního obsahu procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání a není ani povolán k výkladu a použití jiných než ústavních předpisů, jež při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům.
19. Poukazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, uvedené v jeho ústavní stížnosti, nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
20. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu