ECLI:CZ:US:2020:1.US.908.20.1
sp. zn. I. ÚS 908/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Komenského 241/35, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019 sp. zn. 3 Tdo 1232/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2019 č. j. 6 T 173/2018-287 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu (v rozsudku nesprávně uvedeno, že šlo o přečin) zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2019 č. j. 12 To 124/2019-311 bylo zamítnuto jeho odvolání. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1 odst. 2 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že mu nezajistil spravedlivý proces, neboť o jeho věci nerozhodl spravedlivě. Má za to, že z napadeného rozhodnutí je patrný extrémní rozpor mezi zásadními skutkovými zjištěními a znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Podle jeho názoru bylo ve věci zjištěno, že peníze, jež měly být zpronevěřeny, byly svěřeny do úschovy právnické osobě, konkrétně společnosti X. Z toho dovozuje, že nemůže být činěn odpovědným za trestný čin zpronevěry, který může spáchat jen osoba, jíž byla daná věc svěřena. Domnívá se, že jako zmocněnec schovatele byl z okruhu pachatelů vyloučen. Namítá, že o jeho věci nerozhodoval nestranný senát Nejvyššího soudu, což dovozuje právě z toho, že tento soud měl v rozporu s vůlí zákonodárce přenést odpovědnost na nesprávný subjekt. Soudce JUDr. Pavel Šilhavecký byl proto podle jeho názoru podjatý.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Podstata stěžovatelových námitek vychází ze skutečnosti, že peněžní prostředky, jež představovaly předmět zpronevěry, nebyly poškozenou společností Vnučko s.r.o. svěřeny jemu, ale společnosti X, kterou zastupoval. Z toho dovozuje, že nemohl být způsobilým subjektem trestného činu zpronevěry, jímž může být jen osoba, jíž byla cizí věc svěřena. S touto jeho námitkou se nicméně Nejvyšší soud ve svém usnesení důsledně a logicky vypořádal (srov. č. l. 4-5). Zdůraznil, že stěžovatel byl společností X zplnomocněn ke všem úkonům spojeným se zprostředkováním prodeje a pronájmů nemovitostí v její působnosti, z čehož vyplynula jeho odpovědnost za dodržení předmětných smluv o úschově, jimiž byla společnost X vázána. Nejvyšší soud rovněž odkázal na judikaturu (usnesení sp. zn. 7 Tdo 868/2018), která potvrzuje, že fyzickou osobu nezbavuje trestní odpovědnosti, jestliže spáchala trestný čin v rámci jednání jménem právnické osoby.
Ústavní soud neshledává žádný důvod k tomu, aby uvedený právní názor Nejvyššího soudu zpochybňoval. Dodává, že tento právní názor lze považovat za ustálený, neboť i z předchozí judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že akt svěření cizí věci ve smyslu §206 trestního zákoníku může vyplývat i z postavení pachatele v rámci právnické osoby (srov. usnesení sp. zn. 6 Tdo 1305/2015). Přehlédnout nelze ani skutečnost, že se stěžovatel ve své ústavní stížnosti omezuje jen na holé konstatování, že nemohl být subjektem trestného činu zpronevěry, a neuvádí žádné konkrétní argumenty, které by byly způsobilé výše uvedené právní úvahy Nejvyššího soudu vyvrátit.
Za irelevantní považuje Ústavní soud námitku podjatosti směřující vůči předsedovi senátu Nejvyššího soudu JUDr. Pavlovi Šilhaveckému, resp. vůči celému senátu Nejvyššího soudu, který rozhodoval v jeho věci. Důvody pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení jsou zakotveny v §30 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel však neuvádí žádné okolnosti, které by bylo možno podřadit pod některý z těchto důvodů, a své tvrzení o podjatosti JUDr. Šilhaveckého, resp. senátu Nejvyššího soudu, dovozuje výhradně z výše uvedeného právního názoru, z něhož Nejvyšší soud vyšel při rozhodování v jeho trestní věci. Samotná skutečnost spočívající v zastávání určitého právního názoru ovšem nemůže být důvodem, pro který by byl soudce vyloučen z dalšího rozhodování ve věci, protože jiný právní názor soudce ještě nesvědčí o tom, že zaujal takový poměr k obviněnému nebo věci samotné, který by odůvodňoval pochybnosti o jeho možnostech nestranně rozhodovat (srov. sp. zn. III. ÚS 3805/15).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu