ECLI:CZ:US:2020:1.US.80.20.1
sp. zn. I. ÚS 80/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Vladimíry Šenkapoulové, zastoupené JUDr. Markem Neustupným, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, U Mlékárny 290, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2968/2019-272 ze dne 5. 11. 2019, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 61 Co 115/2019-214 ze dne 3. 5. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Tachově č. j. 19 C 267/2018-158 ze dne 18. 2. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, a Střední školy živnostenské a Základní školy Planá, se sídlem v Plané, Kostelní 129, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhala proti vedlejší účastnici určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru pro nadbytečnost podle §52 písm. c) zákoníku práce. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona je však pouze zčásti, neboť Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti.
2. Ústavní soud se vztahem dovolání a ústavní stížnosti podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem §75 zákona o Ústavním soudu zároveň dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
3. Ústavní stížnost je proto přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti rozhodnutím Krajského soudu v Plzni (dále jen "odvolací soud") a Okresního soudu v Tachově (dále jen "nalézací soud") je ústavní stížnost nepřípustná. Námitky vznášené vůči postupu těchto soudů tak Ústavní soud nebere v potaz a soustředí se pouze na výtky směřované vůči postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu.
4. Proti usnesení Nejvyššího soudu brojí stěžovatelka tvrzením, že z obsahu jejího dovolání vyplývá vymezení důvodu přípustnosti spočívajícího v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Právní otázkou, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, je podle stěžovatelky otázka, zda v případě, že zaměstnanec nesplňuje předpoklady pro výkon sjednané práce pouze ve vztahu k jednomu z více sjednaných druhů práce, vztahuje se výpověď daná podle §52 písm. f) zákoníku práce pouze k tomuto sjednanému druhu práce. Stěžovatelka podle svého přesvědčení splnila i povinnost uvést judikaturu, od níž se odvolací soud odchýlil; dále zformulovala i otázky týkající se posouzení její kvalifikace pro sjednaný druh práce a možnosti zaměstnavatele volit, který zaměstnanec je nadbytečný (zjednodušeně řečeno).
5. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Na dovolatele jsou tak právem kladeny poměrně přísné formální požadavky (§241a ve vazbě na §237 o. s. ř.).
6. Ústavní soud přezkoumal obsah dovolání; přes jeho obsáhlost souhlasí s posouzením Nejvyššího soudu ohledně absence řádného vymezení předpokladů přípustnosti. Usnesení Nejvyššího soudu je pečlivě a přesvědčivě odůvodněné a jeho závěry odpovídají obsahu dovolání. Nejvyšší soud přiléhavě vysvětlil, že na stěžovatelkou formulované právní otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo, neboť jí byla dána výpověď podle §52 písm. c) zákoníku práce (nadstandardně přitom doplnil, že v tomto ohledu je posouzení odvolacího soudu souladné s ustálenou rozhodovací praxí). Další stěžovatelkou formulované otázky ohledně úrovně její kvalifikace a možnosti zaměstnavatele zvolit, který zaměstnanec se stal nadbytečným, jsou v jejím podání otázkami skutkovými, nikoli právními, a nejsou tak způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací soud se jimi proto správně nezabýval.
7. Ústavní soud dodává, že jiný názor stěžovatelky na skutkové a právní závěry odvolacího soudu nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Totéž platí i pro řízení o ústavní stížnosti - právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
8. V již citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S odkazem na tento závěr ve vztahu k napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu odmítl Ústavní soud stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka nesplnila podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu