ECLI:CZ:US:2020:1.US.906.20.1
sp. zn. I. ÚS 906/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., nyní ve Věznici Plzeň-Bory, zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Ptáčkem, advokátem se sídlem v Chebu, Májová 608/23, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 157/2019 ze dne 10. ledna 2020 a usnesení Krajského soudu v Plzni č j. 1 Nt 101/2018-198 ze dne 13. listopadu 2019, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Plzni (dále jen "soud prvního stupně") rozhodl podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spolupráci"), o přípustnosti vydání stěžovatele do jeho domovského státu za současného přijetí ujištění tamní Generální prokuratury (dále jen "prokuratura") sp. zn. ? 25/659-2001 ze dne 14. července 2017 podrobně popsaných ve výroku usnesení. Vrchní soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") doplnil usnesení soudu prvního stupně o výrok, že vydání je přípustné za současného přijetí ujištění prokuratury sp. zn. ? 25/659-2001 ze dne 27. prosince 2018, zaručujícího úředníkům Velvyslanectví České republiky v Běloruské republice možnost volně navštěvovat vyžádaného v místě zadržení, záruky možnosti pozorování nebo sledování hlavní líčení proti vyžádanému s výjimkou získávání informací týkajících se bezpečnosti chráněných osob; jinak zůstalo napadené usnesení nezměněno.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že podkladem pro rozhodnutí soudů byl, na základě žádosti prokuratury, návrh státního zastupitelství na vyslovení přípustnosti vydání stěžovatele pro řadu trestných činů (vraždy, loupeže aj.), jichž se měl v Bělorusku dopustit; žádost prokuratury ze dne 14. července 2017 byla doplněna o ujištění, že bude-li stěžovatel vydán, nebude odsouzen k trestu smrti. Stěžovatel poukazuje na judikaturu, podle které není vydání osoby povinností absolutní, ale je projevem vůle státu (České republiky) dodržovat mezinárodní závazky a je omezena i dalšími závazky mezinárodního práva, zejména mohou-li být ohrožena základní lidská práva vydávaného [nálezy sp. zn. II. ÚS 1221/13 ze dne 29. ledna 2014 (N 12/72 SbNU 169), sp. zn. I. ÚS 752/02 ze dne 15. dubna 2003 (N 54/30 SbNU 65) a sp. zn. III. ÚS 534/06 ze dne 3. ledna 2007 (N 1/44 SbNU 3) či usnesení sp. zn. II. ÚS 1716/18 ze dne 19. června 2018 (všechna rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel namítá, že v řízení nebyly zachovány záruky dané v §91 odst. 1 zákona o spolupráci. Přestože prokuratura dala slib, že stěžovateli nebude uložen trest smrti [§91 odst. 1 písm. h) zákona o spolupráci], je podle stěžovatele tím, kdo rozhoduje o trestu soud, nikoli prokuratura dávající záruku, kterou by mohl podle stěžovatele poskytnout pouze prezident. Nebyla poskytnuta ani záruka, že stěžovatel nebude mučen [§91 odst. 1 písm. o) zákona o spolupráci] za situace, kdy při svém předchozím pobytu ve věznici byl od listopadu 2010 opakovaně mučen a svůj proces a pobyt ve vězení popsal při jednání soudu prvního stupně; je přesvědčen, že i po vydání s ním bude zacházeno jako dříve. K tomu odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva [například Soering ca Spojené království (stížnost 14038/88, odst. 91 ze dne 7. července 1989) či Othman ca Spojené království (stížnost č. 8139/09 odst. 258 ze dne 17. ledna 2012)]. Jeho výpověď potvrzuje ‚Informace o stavu lidských práv v Běloruské republice' vypracovaná Ministerstvem zahraničních věcí ve spolupráci se zastupitelským úřadem v Minsku, v níž jsou popsány (ne)možnosti zahraničních pozorovatelů ověřit situaci v běloruských věznicích. Soud prvního stupně provedl rovněž důkaz notářsky ověřeným prohlášením bývalého běloruského advokáta a stěžovatelova obhájce, avšak jeho obsah soud prvního stupně bagatelizuje, aniž by vyslovené závěry měly oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel dále namítá, že řízení v jeho věci bylo (a v případě vydání zjevně bude) vedeno s vyloučením veřejnosti; dále uvádí, že Mogilevský oblastní soud jej dne 27. září 2012 zprostil obžaloby i proto, že vyšetřovací orgány zastrašovaly svědky; tento rozsudek byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu Běloruské republiky ze dne 22. února 2013 a předseda senátu Mogilevského oblastního soudu byl penzionován.
3. Stěžovatel rovněž konstatuje, že mu Ministerstvo vnitra poskytlo dne 16. července 2014 doplňkovou ochranu, která byla prodloužena dne 29. září 2015; následné rozhodnutí ze dne 8. ledna 2019 o neprodloužení doplňkové ochrany zrušil Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 13 Az 17/2019-48 ze dne 15. srpna 2019 a potvrdil Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 5 Azs 329/2019-20 ze dne 20. února 2020. Závěrem stěžovatel uvádí, že žádosti o jeho vydání ve stejné věci nevyhověly Španělsko, Itálie a Spolková republika Německo. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel tvrdí, že obecné soudy zasáhly jeho zaručená práva zakotvená v čl. 6, 7 odst. 2 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 2, 3, 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 7, 10 a 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, a navrhuje Ústavnímu soudu napadená usnesení zrušit.
4. Na základě výzvy se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu soudu prvního stupně, který zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Předsedkyně senátu stížnostního soudu ve svém vyjádření uvedla, že námitky v ústavní stížnosti kopírují stížnostní námitky, s nimiž se již soud vypořádal v napadeném usnesení. K nejzásadnější námitce týkající se hrozby trestu smrti odkázala na odst. 13 usnesení soudu prvního stupně, který se podrobně zabýval zárukami poskytnutými soudu, včetně ujištění, je-li prokuratura schopna danou záruku garantovat. Potvrzení tohoto závazku představuje stanovisko Nejvyššího soudu Běloruské republiky sp. zn. 06-09/5515 ze dne 2. srpna 2019 (č. l. 158 spisu), a dále čl. 494 body 3. a 4. běloruského trestního řádu, podle kterých má prokuratura závazky v rámci poskytování mezinárodní justiční spolupráce. K výhradám o podmínkách v Běloruských věznicích odkázala předsedkyně senátu stížnostního soudu na odůvodnění usnesení, zejména na odstavce 12 a 13.
5. V replice stěžovatel uvedl, že stížnostní soud ve svém vyjádření i v rozhodnutí vychází z pravdivosti tvrzení prokuratury, která však v řízení podle stěžovatele nebyla prokázána, a některé důkazy nevěrohodnosti nebyly provedeny či byly oslyšeny. Nekritická důvěra obecných soudů v orgány totalitního státu činí snahu o prokázání nepřípustnosti vydání zcela neúčinnou.
6. K věci si Ústavní soud vyžádal rovněž zprávu Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, podle které je ke stěžovateli vedeno dosud neskončené řízení o neprodloužení doplňkové ochrany (sp. zn. OAM-220/ZA-ZA14-2014).
7. Ústavní soud se opakovaně zabýval přípustností vydání účastníka řízení, a to i ve vztahu k řízení o mezinárodní ochraně, respektive o doplňkové ochraně [viz například nálezy sp. zn. II. ÚS 1017/14 ze dne 26. května 2015 (N 99/77 SbNU 473), sp. zn. II. ÚS 3219/19 ze dne 26. listopadu 2019 a sp. zn. III. ÚS 1924/18 ze dne 2. dubna 2019 či usnesení sp. zn. II. ÚS 1014/18 ze dne 30. dubna 2018 či sp. zn. III. ÚS 1716/18 ze dne 19. června 2018]. Judikoval přitom, že nepřípustnost vydání může být dána jen na základě zcela konkrétních závažných zjištění v dané věci; v případě vydání osoby musejí soudy přihlédnout nejen k obecné situaci ve vyžadujícím státě, ale i k osobnosti vydávaného. Pro posouzení přípustnosti vydání není nejpodstatnější, jak často dochází v určité zemi k excesům v oblasti základních práv a svobod a zda a jak jsou následně řešitelné, ale lze-li v konkrétním případě exces důvodně očekávat (viz nález sp. zn. II. ÚS 1017/14); při rozhodování mohu obecné soudy přihlédnout k diplomatickým zárukám státu.
8. Z rozhodnutí soudu prvního stupně se podává, že stěžovatel byl nejprve v Bělorusku zproštěn pro neprokázání účasti na stíhané trestné činnosti; po obnovení stíhání bylo po stěžovateli vyhlášeno pátrání a proběhlo vydávací řízení nejméně ve Spolkové republice Německo - stěžovatel vydán nebyl. Obdobně skončilo i vydávací řízení Městského soudu v Praze - podle usnesení sp. zn. Nt 401/2014 ze dne 24. dubna 2014 bylo důvodem nevydání absence záruk Běloruska; v novém řízení prokuratura již záruky poskytnula. Stěžovatel je pro trestnou činnost v České republice stíhán vazebně [věc vedena u soudu prvního stupně pod sp. zn. 2 T 5/2018 pro trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a) a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku]. Soud prvního stupně zhodnotil zákonné důvody nepřípustnosti vydání podle zákona o spolupráci, konstatoval záruky poskytnuté prokuraturou opakovaně, stanovisko Nejvyššího soudu Běloruské republiky č. 06-09/5515 ze dne 2. srpna 2019, a také překlad trestního řádu Běloruské republiky. Soud prvního stupně dále zhodnotil zprávu Ministerstva zahraničí České republiky týkající se nižší míry dodržování lidských práv v Bělorusku; na základě předložených zjištění vyslovil závěr o kompetenci prokuratury poskytnout ujištění a absenci zákonných důvodů nepřipouštějících vydání stěžovatele do jeho domovského státu.
9. Stížnostní soud přezkoumal napadené usnesení na základě revizního principu, neboť stížnost neodůvodnil ani stěžovatel, ani žádný z postupně volených advokátů, nezjistil pochybení soudu prvního stupně, rozšířil však podmínky pro vydání o další ujištění prokuratury. Současně se vyslovil k některým námitkám stěžovatele, připomněl závěry relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva či Ústavního soudu a uzavřel, že ujištění považuje za dostatečná pro vydání stěžovatele.
10. Obecné soudy dostatečně posoudily hrozby předestřené stěžovatelem (nebezpečí mučení, podrobení nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu) i záruky prokuratury a jejich způsobilosti možnému porušení práv zamezit; Ústavní soud nespatřuje ústavněprávní deficit v závěru, že tyto záruky umožňují účinný kontrolní mechanismus jejich dodržování českými orgány. Nebyl-li stěžovatel vydán v dřívějších řízeních, existuje nyní podstatná okolnost - existence záruk, přičemž je i v zájmu Běloruské republiky zajistit její důvěryhodnost při kontaktech s evropským zahraničím a dalšími (případnými) žádostmi o extradici.
11. Poukazuje-li stěžovatel na skutečnost, že v jeho věci nebylo ukončeno řízení o poskytnutí doplňkové ochrany, pak tento závěr nijak postup soudu prvního stupně ani stížnostního soudu nevylučuje. Neukončené správní řízení (případně řízení o správní žalobě) zabraňuje realizaci vydání (viz nález sp. zn. II. ÚS 1221/13); rozhodnutím o přípustnosti vydání končí "justiční fáze", po které následuje "fáze administrativní", v níž o vydání rozhoduje ministr spravedlnosti, který nesmí rozhodnout před ukončením správního řízení (řízení o správní žalobě) o mezinárodní ochraně. Podle nálezu sp. zn. III. ÚS 1924/18, "...probíhá-li řízení o žádosti osoby o udělení mezinárodní ochrany, včetně navazujícího soudního přezkumu, ministr nesmí povolit její vydání do cizího státu dle §97 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb." [viz též stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. srpna 2013 (ST 37/70 SbNU 619; 262/2013 Sb.), bod 18. a 20.].
12. Stěžovatel má tak i nadále možnost bránit se realizaci vydání (rozhodnutí ministra spravedlnosti), případně rozhodnutím správních soudů, nebude-li mu přiznána mezinárodní ochrana, a také cestou ústavní stížnosti.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu