ECLI:CZ:US:2020:1.US.813.20.1
sp. zn. I. ÚS 813/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti L. T., zastoupeného Mgr. Václavem Píchou, advokátem se sídlem Jičín, Sladkovského 51, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019 č. j. 4 Tdo 1366/2019-1081, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. 8 To 47/2019 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2019 č. j. 4 T 10/2018-956, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušen pouze ve výroku o trestu a stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelem. Navrhuje rovněž zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací postupovaly při hodnocení důkazů jednostranně v jeho neprospěch a skutečnosti a důkazy svědčící v jeho prospěch nehodnotily, resp. pominuly či bagatelizovaly. Brojí především proti znaleckému posudku z forenzní biomechaniky, v němž podle jeho názoru chybí základní údaje, tudíž závěr znalců nelze překontrolovat. V této souvislosti poukazuje na to, že sám znalec připustil, že znalecký posudek není úplný. Zdůrazňuje, že v rámci řízení před odvolacím soudem předložil znalecký posudek vypracovaný prof. Strausem, z něhož vyplývá, že se skutek uvedený v obžalobě nestal, neboť se ani stát nemohl. Odvolacímu soudu přitom vytýká, že tento znalecký posudek pouze přečetl a nevyhověl návrhu obhajoby uvedeného znalce vyslechnout. Závěr odvolacího soudu, že poškozená neskončila po pádu finálně přesně v místě dopadu, podle něj nemá oporu v provedeném dokazování a odvolací soud vlastním závěrem nahradil odborné závěry znalců. Soud prvního stupně podle jeho názoru pominul nedostatky v časové ose, odvolací soud se k této jeho námitce vůbec nevyjádřil a bagatelizoval rozpory ve výpovědi poškozené. V důsledku těchto pochybení podle stěžovatele soudy postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou presumpce neviny a principem in dubio pro reo. Uvádí, že za přímý důkaz o jeho vině nelze považovat jeho doznání.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Stěžovatel byl odsouzen za skutek, který spočíval (zjednodušeně vyjádřeno) v tom, že poškozenou úmyslně strhl z ochozu vyhlídky do rokle, do níž poškozená spadla z výšky 8 metrů. Stěžejní námitka stěžovatele se opírá o znalecký posudek prof. Strause, z něhož mělo vyplynout, že se skutek popsaný v obžalobě nemohl stát, přičemž tento závěr byl dovozován z určitého místa dopadu poškozené. Jak odvolací, tak zejména dovolací soud v napadených rozhodnutích ovšem vysvětlily a náležitě odůvodnily, že v posuzovaném případě znalecké posudky nepředstavovaly rozhodující důkazy (srov. zejména č. l. 8-9 usnesení Nejvyššího soudu).
Vina stěžovatele byla totiž prokázána sérií jiných důkazů, přičemž na prvním místě je třeba uvést jeho vlastní doznání, které učinil opakovaně a procesně bezvadným způsobem. Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, že jeho doznání nelze použít jako přímý důkaz o jeho vině, neboť doznání obviněného v tomto případě bez jakýchkoli pochybností představuje přímý a usvědčující důkaz. Doznání pochopitelně nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu, ovšem v posuzovaném případě byla tato povinnost beze zbytku splněna a doznání stěžovatele korespondovalo dalším provedeným důkazům.
Skutečnost, že stěžovatel poškozenou z vyhlídky strčil, totiž jednoznačně vyplynula z výpovědi poškozené. Pravdivost její výpovědi přitom byla podpořena dalšími důkazy, které přehledně shrnul Nejvyšší soud na č. l. 7-8 usnesení. Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že trestní soudy bagatelizovaly rozpory ve výpovědi poškozené a pominuly nedostatky v časové ose, které měly souviset především s tím, že poškozená bezprostředně po svém pádu do rokle uváděla, že její pád byl nešťastná náhoda. Trestní soudy tuto skutečnost nepřehlédly. Ovšem s ohledem na to, že v průběhu samotného trestního řízení již poškozená vypovídala konzistentně a její usvědčující výpověď byla v souladu s dalšími provedenými důkazy, dospěly k nikoli nelogickému závěru, že zmíněné původní prohlášení poškozené bylo ovlivněno šokem a obavou o život (srov. č. l. 21-22 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a č. l. 8 usnesení Nejvyššího soudu).
Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatele, že odvolací soud nahrazoval odborné závěry znalců svými úvahami. Vrchní soud v Praze totiž pouze poukázal na to, že vzhledem k charakteru terénu, na nějž poškozená dopadla, nelze zcela přesně určit místo jejího dopadu. Nenahrazoval tedy odborné závěry znalců, ale pouze upozornil na neprůkazný charakter jednoho ze základních vstupních údajů, z nichž posudky vycházely. Takový postup představuje zcela legitimní součást hodnocení znaleckého dokazování, přičemž úvahy odvolacího soudu se jeví jako logické a opodstatněné, zejména s ohledem na komplex ostatních, výše uvedených usvědčujících důkazů. Ze stejného důvodu pak podle Ústavního soudu nelze Vrchnímu soudu v Praze vytýkat, že se v průběhu odvolacího řízení spokojil pouze se čtením znaleckého posudku prof. Strause a nepřistoupil k jeho výslechu. V tomto ohledu tedy Ústavní soud akceptuje závěr Nejvyššího soudu, že se nejednalo o tzv. opomenutý důkaz (srov. č. l. 9-10 usnesení Nejvyššího soudu).
Ústavní soud uzavírá, že se trestní soudy v posuzovaném případě vyvarovaly jakékoli svévole při hodnocení důkazů, jejich skutkové i právní závěry měly oporu v provedeném dokazování a byly řádně a logicky odůvodněny. Vina stěžovatele byla prokázána uceleným komplexem hodnověrných důkazů, a nebyl tedy žádný prostor pro uplatnění principu in dubio pro reo.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu