ECLI:CZ:US:2020:1.US.852.20.1
sp. zn. I. ÚS 852/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem v Praze 10, Leknínová 3033/7, proti usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 3/2020 ze dne 20. ledna 2020, a Městského soudu v Praze č. j. 56 T 2/2019-7540 ze dne 18. listopadu 2019, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen "soud prvního stupně") zamítl (I.) žádost stěžovatele o zrušení zajištění náhradní hodnoty usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Skupiny kriminální police a vyšetřování, obor hospodářské kriminality (dále jen "policie"), č. j. KRPA-248023-433/TČ-2015-000097-REZ ze dne 21. března 2017, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně sp. zn. 44 To 158/2017 ze dne 12. dubna 2017, (II.) žádost stěžovatele na vrácení zajištěných věcí - zlata a účetních dokladů. Stížnost stěžovatele zamítl napadeným usnesením Vrchní soud v Praze.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně bylo trestní řízení zahájeno již 11. června 2015, při domovní prohlídce konané dne 16. června 2015 byly zajištěny věci, dne 21. března 2017 bylo zajištěno jako náhradní hodnota 16 445 €, a dne 27. února 2019 byla na stěžovatele podána obžaloba. V důsledku průtahů v řízení byla proti stěžovateli, jako avalovi směnek, zahájena exekuční řízení, k nimž by nemohlo dojít, měl-li by k dispozicí zajištěné peníze a věci, pak by mohl svým závazkům dostát. Délka řízení není přitom ovlivněna, jak uvedl stížnostní soud, mezinárodní justiční spoluprací, neboť požadovaná pomoc byla policii poskytnuta již v polovině roku 2017. Postupem orgánů činných v trestním řízení je stěžovatel fakticky potrestán vyloučením ze standardního života, přestože trestní řízení má probíhat urychleně, zejména byl-li zajištěn majetek, a šetřit zaručená práva a svobody (§2 odst. 4 trestního řádu). Soud prvního stupně se nezabýval novými skutečnostmi (exekuce nařízené krátce před podáním žádosti) a nevyhověl stěžovatelovu návrhu na výslech svědků.
3. Porušení práva na zákonného soudce spatřuje stěžovatel v tom, že domovní prohlídky, konané dne 15. června 2015 měl nařídit místně nepříslušný soud; s touto námitkou stěžovatele se ani soud prvního stupně, ani stížnostní soud nevypořádaly a nesprávně vyložily místní příslušnost. Stěžovatel obsáhle argumentuje odkazem na přílohu k vyhlášce č. 48/2012 Sb., o územních pracovištích finančních úřadů, která se nenacházejí v jejich sídlech, i nálezem sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. dubna 2016 (201/2016 Sb., N 68/81 SbNU 181). Zamítl-li soud prvního stupně požadavek poškozeného (finanční úřad) nárok na uplatnění náhrady škody v adhezním řízení, odmítl tím současně i výši uplatněného nároku, a proto není v řízení před soudem prvního stupně vyčíslena škoda, coby obligatorní znak trestného činu. Neobstojí ani zajištění náhradní hodnoty; podle §79g trestního řádu může být zajištěna jen náhradní hodnota odpovídající výši škody v projednávaném řízení nevyčíslené.
4. Stěžovatel je dále přesvědčen, že se obecné soudy nevypořádaly s veškerými námitkami v žádosti a ve stížnosti (nerespektování §78 odst. 5 a 6 trestního řádu, věcná nepříslušnost soudu v dřívějším přezkumu zajištění věcí); soud prvního stupně označil jeho námitky bez dalšího vysvětlení za nepodstatné. Za nedostatečné považuje rovněž i odkazy obecných soudů na některá dřívější rozhodnutí (spisové značky) vyšších soudů či Ústavního soudu. Z uvedených důvodů stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
5. Následně zaslal stěžovatel sám doplnění ústavní stížnosti s dalšími výtkami proti napadeným usnesením; s ohledem na obligatorní právní zastoupení před Ústavním soudem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) k němu Ústavní soud nepřihlížel.
6. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel je stíhán pro jednání obžalobou kvalifikované jako podezření ze spáchání pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, přičemž pachatelé měli svým jednáním zkrátit daň ve výši 30 009 505 Kč a vylákat výhodu na dani ve výši 22 906 Kč; konkrétní podíl stěžovatele je vyčíslen na 27 874 105 Kč a 22 906 Kč. Dále se podává, že soud prvního stupně rozsudkem sp. zn. 13 Cm 94/2017 ze dne 12. června 2019 uložil stěžovateli a právnické osobě, jejímž je jednatelem, povinnost zaplatit bance 44 343,99 Kč s příslušenstvím; dále měl být stěžovatel vyzván finančním úřadem v SRN jako jednatel jiné v cizině působící společnosti, k úhradě nedoplatku na dani ve výši 26 917,92 Kč. Soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel opakuje své již dříve vypořádané námitky a srozumitelně vysvětlil, proč považuje zajištění náhradní hodnoty nadále za důvodné; k zajištěným věcem pak uvedl, že jsou státním zástupcem navrženy jako důkazy, a poukázal i na nejasnosti stran vlastnictví zajištěného zlata. Stížnostní soud se s argumentací soudu prvního stupně zcela ztotožnil a zopakoval, že ani v žádosti ani ve stížnosti stěžovatel neuvedl nové skutečnosti, které by mohly mít vliv na změnu rozhodnutí soudů.
7. Jak je dále z rozhodnutí obecných soudů i z lustra Ústavního soudu patrné, stěžovatel se vrácení specifikovaných věcí a peněz domáhal opakovaně, a to i v řízeních před Ústavním soudem, který jeho návrhy odmítl jako zjevně neopodstatněné (sp. zn. II. ÚS 1875/17, ze dne 12. prosince 2017, sp. zn. I. ÚS 2247/18, ze dne 15. srpna 2018, sp. zn. III. ÚS 2248/18, ze dne 22. ledna 2019, sp. zn. IV. ÚS 2245/18, ze dne 19. března 2019 a sp. zn. II. ÚS 3293/18, ze dne 23. července 2019), případně pro neodstranění vad (sp. zn. II. ÚS 4286/18 ze dne 4. února 2019); všechna rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz. Z uvedených ústavních stížností je přitom patrná konstantní argumentace stěžovatele k samotnému zajištění peněz i zlata, k přiměřenosti zajištění a k době jeho trvání. Byla-li podána obžaloba a stěžovatel nyní čelí řízení před soudem, změnila se "úroveň" trestního řízení, a zvýšila se pravděpodobnost, že zajištěné zlato a účetní doklady budou skutečně použity jako důkaz v řízení před soudem a peníze zajištěné jako náhradní hodnota, mohou sloužit k uspokojení pohledávek poškozeného (státu). V tomto směru považuje I. senát Ústavního soudu za dostačující odkázat na odůvodnění zmíněných rozhodnutí, především sp. zn. III. ÚS 2248/18 a sp. zn. IV. ÚS 2245/18 (jakkoliv od jejich vydání uplynuly měsíce), v nichž se Ústavní soud zejména problematikou tvrzených průtahů v řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny) zabýval podrobně, a to právě s ohledem na konkrétní okolnosti.
8. Po podání obžaloby se některé okolnosti změnily, nelze však akceptovat interpretaci stěžovatele, dovodil-li neexistenci škody proto, že soud prvního stupně zamítl požadavek finančního úřadu na náhradu škody v adhezním řízení. Takovým výrokem není v žádném případě zpochybněn či vyvrácen závěr orgánů činných v trestním řízení o výši vzniklé škody. Oddělil-li soud rozhodování doplacení daně finančnímu úřadu, který sám coby orgán veřejné moci disponuje nástroji k jejímu vymožení, od meritorního rozhodování o vině a trestu, nijak tím není zpochybněna existence škody či její výše; pro potřeby trestního řízení přitom dostačuje zjištění, překročila-li škoda hranici velkého rozsahu (§138 odst. 1 trestního zákoníku), neboť taková informace ovlivňuje výši trestu (viz i čl. 39 Listiny).
9. Rozhodují-li orgány činné v trestním řízení o shodných námitkách stěžovatele opakovaně, aniž by nastala (domněle) podstatná změna okolností, není odkaz na předchozí relevantní rozhodnutí týchž orgánů o opakovaně předložených námitkách stejného účastníka řízení porušením jeho práv. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na spravedlivé soudní řízení (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zaručuje každému účastníkovi, že se jeho věcí bude zabývat příslušný orgán veřejné moci - nezávislý a nestranný soud, a to na základě předem stanovených pravidel; uvedená práva nezaručují, a ze své podstaty ani zaručit nemohou, že soudy rozhodnou v jejich věci způsobem, který očekávají či vyžadují. Přisuzuje-li stěžovatel některým okolnostem na rozdíl od obecných soudů význam, není jeho přesvědčení způsobilé založit důvodnost ústavní stížnosti.
10. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) v souvislosti s domovní prohlídkou konanou v roce 2015, může takové tvrzení být v této chvíli předmětem šetření výhradně obecného soudu; Ústavní soud by se takovou námitkou mohl zabývat, byla-li by domovní prohlídka napadena ve včas podané ústavní stížnosti. Zásah do práva na rovnost (čl. 37 odst. 3 Listiny) stěžovatel v ústavní stížnosti pouze zmínil, aniž by uvedl, v čem mělo toto právo být napadenými usneseními zasaženo.
11. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu