ECLI:CZ:US:2020:1.US.919.20.1
sp. zn. I. ÚS 919/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Českolipské teplo a.s., se sídlem Kutvirtova 339/5, 150 00 Praha 5 - Radlice, zastoupené Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem Moskevská 637/6, 460 01 Liberec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 340/2019-52 ze dne 27. 1. 2020, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 59 A 7/2019-63 ze dne 31. 7. 2019 a rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje č. j. OÚPSŘ 41/2018-330-rozh. ze dne 22. 11. 2018 ve spojení s návrhem na zrušení části ustanovení §114 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů a rozhodnutí správního orgánu, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 35 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i zrušení části ustanovení §114 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "pokud je jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě".
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím Krajský úřad Libereckého kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa č. j. MUCL/122835/2017 ze dne 4. 1. 2018, kterým bylo k žádosti stavebníka vydáno stavební povolení na blíže specifikované stavební úpravy související se změnou vytápění z ústředního zdroje tepla na samostatný zdroj tepla systémem tepelných čerpadel a plynových kotlů. Rozhodnutí krajského úřadu napadla stěžovatelka správní žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v záhlaví citovaným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Její následnou kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší správní soud vpředu uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím soudů i správního orgánu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že v předmětném stavebním řízení se měla uplatnit právní úprava obsažená mj. v zákoně o ochraně ovzduší. Soustava zásobování tepelnou energií je dle jejího názoru zřizována a provozována ve veřejném zájmu, který je atributem jejího vlastnického práva k takové soustavě, a proto je oprávněna se její ochrany ve veřejném zájmu sama dovolávat. Soudy ani správní orgány se dle ní rovněž nevypořádaly s vadami energetického posudku, který předložil stavebník. Stěžovatelka má také za to, že restriktivní výklad stavebních úřadů v řízeních, která se týkají změny způsobu vytápění, pokud se týká námitek vlastníků či provozovatelů soustav zásobování tepelnou energií, je porušením ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví, resp. práva na zákonné rozhodnutí vydané zákonným postupem. V tomto směru pokládá omezení těchto námitek předvídané ustanovením §114 odst. 1 stavebního zákona za protiústavní. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka předestřela v ústavní stížnosti tytéž námitky, jimiž se bránila v původním řízení před správními soudy a s nimiž se tyto soudy pečlivě vypořádaly. Ústavní soud v odůvodnění jejich rozhodnutí žádný exces či jiné vážné ústavně relevantní nedostatky neshledal.
Podstata souzené věci spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s odpojením stavebníka od jí provozované soustavy zásobování tepelnou energií. Soudy nepochybily, pakliže dospěly k závěru, že tato skutečnost se nijak nedotýká vlastnického práva stěžovatelky k předmětné soustavě. V té spojitosti je nutno připomenout, že ochrana veřejného zájmu při odpojení od této soustavy náleží výlučně k tomu příslušným orgánům státní správy, a nikoli stěžovatelce jako soukromému subjektu (viz např. bod 33 napadeného rozsudku kasačního soudu či bod 21 napadeného rozsudku krajského soudu). Tato úvaha je podstatou vzkazu, který se soudy snažily stěžovatelce sdělit. Jinak řečeno, stěžovatelka si nemůže osobovat postavení, které jí ze zákona nepřísluší, a prosazovat je skrze námitky ve stavebních řízeních, v to počítaje ochranu ovzduší či prosazování veřejného zájmu na provozování soustav zásobování tepelnou energií. Toto poselství je srozumitelné, racionální a prosté svévole. Nadto nelze přehlédnout, že s odpojením dotčeného stavebníka od soustavy zásobování tepelnou energií vyslovily příslušné orgány státní správy souhlas (srov. bod 23 rozsudku krajského soudu).
Za povšimnutí tu stojí i poznámka krajského soudu, že změna způsobu vytápění spočívající v odpojení bytového domu od soustavy zásobování tepelnou energií a připojení na nový zdroj tepelné energie má především soukromoprávní rozměr v podobě ukončení soukromoprávního vztahu mezi stavebníkem jako odběratelem a stěžovatelkou jako dodavatelem tepelné energie (bod 19). Z hlediska spravedlivého uspořádání tohoto vztahu není myslitelné, aby jedna strana ve snaze zvrátit nebo jinak ovlivnit soukromoprávní jednání druhé strany, a dosíci tak pro sebe příznivé pozice v tomto vztahu (v daném případě jeho další trvání vzdor oprávněným zájmům druhé strany), fakticky obcházela své závazky plynoucí ze soukromého práva za využití domnělých prostředků ve veřejném právu. Ostatně o neschůdnosti této cesty svědčí i poměrně bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech. Kupříkladu v kasačním soudem vzpomenutém rozsudku sp. zn. 4 As 209/2018 ze dne 26. 9. 2018 Nejvyšší správní soud vyslovil, že ustanovení §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší "vskutku nezakládá dodavateli tepelné energie žádné veřejné subjektivní právo zásobovat fyzické či právnické osoby tepelnou energií (proti jejich vůli), ani právo, aby jako vlastník SZTE [vystupoval] k ochraně veřejných zájmů na úseku ochrany ovzduší" (bod 23). Sluší se podotknout, že ústavní stížnost proti tomuto rozsudku, podobně laděnou jako nynější, Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 4082/18 ze dne 15. 1. 2019).
Z právě citovaného je též patrné, že soudy (potažmo správní orgány) nepochybily, pakliže se odmítly blíže zaobírat námitkami stěžovatelky týkajícími se jí tvrzených deficitů energetického posudku. Její výtky nemohly uspět právě proto, že otázka ověření ekonomické (ne)přijatelnosti vytápění pomocí soustavy zásobování tepelnou energií u cizího subjektu se ve skutečnosti jednak nedotýká materiální právní sféry stěžovatelky v užším slova smyslu, jednak stěžovatelka není orgánem povolaným k ochraně ovzduší či k prosazování veřejného zájmu zmíněné tepelné soustavy. Nejde tedy o případ relevantních výhrad, jež správní orgány byly povinny zohlednit ve smyslu §114 odst. 1 stavebního zákona. Posuzováno optikou použití tohoto zákonného ustanovení (resp. stěžovatelkou napadené části) v dané věci, nemůže první senát Ústavního soudu rozumně dospět k závěru o pochybnostech stran jeho ústavní konformity.
Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a s ní spojený návrh na zrušení části stavebního zákona pak odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu