ECLI:CZ:US:2020:1.US.783.20.1
sp. zn. I. ÚS 783/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. et Mgr. Vladimírem Matysem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3624/2019-111 ze dne 3. 12. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Okresního soudu v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Ignáta Hermanna 227/2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Na majetek povinného je soudní exekutorkou JUDr. Alenou Blažkovou, Exekutorský úřad Brno-město, pod sp. zn. 006 Ex 1277/18 vedena exekuce k vymožení pohledávky oprávněné vedlejší účastnice ve výši 71 748 Kč (na základě několika exekučních titulů vydaných v letech 2010-2018). Stěžovatel podal návrh na částečné zastavení exekuce, týkající se způsobu jejího provedení přikázáním jiné peněžité pohledávky, přiznané stěžovateli jako nemajetková újma podle §2959 o. z. ve výši 600 000 Kč rozsudkem Okresního soudu v Písku č. j. 8 T 6/2017-364 ze dne 5. 6. 2017. Pohledávka je podle stěžovatele exekucí nepostižitelná (§321 a 322 o. s. ř.), jinak by ztrácela svůj účel (odčinění duševních útrap za usmrcení osoby blízké).
2. Okresní soud v Příbrami (dále jen "exekuční soud") návrh stěžovatele usnesením č. j. 9 EXE 2711/2018-63 ze dne 5. 3. 2019 zamítl. Vyložil, že taxativní výčet peněžitých pohledávek exekucí nepostižitelných je stanoven v §317-319 o. s. ř.; pohledávka z titulu nemajetkové újmy mezi nimi není. Stěžovatelem odkazovaný §322 o. s. ř. se týká pouze prodeje movitých věcí, nikoli peněžitých pohledávek. S ohledem na dikci zákona neshledal uvedený způsob provedení exekuce nemravným.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") uvedené usnesení exekučního soudu potvrdil usnesením č. j. 19 Co 94/2019-76 ze dne 30. 4. 2019. Ve shodě se soudem exekučním odvolací soud uzavřel, že peněžitá pohledávka není podřaditelná pod §321 a násl. o. s. ř.; na daném závěru nic nemění výklad pojmu "věc" podle §489 a násl. o. z., který nenachází odraz v části šesté o. s. ř. Odvolací soud se rovněž vymezil proti výkladu §207 insolvenčního zákona, přijatému Vrchním soudem v Praze v usnesení č. j. 1 VSPH 2405/2016-B-46 ze dne 23. 5. 2017, který podobnou pohledávku vyloučil z majetkové podstaty dlužníka v úpadku; jediné usnesení nereprezentuje ustálenou judikaturu vyšších soudů. Předmětný způsob provedení exekuce není nemravný, protože na majetek stěžovatele bylo v době rozhodování odvolacího soudu evidováno 27 exekucí, neboť dobrovolně neplnil své povinnosti, ač některé exekuční tituly byly vydány již v roce 2010.
4. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") shledal dovolání stěžovatele proti uvedenému usnesení odvolacího soudu napadeným usnesením přípustným (nastolená právní otázka jím dosud nebyla řešena), nikoli však důvodným. Přisvědčil závěru odvolacího soudu, podle kterého je pohledávka ve smyslu exekučního (procesního) práva zvláštní majetkovou hodnotou, neboť možnosti a limity jejího postižení jsou upraveny odlišně (§303 a násl. o. s. ř.) - jako jiný způsob provedení exekuce než prodej movitých a nemovitých věcí (§321 a násl. o. s. ř.). Peněžitá pohledávka není "movitou věcí" ve smyslu §321 a násl. o. s. ř., které na ni aplikovat nelze. Uvedený výklad odráží záměr zákonodárce a není sám o sobě nespravedlivý (peněžitá pohledávka není např. snubní prsten); zájem povinného, aby peněžité pohledávky nebyly exekučně postižitelné nad únosnou míru, chrání dostatečně §317 a násl. o. s. ř. Insolvenční zákon ani jeho výklad nejsou podle dovolacího soudu na exekuční řízení aplikovatelné.
5. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Popsaný výklad dovolacího soudu k §317 a 322 o. s. ř. je podle stěžovatele formalistický a vede k absurdním důsledkům. Právní norma má být vykládána nejen gramaticky, ale i podle svého smyslu a účelu (logicky, systematicky a teleologicky); jazykový výklad slouží toliko k prvotnímu uchopení právní normy a přiblížení se jejímu obsahu, zpravidla však nikoli k úplnému porozumění jejího smyslu a účelu. Stěžovatel na podporu své argumentace odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345) a usnesení sp. zn. II. ÚS 574/15 ze dne 6. 5. 2015 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz); napadené posouzení podle stěžovatele koliduje též se závěry rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 894/2018 ze dne 19. 9. 2018, v němž se Nejvyšší soud zabýval výkladem povahy nároku podle §2959 o. z. Dovolací soud v případě stěžovatele pominul povahu pohledávky vzniklé z titulu §2959 o. z. a pojetí věci podle §498 odst. 2 o. z.; své rozhodnutí nevysvětlil přesvědčivým způsobem - zatížil je vadou nepřezkoumatelnosti.
6. Je-li pohledávka považována za věc, měl by se na možnost jejího postižení v exekučním řízení vztahovat i korektiv dobrých mravů podle §322 o. s. ř., a to i v případě aplikace §317 o. s. ř. Správnost prosazovaného výkladu stěžovatel podporuje odkazem na zmíněné usnesení Vrchního soudu č. j. 1 VSPH 2405/2016-B-46 a na insolvenční zákon, který již v §412 odst. 1 písm. b), ve znění účinném od 1. 6. 2019, plnění z titulu práva na náhradu majetkové a nemajetkové újmy explicitně vyjímá z mimořádných příjmů, které je dlužník povinen vydat insolvenčnímu správci. Vrchní soud ještě před účinností uvedené úpravy dospěl k logickému závěru, že vydáním pohledávky z titulu nemajetkové újmy insolvenčním věřitelům je popřen její smysl a účel, takový výkon práva by byl rozporný s dobrými mravy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv běžné zákonnosti - nepřísluší mu provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3923/18 ze dne 18. 12. 2018).
9. Stěžovatel rozporuje obecnými soudy přijatý výklad peněžité pohledávky v intencích části šesté občanského soudního řádu a předkládá Ústavnímu soudu tytéž argumenty, které v napadeném řízení vyvrátily již obecné soudy - podle stěžovatele nedostatečným a nepřesvědčivým způsobem. Ústavní soud však názor stěžovatele nesdílí; stěžovatelův odkaz na rozpor s dobrými mravy a nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 jeho argumentaci na ústavněprávní úroveň nevyzdvihuje. Citovaný nález se vymezil vůči zásadnímu obratu judikatury (promlčitelnost nároku na náhradu nemajetkové újmy), aniž by byl jednotlivcům poskytnut prostor na nový výklad zareagovat - v tomto momentě spatřoval Ústavní soud rozpor s dobrými mravy a obecnými ideami spravedlnosti; k podstatě věci - promlčitelnosti nároku - se nevyslovoval, neboť tím by si již atrahoval pravomoc vykládat zákonné normy, která mu nepřísluší.
10. Nejvyšší soud ve věci stěžovatele přijal, ve shodě se soudem exekučním i odvolacím, závazný výklad §317 a 322 o. s. ř. ve vztahu k pohledávce vzniklé z titulu nároku na odčinění nemajetkové újmy podle §2959 o. z. Své rozhodnutí řádně odůvodnil a námitky stěžovatele bezezbytku vypořádal. Ústavní soud nemá k napadeným rozhodnutím z pohledu ústavnosti výhrady. Rozdílný přístup k postižení předmětné pohledávky v exekučním a insolvenčním řízení se sice může jevit jako nelogický, jde však o legitimní rozhodnutí zákonodárce o "upřednostnění" exekuce ve snaze zajistit co nejlepší vymahatelnost práva, kterým jsou soudy při své rozhodovací činnosti vázány. Závěr nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09, podle něhož je soudce povinen rozhodovat v souladu s ekvitou (obecnou ideou spravedlnosti), je platný a není rozporovaným výkladem dovolacího soudu popřen. Ústavní soud nepovažuje za nemravný výklad, podle kterého by díky exekuci provedené postižením peněžité pohledávky (třeba i přiznané z titulu nemajetkové újmy) mohly být obecně sanovány dluhy povinného, který by tak získal příležitost začít "nový život" bez dluhů (zvlášť v případě povinného ocitajícího se v dluhové pasti - jako stěžovatele, postiženého 27 exekucemi).
11. Ústavní soud proto s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu