ECLI:CZ:US:2020:1.US.853.20.1
sp. zn. I. ÚS 853/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Mgr. Jiřího Moravce, zastoupeného Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem Joštova 138/4, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 5289/2017-159 ze dne 11. 12. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 47 Co 330/2015-136 ze dne 20. 6. 2017 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem č. j. 5 C 46/2015-66 ze dne 4. 6. 2015 Okresní soud v Třebíči vyhověl žalobě stěžovatele na zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku ceny za postoupení pohledávky blíže specifikované ve smlouvě o jejím postoupení ze dne 2. 11. 2011, uzavřené mezi ním a žalovanou obchodní společností Agro Mohelno, s. r. o. K odvolání žalované Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu změnil tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že Nejvyšší soud se věcně nevypořádal s jeho argumentací předestřenou v dovolání, ve svém usnesení jen cituje část svého dřívějšího rozhodnutí, které jen kuse dokresluje. Nejvyšší soud dle jeho názoru rovněž nesprávně posoudil otázku odporu žalované proti elektronickému platebnímu rozkazu z hlediska uznání (části) závazku. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud žádný exces či jiný ústavně relevantní deficit v napadených soudních rozhodnutích neshledal. Nejvyšší soud nepochybil, pakliže se v dovolání odmítl blíže zabývat odporem žalované proti elektronickému platebnímu rozkazu z toho hlediska, zda obsahuje uznání (alespoň části) závazku. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je zřejmé, že odvolací soud na neuznání dluhu usoudil z konkrétního kontextu celého znění odporu. V daném případě nejde o právní posouzení věci, nýbrž o seznání významu slovního vyjádření odporu, tedy o skutkové zjištění, které nemůže samo o sobě založit přípustnost dovolání, které je primárně otevřeno řešení otázek právních, ať již hmotných či procesních, a nikoli otázek skutkových. Sám odvolací soud přitom logicky a srozumitelně vyložil, proč dospěl k závěru o tom, že ze strany žalované nepředstavuje text odporu její vůli dluh uznat, a to ani zčásti (o čemž dle krajského soudu svědčí mj. přesvědčení žalované o oprávněnosti odepřít plnění v souvislosti s tvrzeným odmítnutím stěžovatele jakkoli jí potvrdit poskytnutí plnění ze smlouvy o postoupení pohledávky). V podrobnostech lze na nosné úvahy krajského soudu zcela odkázat (str. 5 - 6).
Za vadnou nelze označit ani tu část odůvodnění, již Nejvyšší soud věnuje argumentům stěžovatele stran namítaného odchýlení se odvolacího soudu od právních závěrů vyslovených v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2670/98 ze dne 10. 10. 2000. Stěžovatel poněkud přehlíží, že Nejvyšší soud v citovaném textu tučně zvýraznil tu část, z níž plyne, že popře-li věřitel pravdivost jím vystavené kvitance, neznamená to, že je poté na dlužníkovi, aby její pravdivost naopak prokázal. Opačný názor tehdy dovolací soud označil za nesprávný. Stěžovatel nadto pomíjí, že citovaný judikát Nejvyššího soudu rozlišuje mezi popřením pravosti soukromé listiny a popřením pravdivosti toho, co je v ní uvedeno. V souzené věci přitom stěžovatel nepopřel pravost listiny (tj. že by šlo o falsum), ale popřel její pravdivost s tím, že si tvrzenou úhradu 1 323 000 Kč neprověřil (viz str. 7 napadeného rozsudku krajského soudu). Odtud je patrné, že Nejvyšší soud na výhrady stěžovatele o rozložení důkazního břemene ve skutečnosti odpověděl přiléhavě a že rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu s ustálenou judikaturou ve shodě.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu