ECLI:CZ:US:2020:1.US.933.20.1
sp. zn. I. ÚS 933/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Plzeňská teplárenská, a. s., se sídlem v Plzni, Doubravecká 2760/1, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Menčíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Hluboká 1336/55, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2305/2019-645 ze dne 18. 12. 2019, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 325/2018-615 ze dne 6. 2. 2019 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 19 C 56/2014-444 ze dne 13. 6. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a společnosti Lesy České republiky s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "nalézací soud") byla žalované stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalobci) 58 647 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení. Pohledávka byla vedlejšímu účastníkovi přiznána jako náhrada škody způsobená imisemi na lesních porostech ve vlastnictví státu. Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost, neboť odvolací soud se svým právním posouzením neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
2. Stěžovatelka se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení řady dílčích aspektů práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou podle stěžovatelky nepřezkoumatelná; z rozsudků neplyne, jaká konkrétní zjištění byla z jednotlivých důkazů učiněna, nebyly vypořádány další důkazní návrhy stěžovatelky a není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení důkazů.
3. Podstatnou vadu dokazování spatřuje stěžovatelka v nevyslechnutí znalce RNDr. Pavla Hadaše, o jehož závěry soudy opřely svůj závěr o existenci a výši tvrzené škody, přestože stěžovatelka vznášela vůči jeho posudku námitky [viz nález sp. zn. I. ÚS 3253/13 ze dne 26. 8. 2015 (N 157/78 SbNU 359)]. Soudy učiněná skutková zjištění byla podle stěžovatelky v extrémním rozporu se zmíněným znaleckým posudkem [k tomu viz nálezy sp. zn. I. ÚS 2283/17 ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 3496/13 ze dne 23. 7. 2015 (N 134/78 SbNU 107) ad.]. Další v řízení provedený znalecký posudek Ing. Jana Fremutha byl podle stěžovatelky vadně hodnocen, a dokonce byl nalézacím soudem v rozporu s judikaturou zadán. Provedené znalecké posudky obsahovaly vzájemné rozpory (s posudkem RNDr. Jana Hoška, předloženým stěžovatelkou), které obecné soudy zákonným způsobem (výslech znalce, doplnění znaleckého posudku či zadání revizního znaleckého posudku) neodstranily.
4. Odvolací soud dále nevypořádal stěžovatelčinu námitku o neaplikovatelnosti podzákonného právního předpisu (vyhláška č. 55/1999 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška") při rozhodování o náhradě škody, neboť Ústavní soud obecným soudům opakovaně zakazuje akceptovat výpočty výše škody na základě podzákonného právního předpisu. Vyhláška nereflektuje základní zásady hmotněprávní úpravy náhrady skutečné škody (v rozhodné době účinný §420a ve spojení s §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), nikoli škody umělé, konstruované v rozporu s ústavním pořádkem.
5. Žádnou z uvedených vad Nejvyšší soud nenapravil, ač na ně stěžovatelka v dovolání poukazovala (viz principy shrnuté např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 4032/14 ze dne 31. 8. 2015; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Dovolací argumentaci stěžovatelky Nejvyšší soud podle jejího přesvědčení agregovaně "odbyl" podřazením námitek pod vady řízení, které nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jeho postup je však rozporný s judikaturou Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017 (N 200/87 SbNU 259), nález sp. zn. II. ÚS 1738/16 ze dne 1. 3. 2017 (N 38/84 SbNU 439) ad.]. V dovolání stěžovatelka řádně označila judikaturu, s níž bylo posouzení odvolacího soudu v rozporu (usnesení sp. zn. Pl. ÚS 29/13 ze dne 1. 4. 2014, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2218/2017 ze dne 13. 12. 2017, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2178/2016 ze dne 9. 11. 2016), dovolací soud však její argumentaci nevypořádal. Podle stěžovatelky byla v řízení "najisto postavena nejistota" ohledně výčtu negativních vlivů na zdravotní stav lesních porostů a byla konstatována jejich mnohost. V soudním řízení nebylo dostatečně zkoumáno vzájemné působení přítomných látek a poměr, ve kterém případně na lesní porosty negativně působí.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná. Předně je nutno zhodnotit dopad napadených rozhodnutí do právní sféry stěžovatelky. Z pohledu Ústavního soudu se žalovaná částka v případě stěžovatelky pohybuje na hranici bagatelnosti, představuje-li (jako nárok uplatněný za období jednoho roku) nepatrný zlomek ročního obratu stěžovatelky (viz poslední účetní závěrka stěžovatelky, zveřejněná v obchodním rejstříku); sama o sobě má proto nízký potenciál zasáhnout její ústavně zaručená práva. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že vedlejší účastník uplatňuje žalovaný nárok opakovaně. V bagatelních věcech se Ústavní soud zpravidla omezuje na ochranu samé podstaty ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, která - jak shledal po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí - v řízení dotčena nebyla.
7. V řízení před nalézacím soudem bylo provedeno rozsáhlé dokazování; Ústavní soud nepřisvědčuje tvrzení stěžovatelky, že z napadeného rozsudku nalézacího soudu není seznatelné, jaká skutková zjištění učinil z kterých provedených důkazů (viz s. 3-9 rozsudku). V řízení byly provedeny pouze dva znalecké posudky z oboru čistoty ovzduší, a to znalců RNDr. Hadaše (předloženého vedlejším účastnikem) a Ing. Fremutha (zadaného nalézacím soudem); znalecký posudek RNDr. Hoška, kritický k závěrům právě uvedených znalců, byl hodnocen jako důkaz listinný, neboť byl vypracován pro potřeby jiného soudního řízení, konaného v minulosti. RNDr. Hošek ve svém posudku z roku 2008 zpochybnil metodu stanovení výše škody, alternativní způsob však nenabídl. Nalézací soud konstatoval, že později byla správnost aplikace vyhlášky i použitá metodika znalce RNDr. Hadaše judikaturou Nejvyššího soudu opakovaně potvrzena. Přestože lze přisvědčit stěžovatelce, že výslech znalce je obecným pravidlem, z něhož je možné činit výjimky (nikoli naopak), v projednávané věci není zřejmé, jak by výslech znalce RDNr. Hadaše mohl ovlivnit výsledek řízení, jestliže byly jeho závěry potvrzeny znalcem Ing. Fremuthem, který v řízení vyslechnut a stěžovatelkou konfrontován byl. V řízená byly vypořádány i stěžovatelkou vznesené důkazní návrhy (s. 9-10 rozsudku nalézacího soudu).
8. Nalézací soud zjistil skutkový stav na základě řádně provedeného dokazování a právní úpravu na něj aplikoval přiléhavě, své rozhodnutí odůvodnil vyčerpávajícím způsobem, včetně vypořádání procesní obrany stěžovatelky; Ústavní soud je v žádném ohledu nepovažuje za nepřezkoumatelné. Všechny stěžovatelkou opakované námitky (např. aplikace vyhlášky) byly vypořádány již nalézacím soudem, posléze i soudem odvolacím; dovolací soud vypořádal ty námitky, které považoval za relevantní ze své pozice, tj. vztahující se k právnímu posouzení věci, postupoval tak v intencích svěřených mu občanským soudním řádem, a ani jemu není co vytknout. Nesouhlas stěžovatelky se způsobem vypořádání jejích námitek a právním posouzením věci nezakládá vady řízení, natož takové, které by byly způsobilé zasáhnout její základní práva (podobně srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1821/16 ze dne 12. 12. 2017, vztahující se k totožné problematice). Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu se stěžovatelkou hojně citovanou judikaturou Ústavního soudu (nakolik je vůbec s ohledem na skutkové okolnosti pro danou věc relevantní), neboť existenci stěžovatelkou vytýkaných vad Ústavní soud v posuzovaném řízení neshledal.
9. Námitka stěžovatelky o protiústavnosti stanovení "umělé" škody namísto škody skutečné, tedy fakticky protiústavnost §136 o. s. ř., podle kterého soud určuje výši škody podle své úvahy v případě, kdy lze výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, není podepřena relevantní argumentací, kromě subjektivního dojmu, že určená výše škody není spravedlivá. Přestože soud určí podle citovaného ustanovení výši škody podle své (volné) úvahy, nesmí postupovat arbitrárně; měl by svou úvahu podepřít dostupnými skutečnostmi a řádně ji vysvětlit. Ani v tomto ohledu není obecným soudům co vytknout.
10. Stěžovatelka v obecné rovině (bez odkazu na konkrétní rozhodnutí) poukazuje na stanovisko Ústavního soudu, které obecným soudům zapovídá paušální aplikaci podzákonných předpisů při určování výše škody. Přehlíží však, že předmětná judikatura (např. nález sp. zn. IV. ÚS 2578/19 ze dne 31. 3. 2020) se týká odčinění nemateriální újmy (např. na zdraví, osobnostních právech), kterou z povahy věci nelze určit (ani přibližně) exaktním způsobem; podobné případy jsou svými skutkovými okolnostmi zpravidla natolik jedinečné, že určení újmy podle tabulek a algoritmů je často až nedůstojné. To však není případ určení výše skutečné škody, ani tehdy, není-li objektivně zjistitelná. Jak přiléhavě vysvětlil odvolací soud (bod 18 rozsudku), sama skutečnost, že není možné exaktně určit výši škody za situace, kdy provoz stěžovatelky je zdrojem znečištění, které má dopad na lesní porosty (což nebylo v řízení rozporováno), nemůže vést k zamítnutí žaloby. Obecné soudy jsou si vědomy nedokonalosti v současné době užívané metodiky (rozptylová studie a tzv. Gaussův matematický model výpočtu škody), dokud však nebude vyvinuta přesnější metoda, budou z ní i nadále vycházet jako z nejlepší momentálně dostupné - lege artis (srov.s. 2 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelka alternativní způsob výpočtu výše škody nepředložila a soustředila se jen na zpochybnění používané metody, či vůbec existence vzniku škody; s takovou obranou však s ohledem na vše dosud uvedené uspět nemohla.
11. V některých částech je argumentace stěžovatelky i vnitřně rozporná; proto ji Ústavní soud nepovažoval za nutné vypořádat. Jde například o námitku, kterou se stěžovatelka dovolává vady dokazování spočívající v nevyslechnutí znalce, která může mít vliv na výsledek řízení tehdy, vyšel-li obecný soud při zjišťování skutkového stavu z dotčeného znaleckého posudku; na druhé straně však tvrdí, že obecné soudy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu se závěry téhož znaleckého posudku. Podobně před dovolacím soudem namítala stěžovatelka nesprávnou aplikaci §136 o. s. ř. za situace, kdy má být přesná výše škody vypočítána podle vyhlášky, a zároveň před Ústavním soudem (a již i před nalézacím soudem) rozporovala aplikaci vyhlášky, podle svého přesvědčení protiústavní.
12. Sama stěžovatelka v úvodu ústavní stížnosti uvádí, že podobných soudních pří se účastní již 20 let. Obecné soudy rozhodly o žalobě vedlejší účastník souladně s ustálenou rozhodovací praxí; stěžovatelka nepřednesla žádné nové skutečnosti, které by je přiměly k přijetí názoru odlišného. Ústavní soud v jejich postupu ani napadených rozhodnutích žádný exces nespatřuje a nemá důvod do jejich nezávislé rozhodovací pravomoci zasahovat - ústavní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími nebyla ani zasažena, natož porušena. Stěžovatelka měla v řízení možnost soudu předložit svůj náhled na věc a obecné soudy přesvědčit; skutečnost, že se jí to nepodařilo, porušení jejích práv nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu