ECLI:CZ:US:2020:1.US.750.18.1
sp. zn. I. ÚS 750/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Slavomíra Sopirjáka, zastoupeného JUDr. Milanem Šulvou, advokátem se sídlem Novomlýnská 1238, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 7/2017-556 ze dne 1. 11. 2017 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Cm 31/2011-510 ze dne 1. 7. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vrchního soudu ve výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek městského soudu ve výrocích III. a IV., a ve výroku II. v celém rozsahu, dále požaduje zrušení uvedeného rozsudku městského soudu ve výrocích III. a IV. Stěžovatel rovněž požaduje přiznání nákladů zastoupení.
Z obsahu spisu dále vyplývá, že dne 27. 2. 2018 stěžovatel podal proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dovolání. O dovolání, které je vedeno u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Cdo 2101/2018, dosud nebylo rozhodnuto.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., kterou došlo ke změně zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") a jež nabyla účinnosti ke dni 30. 9. 2017, došlo k rozšíření důvodů nepřípustnosti dovolání i proti rozhodnutím v části týkající se nákladů řízení. Podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. platí, že zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, vrátí mu věc k dalšímu řízení, takto může zrušit rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně. Zrušením těchto rozhodnutí se přitom zjevně rozumí jejich zrušení jako celku, jelikož tzv. nákladový výrok je závislým na rozhodnutí ve věci samé.
Za procesní situace, kdy stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu ve věci samé tedy Ústavní soud nemůže již nyní přezkoumávat ústavnost tzv. nákladových výroků, neboť by nepřípustně předjímal rozhodování Nejvyššího soudu. K samotné podstatě věci by se přitom nemohl vyjádřit, avšak při posuzování nákladů řízení by nemohl pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení v meritu věci, od které se odvíjí otázka nákladů řízení. Nadto Ústavní soud vyzdvihuje, že při rozhodování o nákladech řízení je maximálně zdrženlivý, neboť ve většině případů nemůže rozhodnutí o nákladech řízení doznat takové míry protiústavnosti, aby to opodstatňovalo kasační zásah Ústavního soudu (srov. sp. zn. II. ÚS 1700/18, III. ÚS 941/19, III. ÚS 1844/19, II. ÚS 3712/19). Ústavní soud pro úplnost dodává, že za situace, kdy o dovolání podaném dne 27. 2. 2018 dosud nebylo rozhodnuto, se ani nejeví efektivní dále vyčkávat na rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ústavní soud pro úplnost doplňuje, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její předčasnost stěžovatele nepoškozuje, neboť k ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv má, resp. bude mít k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčen, že k tomu má důvody.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovateli přiznat náhradu nákladů zastoupení podle §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj