ECLI:CZ:US:2020:1.US.771.20.1
sp. zn. I. ÚS 771/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Rudolfa, Ph.D., zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem se sídlem v Bořicích 65, proti usnesením Okresního soudu v Pardubicích č. j. 32 D 791/2018-79 ze dne 13. 3. 2019 a č. j. 32 D 791/2018-86 ze dne 3. 6. 2019, spojené s návrhem na zrušení §110 odst. 2 a §138 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud"), neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na ochranu vlastnictví garantované v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); stěžovatel rovněž namítá porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhuje zrušení §110 odst. 2 a §138 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů.
2. Napadeným usnesením ze dne 13. 3. 2019 okresní soud vydal majetek zůstavitelky Justiny Rudolfové (matky stěžovatele) vypravitelce pohřbu Aleně Štěpánkové (sestře stěžovatele) a řízení o pozůstalosti zastavil podle §154 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, neboť předmětný majetek měl podle okresního soudu pouze nepatrnou hodnotu. Druhým napadeným usnesením okresní soud napadené usnesení ze dne 13. 3. 2019 opravil ve výroku I. tak, že doplnil informaci, v jakém registru se předmětné nemovitosti nacházejí.
3. Stěžovatel tvrdí, že ho okresní soud při rozhodování o pozůstalosti jeho matky zcela ignoroval jakožto zákonného dědice zůstavitelky a jakožto účastníka řízení o pozůstalosti, přestože podle §6 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních účastníkem je. Podle stěžovatele okresní soud řízení o pozůstalosti jeho matky nezákonně zastavil, neboť nestanovil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti ani na základě soupisu pozůstalosti, ani seznamu pozůstalostního majetku; neexistuje zároveň ani společné prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku (§172 a §177 zákona o zvláštních řízeních soudních). Stěžovatel je přesvědčen, že existuje majetek značné hodnoty (vybavení bytu), který do hodnoty pozůstalosti nebyl zahrnut, v důsledku čehož bylo řízení o pozůstalosti nezákonně zastaveno bez vědomí stěžovatele. Stěžovatel se podle jeho názoru nemohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům a dcera zůstavitelky ovlivnila výslednou hodnotu majetku ve svůj prospěch. Okresní soud nadto pominul skutečnosti jemu známé z úřední činnosti (existence majetku značné hodnoty).
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti stěžovatele, musí nejdříve posoudit splnění podmínek pro řízení před Ústavním soudem. Podle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je oprávněn podat ústavní stížnost ten, kdo tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
5. Pojem "jiného zásahu orgánu veřejné moci" do ústavně zaručených základních práv a svobod je nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánu veřejné moci vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde dotčenému jednotlivci právní řád poskytuje procesní prostředky, prostřednictvím nichž se může proti takovému zásahu bránit [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)].
6. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti usnesením vydaným v řízení, ve kterém nevystupoval v pozici účastníka, přičemž právě jeho nezahrnutí do okruhu účastníků okresnímu soudu vytýká. Účastníkem řízení stěžovatel nebyl v souladu s §110 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, podle kterého je-li řízení o pozůstalosti zastaveno, protože zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty (§154 stejného zákona), je v tomto případě účastníkem ten, kdo se postaral o pohřeb zůstavitele. V případě vydání usnesení o zastavení řízení o pozůstalosti ve smyslu §154 zákona o zvláštních řízeních soudních se tedy potenciální účastníci (dědicové) nepovažují za účastníky řízení - účastníkem je pouze ten, kdo vypravil pohřeb a tomu se rozhodnutí doručuje. Napadená usnesení tedy nelze vůči stěžovateli považovat za "rozhodnutí" ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Jádro argumentace stěžovatele představuje jeho přesvědčení, že existuje majetek značné hodnoty, který nebyl zahrnut do hodnoty majetku posouzené okresním soudem jako nepatrné. K tomu je nutné uvést, že zjistí-li se dodatečně, že zůstavitel nezanechal pouze majetek nepatrné hodnoty, nýbrž zde je též majetek další, nezakládá dříve vydané usnesení o zastavení řízení a vydání nepatrného majetku vypraviteli pohřbu podle §154 zákona o zvláštních řízeních soudních překážku věci pravomocně rozhodnuté, jež by bránila projednání "nově" objeveného majetku v řízení o pozůstalosti podle §192 stejného zákona. K zahájení řízení o dodatečném projednání pozůstalosti dojde buďto na návrh, nebo i bez návrhu; v případě, že původní řízení bylo zastaveno a nově zjištěný majetek takové zastavení již neodůvodňuje (tj. hodnota majetku je vyšší než nepatrná), soud provede celé řízení, včetně zjišťování dědického práva, zjišťování všech aktiv a +pasiv pozůstalosti atd. (srov. SVOBODA, Karel a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 416-417).
8. Lze tedy uzavřít, že jestliže okresní soud na návrh stěžovatele shledá, že je třeba podle §192 zákona o zvláštních řízeních soudních dodatečně projednat pozůstalost zůstavitelky, bude mít stěžovatel možnost uplatnit svá zákonná práva účastníka řízení o pozůstalosti způsobem předvídaným zákonem o zvláštních řízeních soudních. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel ani netvrdí, že by předmětný procesní prostředek efektivně způsobilý k ochraně jeho práv (tj. návrh na dodatečné projednání pozůstalosti podle §192 zákona o zvláštních řízeních soudních) uplatnil, Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, když před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv. Z právě uvedeného důvodu tedy nelze rozporovaný postup soudu považovat ani za "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu zákona o Ústavním soudu, který by Ústavní soud v této fázi mohl meritorně posoudit.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh stěžovatele podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl; akcesorický návrh na zrušení části právního předpisu Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu