ECLI:CZ:US:2020:1.US.865.19.1
sp. zn. I. ÚS 865/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Radka Šindeláře, zastoupeného Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se sídlem Revoluční 3, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, č. j. 51 Co 196/2013-260, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, č. j. 32 Cdo 1605/2018-300, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 3. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal žalobou na vedlejší účastnici zaplacení částky 517.000 Kč, a to z titulu pojistného plnění. K tomu mělo dojít v důsledku dopravní nehody pojištěného vozidla Audi A8. Dle pojistné smlouvy bylo vozidlo pojištěno na hodnotu 1.500.000 Kč. K neproplacení žalované částky došlo z toho důvodu, že podle povinné měl stěžovatel při uzavírání pojistné smlouvy uvést vědomě nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje týkající se pojistné události nebo podstatné údaje týkající se pojistné události měl zamlčet. Vedlejší účastnice přitom vyšla ze znaleckého posudku, kde byl stěžovatelem deklarovaný skutkový děj označen z technického hlediska za nemožný a nepřijatelný. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že ve věci byl dále zpracován znalecký posudek znaleckého ústavu DEKRA Automobil a.s., posudek soudního znalce Ing. Pavla Winklera a soudního znalce Ing. Jana Tyla. Z těchto má podle stěžovatele plynout, že nehoda popsaná stěžovatelem je reálná, technicky přijatelná a skutečně se měla udát tak, jak uvedl stěžovatel. Nižší obecné soudy tvrzení stěžovatele nepřisvědčily, přičemž ve věci opakovaně rozhodující Nejvyšší soud rozhodl dne 18. 5. 2017 ve svém rozsudku č. j. 32 Cdo 2120/2015-247 tak, že zrušil rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 196/2013-210 a věci mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud přitom ve svém rozsudku ve zkratce uvedl, že odvolací soud neučinil jednoznačný skutkový závěr o tom, že vozidlo bylo poškozeno úmyslně se záměrem čerpat pojistné plnění. Rozhodnutí městského soudu bylo neseno toliko v rovině pravděpodobnostního skutkového závěru, neumožňujícího dovodit neexistenci práva na pojistné plnění. Existence skutečností, které opravňují pojistitele odmítnout plnění z pojistné smlouvy, případně umožňující závěr, že jde o pojistnou událost, z níž nevzniká právo na pojistné plnění, musí být prokázána, což se projeví v jednoznačně formulovaném skutkovém závěru obsaženém v rozhodnutí soudu. Toliko pravděpodobnostní skutkový závěr není podle Nejvyššího soudu postačující.
Z výše uvedených závěrů Nejvyššího soudu vyšel mimo jiné i stěžovatel ve své ústavní stížnosti, kde poukazuje na skutečnost, že městský soud nejprve konstatoval, že skutkový závěr je dán s určitou mírou pravděpodobnosti, načež po vrácení věci dovolacím soudem po zopakování totožných důkazů, tedy bez provedení jakýchkoliv nových důkazů, uzavřel, že skutkový závěr je dán s jistotou. Takováto ničím nepodložená a nedostatečně odůvodněná změna názoru soudu podle stěžovatele podrývá důvěru v jeho nestrannost a vylučuje předvídatelnost soudního rozhodování. Odvolací soud přitom vůbec nevyložil, co jej vedlo ke změně jeho skutkového závěru. Jeho rozhodnutí tak není přesvědčivé, racionální, logické a řádně odůvodněné. Městský soud se podle stěžovatele nevypořádal s celou řadou blíže nespecifikovaných skutečností. Podle jeho náhledu nebyly materiálně splněny pokyny zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017. Stěžovatel vytkl napadenému usnesení Nejvyššího soudu, že jeho dovolání bylo odmítnuto, ač řádně splnil podmínky dle ustanovení §237 o. s. ř.
Z výše vyložených důvodů došlo podle stěžovatele v projednávané věci k zásahu do jeho práv, jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
V projednávaném případě považuje Ústavní soud za podstatné posouzení toho, jak se obecné soudy vypořádaly se změnou svých skutkových závěrů. Jedná se tedy především o posouzení odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Ten po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu částečně zopakoval dokazování, přičemž oproti svým předchozím závěrům, označených dovolacím soudem za pravděpodobnostní, učinil závěry jednoznačné. S těmi se však stěžovatel neztotožnil.
K uvedenému lze konstatovat, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Za situace, kdy odvolací soud zopakuje dokazování, a to buď zcela, nebo z části, nic mu nebrání v tom, aby dospěl k odlišným skutkovým zjištěním, než nalézací soud. Pokud stěžovatel naráží na předchozí skutkové hodnocení odvolacího soudu, toto nebylo ze strany Nejvyššího soudu shledáno dostatečným na to, aby bylo lze na jeho základě učinit jakékoliv právní závěry. Jinými slovy řečeno, v řízení před odvolacím soudem nebylo postaveno na jisto, zda lze na základě zjištěného skutkového stavu přiznat stěžovateli nárok na výplatu pojistného či nikoliv. To znamená, že odvolací soud v předchozí části soudního řízení při zjišťování skutkového stavu věci pochybil. Skutkový stav zjistil nedostatečně. Namítá-li stěžovatel, že městský soud dospěl na základě hodnocení týchž důkazů k rozdílným skutkovým závěrům, nelze toto bez dalšího považovat za postup vadný, a to právě s ohledem na shora deklarované pochybení odvolacího soudu, který se v předchozím řízení s předloženými důkazy neseznámil řádně. V opačném případě by byl schopen učinit jednoznačný skutkový závěr o rozporovaném ději již v předchozím řízení, a to v tom či onom smyslu.
V souladu s pokyny Nejvyššího soudu se odvolací soud při dalším projednávání věci zaměřil na zjišťování úplného skutkového stavu věci, kdy své závěry v rámci odůvodnění napadeného rozsudku logicky odůvodnil. Městský soud vyšel při svém hodnocení především ze znaleckého posudku znaleckého ústavu DEKRA Automobil a.s. a znaleckého posudku Ing. Winklera. Podle soudu nebylo sporu o tom, že k nárazu do stromu skutečně došlo, ovšem za jiných okolností, než tvrdil stěžovatel. Nejednalo se o událost nahodilou, ale stěžovatelem záměrně způsobenou - fingovanou. Odvolací soud přitom uvedl přesvědčivé argumenty opodstatňující tento jeho závěr. Poukázal na to, že k nárazu do stromu došlo středem přední části vozidla, a to bez vzniku zřetelných stop po smyku nebo po snaze o odvrácení střetu vozidla s překážkou - to vše při rychlosti kolem 30km/h. V souvislosti s uvedeným městský soud poukázal na závěr znalce, podle kterého řidič nedokázal za relativně dlouhou dobu (3s) a při relativně nízké rychlosti vozidla (30km/h) reagovat tak, aby zabránil centristickému střetu s překážkou. Odvolací soud dále porovnal účastnickou výpověď stěžovatele před soudem I. stupně, kde uvedl, že dostal smyk a vozidlo nedobrzdil s jeho výpovědí obsaženou v protokolu policie, v němž uvedl, jen to, že brzdil. Samotný smyk vůbec neuvedl. Městský soud přitom zdůraznil, že na místě nehody žádné stopy po smyku zdokumentovány nebyly.
Dále je třeba uvést, že odvolací soud své skutkové závěry neučinil jen a pouze na základě znaleckého posudku znaleckého ústavu konfrontovaného s dalšími znaleckými posudky, ale též na základě dalších skutečností, jež soud utvrdily o reálném skutkovém ději. Zde má Ústavní soud na mysli závěry městského soudu týkající se okolností, za nichž došlo k uzavření pojistné smlouvy, kdy byla např. nelogicky značně nadhodnocena skutečná cena vozidla. Stejně tak poukázal městský soud na rozpor mezi deklarovanými a skutečně ujetými kilometry v době uzavírání pojistné smlouvy. Všechny tyto skutečnosti vedly ve svém souhrnu obecné soudy k závěru o skutkovém ději, jemuž stěžovatel nepředložil žádnou logickou alternativu.
Napadá-li stěžovatel závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu, týkající se aplikace ustanovení §237 o. s. ř., nutno konstatovat, že tyto odpovídají stávající judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu.
Vzhledem k výše řečenému považuje Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů za logická, řádně odůvodněná a tudíž i ústavně konformní.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu