ECLI:CZ:US:2020:1.US.640.20.1
sp. zn. I. ÚS 640/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky R. Č., zastoupené Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 269/2019-408 ze dne 3. 12. 2019, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a dále a) Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, zastoupená Mgr. Dianou Kokešovou, advokátkou v Hradci Králové, U Střelnice 667/5, b) Tomáše Hlinského, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Podáním zaslaným Ústavnímu soudu se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného výroku rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"), kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí a) [dále jen "vedlejší účastnice"], a to pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jí nebyla poskytnuta možnost vyjádřit se k postupu podle §150 o. s. ř. (tzv. moderační nákladové právo soudu).
II. Řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatelka a vedlejší účastník b) byli v řízení před obecnými soudy společně a nerozdílně žalováni vedlejší účastnicí o zaplacení 588 596 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nákladů péče hrazené ze zdravotního pojištění, vynaložených v důsledku protiprávního jednání žalovaných vůči pojištěnci vedlejší účastnice - nezletilé dceři stěžovatelky, jež byla v důsledku pokousání psem dlouhodobě léčena.
3. Výrokem I rozsudku č. j. 121 C 6/2018-361 ze dne 9. 5. 2019 uložil Okresní soud v Kladně (dále jen "nalézací soud") stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici 50 000 Kč s příslušenstvím; výrokem II uložil nalézací soud vedlejšímu účastníku b) zaplatit vedlejší účastnici částku 294 298 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku, tj. v částce 244 298 Kč, byla žaloba vedlejší účastnice proti stěžovatelce zamítnuta (výrok III); stěžovatelce proto byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 157 701,72 Kč (výrok IV). Nalézací soud dospěl k závěru o existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaných a vznikem škodní události. Pro okolnosti popsané v odůvodnění rozsudku se však rozhodl aplikovat výjimku z obecného pravidla solidární odpovědnosti více škůdců (§2915 odst. 1 a 2 o. z.) a určil míru odpovědnosti jednotlivých žalovaných [stěžovatelky a vedlejšího účastníka b)] 50% podílem, který odpovídá částce 296 298 Kč. Ve vztahu ke stěžovatelce současně uplatnil moderační právo (§2953 o. z.) a uložil jí nahradit vedlejší účastnici škodu pouze ve výši 50 000 Kč.
4. K odvolání vedlejší účastnice změnil odvolací soud rozsudek nalézacího soudu výrokem I tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit 58 860 Kč s příslušenstvím a vedlejšímu účastníkovi b) 529 736 Kč. Výrokem II rozhodl odvolací soud, že ve vztahu mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před nalézacím soudem. Odvolací soud se ztotožnil s postupem nalézacího soudu podle §2915 odst. 2 o. z., posoudil však odlišně míru zavinění škůdců, kterou určil podílem 10 % na vrub stěžovatelky a 90 % na vrub vedlejšího účastníka b); podle toho proto změnil meritorní i nákladové výroky rozsudku nalézacího soudu, jak je uvedeno v předchozím odstavci.
III. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadeného výroku rozhodnutí odvolacího soudu pro porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Odvolací soud pro stěžovatelku překvapivě změnil nákladový výrok rozsudku nalézacího soudu a aplikoval §150 o. s. ř., aniž by stěžovatelce poskytl při ústním jednání prostor na změnu jeho právního náhledu reagovat. Stěžovatelce byla rozhodnutím odvolacího soudu upřena náhrada nákladů řízení ve výši přes 200 000 Kč, přestože byla v řízení z 90 % úspěšná, což je pro ni jako matku samoživitelku likvidační. Postup odvolacího soudu se příčí četné a ustálené judikatuře Ústavního soudu [např. nález sp. zn. IV. ÚS 1610/16 ze dne 22. 2. 2017 (N 34/84 SbNU 393), nález sp. zn. I. ÚS 3237/17 ze dne 6. 2. 2018 (N 21/88 SbNU 285) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 899/15 ze dne 11. 10. 2016 (N 187/83 SbNU 71)].
6. Aplikace §150 o. s. ř. odvolacím soudem nadto není z pohledu stěžovatelky ani dostatečně odůvodněna, neboť jeho závěry nemají oporu v provedeném dokazování; odvolací soud navzdory judikatuře vztahující se k použití §150 o. s. ř. vůbec nezkoumal ekonomickou a sociální kondici vedlejší účastnice, která je zdravotní pojišťovnou, jako účastníka řízení, kterého zprošťuje povinnosti platit úspěšnému účastníkovi náklady řízení. Stěžovatelka nemůže nést odpovědnost za to, že vedlejší účastnice jako odborník ve svém oboru věc zažalovala neodborně, nežalovala-li částku odpovídající konkrétní subjektivní odpovědnosti stěžovatelky ve smyslu §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"), a ve světle stěžovatelkou odkazované judikatury Nejvyššího soudu (nikoli společně a nerozdílně podle §2915 o. z.); kdyby vedlejší účastnice zažalovala věc odpovídajícím způsobem, byly by náklady právního zastoupení stěžovatelky nepoměrně nižší. K možné procesní obraně stěžovatelka uvádí, že nedostala příležitost zvrátit názor odvolacího soudu, podle kterého nikdy neuznala svou vinu na nešťastné události. Z emailové komunikace mezi účastníky řízení v průběhu nalézacího řízení, během něhož se je soud snažil přimět ke smíru, přitom plyne, že stěžovatelka svůj podíl viny uznala a navrhovala kompenzaci, kterou vedlejší účastnice nepřijala.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
V. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatele
8. Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Kladně sp. zn. 121 C 6/2018 a vyzval účastníka řízení a vedlejší účastnici, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Na výzvu reagovala pouze vedlejší účastnice, která ve svém podání uvedla, že stěžovatelka na svých právech zkrácena nebyla; ač odvolací soud v odůvodnění zmínil postup podle §150 o. s. ř., fakticky rozhodl o nákladech řízení podle zásady úspěchu ve věci (§142 o. s. ř.). Jak je z napadeného rozsudku zřejmé, vedlejší účastnice byla v řízení zcela úspěšná, neboť z výsledků dokazování vyplynulo, že vznikla škoda v jí tvrzené výši, na jejímž zavinění se podíleli oba žalovaní. V souladu s §2915 odst. 1 o. z. (aplikovatelným i na projednávanou věc, neboť stěžovatelkou odkazovaný zákon o veřejném zdravotním pojištění zvláštní postup pro situaci, kdy škodu způsobí více třetích osob, neupravuje) požadovala vedlejší účastnice, aby oba škůdci nahradili vzniklou škodu solidárně; jestliže rozdělily obecné soudy poměr podílu zavinění jednotlivých škůdců na vzniku škody, postupovaly podle své úvahy a učinily výjimku z obecného pravidla (viz §2915 odst. 2 o. z.). Vedlejší účastnice jejich postup nemohla ovlivnit, její postup při podání žaloby nelze hodnotit jako neodborný; obecné soudy shledaly podanou žalobu důvodnou v plné výši, pouze výjimečně přeměnily solidární odpovědnost škůdců v podílovou. Stěžovatelka hodnotí otázku úspěchu ve věci, která je stěžejní pro správné posouzení práva na náhradu nákladů řízení, zavádějícím a protiprávním způsobem. V souvislosti s požadavkem stěžovatelky, aby jí v řízení zcela úspěšná vedlejší účastnice nahradila náklady řízení, vedlejší účastnice vyzdvihuje také zásadu občanského práva, podle které nikdo nesmí mít prospěch ze svého protiprávního jednání; v řízení bylo prokázáno, že škoda vznikla (mimo jiné) v důsledku protiprávního jednání stěžovatelky, za které nese odpovědnost. I kdyby Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval v rozporu s jeho judikaturou, neupozornil-li stěžovatelku na možnou aplikaci §150 o. s. ř. a neposkytl-li jí adekvátní prostor k vyjádření, podle vedlejší účastnice by napravení uvedeného procesního pochybení s ohledem na uvedené okolnosti nemělo vliv na výsledek; případné pochybení odvolacího soudu je proto z hlediska dotčení hmotných práv stěžovatelky nepodstatné.
9. Stěžovatelka byla vyzvána k replice, v níž v zásadě nepřednesla žádná nová tvrzení nad rámec ústavní stížnosti. Vedlejší účastnice podle ní zlehčuje význam práva stěžovatelky vyjádřit se k soudem zamýšlené aplikaci §150 o. s. ř. Tvrzení vedlejší účastnice, že na výsledné vyznění napadeného výroku by vyjádření stěžovatelky nemělo vliv, je nepodložené. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tvrzením, že by vedlejší účastnice byla v řízení ze 100 % úspěšná; naopak, z 90 % byla úspěšná stěžovatelka, a svědčí jí proto právo na náhradu jí vynaložených nákladů řízení.
VI. Posouzení Ústavního soudu
10. Ústavní soud se seznámil se zaslanými podáními a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť "spor" o náklady zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
12. Opakovaně (a často) se Ústavní soud vyjadřuje k nákladům řízení právě v případech aplikace §150 o. s. ř. (zejména odvolacím soudem), která nebyla (nemohla být) účastníky předvídána a nebyl jim poskytnut přiměřený prostor k reakci na zamýšlený postup soudu [z řady rozhodnutí viz z poslední doby např. nález sp. zn. III. ÚS 3166/18 ze dne 16. 4. 2019, stěžovatelkou citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 1610/16, nález sp. zn. III. ÚS 3705/15 ze dne 19. 4. 2016 (N 72/81 SbNU 267), či nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014 (N 118/73 SbNU 821)]. Jde totiž o výjimku z obecné zásady úspěchu ve věci (§142 o. s. ř.), podle níž se vznik práva na náhradu nákladů soudního řízení posuzuje, a jako s takovou je třeba s ní zacházet; úspěšný účastník řízení primárně nemá důvod očekávat, že mu náhrada nákladů řízení nebude přiznána, vzniklo-li mu na ni díky úspěchu ve věci právo. Při rozhodování o nákladech řízení musí proto soud nejprve vyhodnotit, jak byli jednotliví účastníci v řízení úspěšní (pravidlo úspěchu ve věci) - v jakém poměru jim tedy vzniklo právo na náhradu nákladů řízení [k tomu podrobněji viz nález sp. zn. IV. ÚS 2374/19 ze dne 7. 7. 2020 či nález sp. zn. II. ÚS 2578/18 ze dne 21. 5. 2019; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] - a teprve poté může zvážit, nejsou-li zde natolik závažné okolnosti, které by odůvodňovaly výjimečný postup podle §150 o. s. ř. a uplatnění moderačního (zmírňujícího) práva soudu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307)]; v takovém případě by pak musel soud účastníkům poskytnout prostor, aby se jej pokusili přesvědčit, že tomu tak není.
13. V napadené věci se na první pohled jeví, že odvolací soud postupoval v rozporu s právě shrnutými východisky (viz protokol o jednání odvolacího soudu č. l. 402 ze dne 27. 11. 2019, v němž není rozhodování o nákladech řízení nikterak zmíněno); avšak z dále uvedených důvodů tomu tak není.
14. Z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, jak odvolací soud posoudil v první řadě otázku poměru úspěchu ve věci. Znění napadeného výroku ("Ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.") napovídá postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., odvolací soud patrně částečný úspěch ve věci shledal jak na straně stěžovatelky, tak i vedlejší účastnice. Rozhoduje-li totiž obecný soud podle ustanovení §150 o. s. ř., je na místě formulovat výrok v souladu s jeho zněním a logikou, z níž vychází - úspěšný účastník řízení právo na náhradu nákladů řízení sice má, avšak soud mu je z vyložených důvodů výjimečně nepřizná. Ústavní soud se proto již v tomto počátečním momentě shoduje s náhledem vedlejší účastnice, která správně podotkla ve svém vyjádření, že ačkoli odvolací soud ve svém rozhodnutí odůvodňuje postup podle §150 o. s. ř., ve skutečnosti o nákladech řízení rozhodl podle §142 odst. 2 o. s. ř. Již z tohoto důvodu nemohla být ústavně zaručená procesní práva stěžovatelky tvrzeným způsobem dotčena.
15. Nad rámec uvedeného Ústavní soud pro úplnost dodává, že nesdílí přesvědčení stěžovatelky o jejím 90 % úspěchu ve věci. Její výklad vztahu aplikovaných předpisů a "správné" podoby podané žaloby - tvrdí-li, že vedlejší účastnice, aby mohla být v řízení zcela úspěšná, měla žalobou po každém ze škůdců požadovat přesnou částku odpovídající míře jejich zavinění - je účelový a lichý. Jak vyložil odvolací soud a ještě před ním i soud nalézací, subsidiární aplikace občanského zákoníku v případě plurality škůdců byla namístě a obecným pravidlem je, že za vznik škody nese více škůdců odpovědnost solidárně (§2915 odst. 1 o. z.); oba soudy shodně uplatnily výjimku z právě uvedeného pravidla (viz §2915 odst. 2 o. z.) a pro zvláštní skutkové okolnosti týkající se jak škodní události, tak jejích následků a poměrů stěžovatelky, určily míru odpovědnosti jednotlivých škůdců podílově. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření správně uvedla, že nemohla mít vliv na uvedený výjimečný postup soudu a zažalovala-li škůdce o náhradu škody solidárně, nepostupovala neodborně, nýbrž v souladu s obecným zákonným pravidlem.
16. Výsledek řízení nelze interpretovat jinak, než jako plný úspěch vedlejší účastnice, zažalovala-li 588 596 Kč a byla-li jí částka 588 596 Kč přiznána [byť v rozděleném poměru 58 860 Kč proti stěžovatelce a 529 736 Kč proti vedlejšímu účastníku b)]. V důsledku zvláštních okolností, které obecné soudy shledaly na straně stěžovatelky, se právní postavení vedlejší účastnice rozdělením odpovědnosti zhoršilo, nemůže-li se libovolně zhojit stejnou měrou na kterémkoli ze solidárních škůdců; pouze na základě této skutečnosti však nelze hovořit o jejím neúspěchu, natož o úspěchu stěžovatelky. Díky výjimečnému postupu obecných soudů dopadlo řízení pro stěžovatelku příznivěji, než by se stalo za standardních okolností, byla-li zavázána k náhradě škody pouze v rozsahu 10 %, nikoli solidárně s druhým škůdcem. Uvedené však nemění nic na skutečnosti, že podaná žaloba byla shledána opodstatněnou co do důvodu i výše. Právo na náhradu nákladů řízení tak podle Ústavního soudu v řízení svědčilo vedlejší účastnici; stěžovatelce proto nemohla vzniknout újma, rozhodl-li odvolací soud, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
VII. Závěr
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu