ECLI:CZ:US:2020:1.US.926.20.1
sp. zn. I. ÚS 926/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Aleny Pečené, zastoupené Mgr. Borisem Achmedovem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2020 č. j. 26 Cdo 3654/2019-442, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018 č. j. 62 Co 324/2018-370 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 6. 2018 č. j. 44 C 173/2016-324, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalované zaplacení 413 000 Kč s příslušenstvím. Tato částka se měla skládat z bezdůvodného obohacení v podobě užívání bytu bez právního důvodu po dobu 28 měsíců (ve výši 12 000 Kč měsíčně) a v podobě spotřebovaných služeb s užíváním bytu spojených (celkem ve výši 77 000 Kč).
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě co do částky 19 022,60 Kč vyhověl (výrok I), co do částky 382 174,40 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Již dříve bylo řízení co do částky 11 803 Kč zastaveno pro zpětvzetí. Stěžovatelka podala proti výroku II a III odvolání, k němuž ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze rozhodl tak, že prvostupňové rozhodnutí co do částky 336 000 Kč potvrdil, co do částky 46 174,40 Kč a ve výroku III prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Ústavní stížností napadeným usnesením následně Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl.
Jádrem sporu byl byt, který stěžovatelka získala darem od manžela žalované (který je zároveň synem stěžovatelky) a v němž v dané době žalovaná žila se synem, a to na základě dohody s manželem, který po vzájemné odluce (avšak stále za trvání manželství) pro změnu obýval dům ve společném jmění manželů.
Daný byt byl krom řízení, z něhož vzešla nyní posuzovaná ústavní stížnost, předmětem dalšího řízení mezi stejnými účastníky. V něm se stěžovatelka po žalované domáhala vyklizení nemovitosti. V řízení o vyklizení Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 54 Co 458/2015-102 ze dne 17. 2. 2016 změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že žalované uložil byt vyklidit. Městský soud tehdy oproti soudu prvního stupně neshledal postup stěžovatelky rozporným s dobrými mravy, tento rozpor naopak shledal u žalované a žalobě vyhověl. Žalovaná podala neúspěšné dovolání a ve věci rozhodoval i Ústavní soud, který usnesením sp. zn. IV. ÚS 1610/17 ze dne 19. 6. 2018 shledal ústavní stížnost žalované zjevně neopodstatněnou.
V nyní posuzované věci oproti tomu soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka zjevně zneužila svého práva dle §8 občanského zákoníku, pakliže po žalované požadovala hrazení nájemného (částečné zrušení prvostupňového rozhodnutí odvolacím soudem souvisí toliko s úhradou služeb). Soudy přihlédly k dohodě mezi žalovanou a jejím manželem ohledně užívání nemovitosti, o níž stěžovatelka věděla a která po darování nemovitosti stěžovatelce ztratila podklad, v důsledku čehož žalovaná musela bytovou jednotku vyklidit, zatímco jí ale její manžel zároveň znemožňoval bydlení v jejich domě. Darováním bytu měl být údajně splacen dluh manžela žalované, o kterém však žalovaná nebyla původně vůbec informována, stejně tak nebyla informována ani o tom, že manžel byt poté, co se s žalovanou dohodl na tom, že ho bude žalovaná obývat, zcizil. Mezi manželem žalované a stěžovatelkou, resp. manželem stěžovatelky, navíc došlo k různým finančním převodům, které přispěly k nepřehlednosti finanční situace manžela žalované a v konečném důsledku i k oslabení postavení žalované v rámci vypořádávání společného jmění. Podle odvolacího soudu výkon vlastnického práva stěžovatelky "téměř hraničí se šikanou".
Stěžovatelka v ústavní stížnosti s tímto posouzením nesouhlasí, přičemž se domnívá, že se Nejvyšší soud nevypořádal se všemi jejími argumenty. Stěžovatelka poukazuje na to, že žalovaná zcela vědomě nehradila náklady spojené s užíváním bytu a odmítla uzavřít nájemní smlouvu, ač k tomu byla vyzvána. Žalovaná přitom údajně měla k dispozici dostatek finančních prostředků.
Ohledně dohody mezi žalovanou a jejím manželem stěžovatelka podotýká, že jednak ji žalovaná prakticky od počátku porušovala, neboť nehradila náklady spojené s bydlením, jednak šlo o dohodu s třetí osobou, která nikterak stěžovatelku nezavazovala. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje i na rozhodnutí soudů ve sporu o vyklizení nemovitosti, v nichž bylo konstatováno, že v rozporu s dobrými mravy jedná právě žalovaná. Stěžovatelka údajně měla s ohledem na tyto závěry legitimní očekávání, že i nyní bude rozhodnuto v její prospěch. Krom těchto rozhodnutí stěžovatelka odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2791/2014 ze dne 15. 10. 2014, dle kterého se osoby, které neprojevovaly skutečný zájem o řešení sporných vztahů s vlastníkem nemovitosti, čímž se dopustily jednání v rozporu s dobrými mravy, nemohou úspěšně dovolávat odepření ochrany výkonu vlastnického práva žalobce právě pro dobré mravy.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti nepřípustná a zčásti k jejímu projednání není Ústavní soud příslušný.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a není součástí soustavy obecných soudů, jimž primárně náleží výklad podústavních předpisů a zjišťování skutkového stavu. Není tak zásadně úkolem Ústavního soudu, aby nahrazoval úvahy obecných soudů stran toho, zda lze určité jednání považovat za rozporné s dobrými mravy, resp. za zneužití práva. Z pohledu Ústavního soudu je podstatné, zda soudy své úvahy řádně odůvodnily, přihlédly k podstatným okolnostem a dospěly k závěru, který se nejeví "extrémním".
Těmto požadavkům soudy v posuzované věci dostály, pročež Ústavnímu soudu nezbývá, než na jejich úvahy, jak jsou zachyceny zejména na str. 8 rozsudku nalézacího soudu a str. 8 rozsudku soudu odvolacího, odkázat. V odkazovaných pasážích jsou srozumitelně popsány klíčové okolnosti věci včetně vysvětlení časového sledu jednotlivých událostí.
Nutno dodat, že soudy učinily svůj závěr o zneužití práva při vědomí stěžovatelkou zdůrazněných závěrů vyslovených v jiné věci stejných účastníků. Učinily tak s důrazem na skutečnost, že v nynějším řízení bylo rozhodováno o jiném nároku stěžovatelky (i z toho důvodu je nepřípadný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2791/2014, který právě byl vysloven v kontextu vyklizení nemovitosti). V této souvislosti je pak možno odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu, který přesvědčivě vysvětlil, proč není vyloučeno, aby žalobě na vyklizení bytu bylo vyhověno, zatímco žalobě domáhající se bezdůvodného obohacení za užívání bytu již vyhověno pro zneužití práva nebylo.
Na uvedeném nic nemění ani to, že v druhém řízení bylo konstatováno, že v rozporu s dobrými mravy naopak jednala žalovaná tím, že neplatila za služby s bytem spojené. Toto jednání bezpochyby mohlo být relevantní při úvaze o oprávněnosti nároku na vyklizení, bezprostředně však nesouvisí s nárokem stěžovatelky na zaplacení bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání bytu, přičemž jde-li o neplacené služby, v této části bylo částečně stěžovatelce vyhověno a částečně řízení dále běží.
Celkově lze shrnout, že soudy spletitou a neobvyklou situaci, která mezi stěžovatelkou a žalovanou nastala, řešily s maximálním uvážením jejích specifik, přičemž řešení, podle něhož žalovaná sice musela bytovou jednotku vyklidit, nebyla však nucena (s výjimkou služeb) stěžovatelce za užívání bytu doplácet, lze považovat za přijatelný a v konečném důsledku i spravedlivý kompromis.
Ústavní soud se musel vypořádat s tím, že si stěžovatelka zcela neujasnila, která rozhodnutí ústavní stížností napadá. Ústavní stížnost je totiž nadepsána jako ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3654/2019-442 ze dne 14. 1. 2020, přičemž toto usnesení stěžovatelka posléze znovu zmiňuje v ústavní stížnosti, je k ústavní stížnosti přiloženo a jeho obsah koresponduje obsahu ústavní stížnosti. V úvodu ústavní stížnosti je pak konstatováno, že stěžovatelka podává ústavní stížnost vzhledem k tomu, že byla odvolacím soudem porušena její práva, a právě u rozhodnutí odvolacího soudu je zavedena zkratka "napadené rozhodnutí", kterou nicméně v dalším textu nahradila jiná zkratka, a sice "rozsudek odvolacího soudu", přičemž pod "napadeným rozhodnutím" je myšleno rozhodnutí Nejvyššího soudu. V petitu ústavní stížnosti je pak navrhováno zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu nalézacího (a to ve všech výrocích, tedy i těch, jimiž bylo stěžovatelce vyhověno nebo které byly zrušeny) a dále zrušení usnesení Nejvyššího soudu, ovšem tímto usnesením má být usnesení č. j. 26 Cdo 413/2019-155 ze dne 14. 1. 2020.
Vzhledem k tomu, že z dostupných zdrojů nevyplývá, že by takové usnesení vůbec existovalo, přičemž ze zbytku ústavní stížnosti plyne, že napadeno mělo být usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3654/2019-442 ze dne 14. 1. 2020, Ústavní soud považoval za nadbytečné stěžovatelku vyzývat k odstranění vad a vyšel z toho, že v petitu došlo pouze k dílčí chybě v čísle jednacím (tomu odpovídá i to, že v petitu uvedené rozhodnutí mělo být vydáno stejný den, na stejném lisu, stejným senátem a věc měla na Nejvyšší soud napadnout stejný rok). S touto výjimkou pak navzdory v předchozím odstavci popsaným nejasnostem v tom, zda stěžovatelka napadá rozhodnutí odvolacího či dovolacího soudu, vyšel Ústavního soud z petitu v tom směru, že ústavní stížností jsou napadena všechna tři meritorní rozhodnutí, která byla v dané věci vydána.
V části, kterou je napadán výrok III rozsudku nalézacího soudu, tak byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepříslušnost dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť tento výrok byl zrušen, a nejde tak o pravomocné rozhodnutí ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, které Ústavnímu soudu přísluší přezkoumávat (to stejné platí pro tu část výroku II, která byla zrušena odvolacím soudem). V části, kterou je napadán výrok I rozsudku nalézacího soudu, byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka proti tomuto výroku nevyužila všech opravných prostředků [odvoláním napadla toliko výrok II a III; pokud by se stěžovatelka nedomnívala, že by mohla odvolání vůbec podat, jelikož jí daným výrokem nevznikla újma na právech, byla by ústavní stížnost v této části podána někým zjevně neoprávněným dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, ústavní stížností lze zásadně napadat jen rozhodnutí konečná, tudíž v části, v níž odvolací soud prvostupňové rozhodnutí zrušil, byla ústavní stížnost taktéž shledána nepřípustnou.
Potud jde však toliko o formální vypořádání petitu, z hlediska hlavní argumentace ústavní stížnosti je klíčové, že ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to z důvodů výše vyložených.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu