ECLI:CZ:US:2020:1.US.881.20.1
sp. zn. I. ÚS 881/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ireny Zemanové, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 8. 2019 č. j. 9 E 62/2019-23 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2020 č. j. 22 Co 10/2020-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36, čl. 37, čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 8. 2019 č. j. 9 E 62/2019-23 ve spojení s usnesením Krajského soudu ze dne 23. 10. 2019 č. j. 23 Co 264/2019-45 byl nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na označených nemovitých věcech stěžovatelky (povinné) k vymožení povinnosti povinné zaplatit oprávněné částku 10 000 000 Kč. Exekučním titulem je usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 3. 2018 č. j. 21 E 5/2012-302 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019 č. j. 17 Co 198/2018-663, kterým bylo rozhodnuto o zastavení výkonu rozhodnutí k vynucení splnění povinnosti provést odstranění stavby nacházející se na pozemcích stěžovatelky z důvodu nepřípustnosti podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Současně bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky vrátit oprávněné zálohu na náklady potřebné pro provedení práce - odstranění stavby ve výši 10 000 000 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí a vysloveno, že oprávněné se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně byl zamítnut návrh stěžovatelky podaný podle §266 odst. 2 o. s. ř. na odložení provedení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatelky proti exekučnímu titulu, neboť dovolání jako mimořádný opravný prostředek nemá suspenzivní účinek a jeho podání není důvodem pro odklad provedení exekuce. Krajský soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil, neboť použití institutu odkladu provedení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §266 o. s. ř. nepřichází v tomto typu vykonávacího řízení v úvahu.
Stěžovatelka namítá, že v předcházejících souvisejících řízeních došlo k porušení řady jejích základních práv. Jde tak o výkon práva a exekuční řízení v rozporu s dobrými mravy, kdy výše specifikovaný exekuční titul a na to navazující rozhodnutí jsou v rozporu s principy právního státu. Pro věc je zásadní pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 501/2010-206 ze dne 18. 5. 2011 ve znění opravného usnesení ze dne 6. 10. 2011, na základě kterého byl nařízen výkon rozhodnutí, ve kterém se stěžovatelka domáhala splnění povinnosti oprávněné odstranit stavbu vzletové a přistávací dráhy nacházející se na jejích pozemcích provedením prací a výkonů na náklad oprávněné. Je si vědoma, že v mezidobí bylo na jejích pozemcích, které jsou svým charakterem pozemky letištními, zřízeno věcné břemeno provozování letiště ve prospěch provozovatele letiště - společnosti Letiště Příbram s.r.o. podle ustanovení §30 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví. Soudy však nebyly oprávněny zastavit výkon rozhodnutí s ohledem na existenci věcného břemene zřízeného ve prospěch třetí osoby, která se předmětného řízení nikterak neúčastní. Stěžovatelka je přesvědčena, že bude v dovolacích řízeních úspěšná, navíc požádala o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Do doby rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání by výkon rozhodnutí neměl probíhat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika se závěry exekučních soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Ústavní soud ověřil, že soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí srozumitelně objasnil, že při výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech (§338b a násl. o. s. ř.) jde o zvláštní způsob výkonu rozhodnutí, jehož smyslem není dosáhnout uspokojení pohledávky oprávněné osoby, ale má jen funkci zajišťovací. Dnem právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vzniká zvláštní druh zástavního práva ve prospěch oprávněné osoby a jeho zřízením pak výkon rozhodnutí končí. Ze zajišťovacího (nikoli uhrazovacího) charakteru tohoto způsobu výkonu rozhodnutí plyne, že v řízení nelze použít ustanovení o postupu soudu po nařízení výkonu rozhodnutí zakotvená v ustanovení §263 až §266 o. s. ř., tedy včetně ustanovení o odkladu provedení výkonu rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkol nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přehodnocoval výroky soudů o možnosti odložit výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech. Námitky stěžovatelky nadto směřují proti předcházejícím rozhodnutím soudů, vydaným v řízení, z nějž vzešel exekuční titul, dále v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na označených nemovitostech a proti rozhodnutí o zřízení věcného břemene. Vůči těmto závěrům, které nemohou být předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti, se však Ústavní soud nemůže nijak vymezovat, ani předjímat rozhodnutí Nejvyššího soudu o shora zmíněném dovolání stěžovatelky. Vůči argumentaci krajského soudu přitom stěžovatelka ani žádné námitky nevznáší.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Řádně odůvodněným závěrům soudů, které uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly, nelze z ústavního hlediska nic vytýkat. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu