ECLI:CZ:US:2020:1.US.827.20.1
sp. zn. I. ÚS 827/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Petra Valenty, zastoupeného JUDr. Miroslavem Rybářem, advokátem se sídlem Praha 10, Dýšinská 476, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 20 Co 349/2019 ze dne 12. 12. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, čl. 38 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. června 2019 č. j. 30 Cl 36/2018-390 o snížení výživného a s účinností od 1. 7. 2019 byla zrušena vyživovací povinnosti otce vůči stěžovateli. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nestuduje řádně, soustavným opakováním ročníků studoval tříleté bakalářské studium více než pět let a překročil tím standardní dobu studia zvětšenou o 1 rok podle §58 odst. 3 zák. č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, pročež mu byl vyměřen poplatek ve výši 15 000 Kč za 6 měsíců studia. Svého otce zneužívá k zahálčivému a rozmařilému způsobu života, aniž by mu prokazoval úctu, projevil vděk či empatii. Nárok na výživné od žalobce je za dané situaci rozporný s dobrými mravy ve smyslu §2 odst. 3 obč. zák.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že studiu se věnuje soustavně, a to stejnému oboru, nesnaží se střídat vysoké školy kvůli statusu studenta. Prodloužení standardní doby studia na vysoké škole není nijak výjimečné a není důvodem k rezignaci na dokončení vzdělání. Stěžovatel má právo naplnit své vzdělávací ambice, a to, že mu nějaký předmět nejde, nesvědčí o jeho špatném charakteru či malém nasazení. Otec, ačkoliv sám vystudoval matematiku, stěžovateli, který je spíše humanitně orientován, nenabídl pomoc s náročnými předměty.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Srozumitelně objasnily, za jakých důvodů nelze považovat studium stěžovatele za řádné. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Krajský soud poukázal na to, že tvrzené pokračování ve studiu stěžovatele se jeví jen jako snaha o prodlužování bezstarostného života za prostředky rodičů. Ačkoliv má stěžovatel vysoké životní náklady, sám žádným způsobem k zajištění svých potřeb nepřispívá (naopak se bezdůvodně zbavil darované částky 300 000 Kč). Podle soudů vyživovací povinnost zanikla již ke dni 8. 7. 2018, a proto i požadavek na snížení výživného od 8. 7. 2018 do 30. 6. 2019 na částku 5 000 Kč měsíčně shledaly zcela opodstatněným.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud dodává, jak vyplývá z jeho judikatury, že právo zletilého potomka na materiální podporu po dobu přípravy formou soustavného studia na výkon svého budoucího povolání není bezbřehé a nesmí být zneužíváno (např. sp. zn. IV. ÚS 1247/13, III. ÚS 3232/15).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu