ECLI:CZ:US:2020:1.US.946.20.1
sp. zn. I. ÚS 946/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Radka Paclíka, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 10. 2018, č. j. 51 C 21/2015-228, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2019, č. j. 58 Co 37/2019-260, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, č. j. 28 Cdo 2623/2019-284, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 3. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rytířský řád Křížovníků s červenou hvězdou (dále jen "žalobce") se v řízení před obecnými soudy domáhal vůči žalovanému 1), (dále jen "stěžovatel") a České republice - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "žalovaná 2"), určení, že žalovaná 2) je vlastníkem pozemku specifikovaného ve výroku I. rozsudku nalézacího soudu. Svůj návrh žalobce odůvodnil tím, že je církevním řádem a osobou oprávněnou dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi, neboť mu byla v rozhodném období způsobena majetková křivda. Žalobce byl vlastníkem pozemku p. č. X v katastrálním území H., přičemž tento pozemek byl na základě zákona o revizi první pozemkové reformy převzat státem bez náhrady.
Přestože se na uvedený pozemek vztahovala blokační ustanovení, která bránila převodu majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, uzavřel likvidátor Státního statku hl. m. Prahy "v likvidaci", který s daným pozemkem hospodařil, smlouvu o provedení dražby, při níž dne 20. 4. 2010 došlo k vydražení uvedeného pozemku stěžovatelem. Ten byl následně zapsán jako vlastník do katastru nemovitostí. Žalobce považoval provedenou dražbu za neplatný právní úkon, a to jednak z důvodu porušení tzv. blokačních ustanovení a jednak proto, že likvidátor Státního statku hl. m. Prahy "v likvidaci" nedoložil a ani nemohl doložit vlastnictví státního podniku v likvidaci k tomuto pozemku a ani to, že je osobou, která je oprávněná s předmětem dražby hospodařit. Stěžovatel podle žalobce nemohl být při nabývání majetku v dobré víře, neboť sporný pozemek jako pozemek zemědělský byl vždy využíván v souvislosti se statkem v H., který byl historickým majetkem žalobce. Pozemek k tomuto statku bezprostředně přiléhá a přístup na pozemek je pouze vchodem ve zdi v areálu tohoto statku. Statek je přitom zapsán jako národní kulturní památka pod názvem Křížovnický dvůr.
Obvodní soud pro Prahu 9 žalobě vyhověl a určil, že Česká republika je vlastníkem sporného pozemku. Vyšel přitom z toho, že pozemek přešel na stěžovatele v rozporu s §29 zákona č. 229/1991 Sb., zákon o půdě, ve znění pozdějších předpisů, protože podléhal tzv. blokačnímu režimu. Podle nalézacího soudu pozemek náležel do zemědělského půdního fondu ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. s) zákona o půdě. Soud uzavřel, že dobrá víra stěžovatele nemohla převážit nad legitimním očekáváním žalobce, který se nachází v postavení církevního restituenta.
O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění pak dospěl k závěru, že naplnění materiálního znaku předmětu restituce vyplývá mj. z provázanosti předmětu pozemku s hospodářskou usedlostí - zemědělským dvorem. Právní znak pozemku určeného k restituci byl podle odvolacího soudu naplněn tím, že byl veden v evidenci nemovitostí jako zahrada.
Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatoval, že v projednávané věci stojí v kolizi legitimní očekávání žalobce na straně jedné a právo stěžovatele vlastnit majetek na straně druhé. Stěžovatel byl rozhodnutími obecných soudů připraven o sporný pozemek, když bylo deklarováno, že vlastnické právo svědčí žalované 2). Postupem České republiky byla stěžovateli způsobena další křivda, spočívající v tom, že žalovaná 2) se nyní na stěžovateli domáhá vydání bezdůvodného obohacení v částce 279.978 Kč, a to za bezesmluvní užívání sporného pozemku. Žalovaná 2) přitom v řízení před obecnými soudy aktivně své vlastnické právo k pozemku popírala. Stěžovatel byl obecnými soudy připraven o sporný pozemek, který nabyl v dobré víře. Tento stav vnímá jako hrubě rozporný s dobrými mravy. Z judikatury jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 2532/17 nebo nález II. ÚS 2640/17) vyplývá, že za mimořádných okolností může dojít k prolomení ustanovení §29 zákona o půdě a může být tak dána přednost vlastnickému právu před legitimním očekáváním církve. Týká se to zejména těch případů, kdy by byl ekonomický přínos založený vydáním dotčených pozemků oprávněné osobě zcela nepatrný v porovnání s obtížemi, jež by zpochybnění vlastnického práva k nim s ohledem na porušení §29 zákona o půdě způsobilo dobrověrnému nabyvateli. Vyslovení neplatnosti právních úkonů, jimiž bylo s nemovitostmi disponováno, by se mohlo jevit rozporným s principem proporcionality.
Stěžovatel je přesvědčen, že existence mimořádných okolností, které odůvodňují upřednostnění vlastnického práva stěžovatele je evidentní, neboť tento vynaložil nemalé finanční prostředky na vytvoření projektu, kterým měl být sporný pozemek zhodnocen. Pozbytí pozemku má pro stěžovatele negativní dopad spočívající v tom, že čelí žalobě na zaplacení částky téměř 300 000 Kč. Obecné soudy nezohlednily, že stěžovatel nabyl pozemek v rámci dražby, přičemž veškeré související okolnosti potvrzovaly, že se tak děje po právu. Česká republika byla jako převodce zapsána v katastru nemovitostí bez jakéhokoliv omezení. K dispozicím se sporným pozemkem se vyjádřil též Ústřední Pozemkový úřad, který výslovně potvrdil, že sporný pozemek nepodléhá tzv. blokačnímu ustanovení a lze jej převést na třetí osoby. Uvedené utvrzovalo stěžovatele v jeho dobré víře. Ten rovněž připomněl, že jedním z atributů právního státu je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci. Stěžovatel vzniklý stav nijak nezavinil a jednal s důvěrou v převodce a vlastníka předmětného pozemku, kterým byl stát.
Stěžovatel má za to, že ze shora uvedených důvodů došlo v jeho případě k zásahu do základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
Jak z ústavní stížnosti, tak i napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že podstatou projednávaného případu je posouzení legitimního očekávání žalobce, co by církevního restituenta a vlastnického práva stěžovatele, co by vydražitele sporného pozemku.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se zevrubně věnovaly faktické a právní povaze sporného pozemku, načež ústavně konformním způsobem vysvětlily důvody, pro které se na něj vztahuje blokační ustanovení §29 zákona o půdě. Z provedeného dokazování vyplynulo, že k účinnosti zákona o půdě byl pozemek v evidenci nemovitostí veden jako zahrada, přičemž soud vycházel z toho, jak byl pozemek označen v geometrickém plánu z roku 1986 a jak byl označen v prohlášení Pozemkového fondu ČR a potvrzení Státního statku hl. m. Prahy z roku 1998. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy se dále zabývaly i tím, jak byl sporný pozemek, co do druhu, označen v katastru nemovitostí. Při hodnocení této námitky vyšel nalézací soud mimo jiné ze sdělení ústředního ředitele Státního pozemkového úřadu ze dne 24. 1. 2014, který uvedl, že z lustrace identifikace majetku vyplynulo, že údaj v katastru nemovitostí (druh pozemku: ostatní plocha) neodpovídá faktickému využití v terénu (zahrada).
Jak bylo naznačeno shora, Ústavní soud považuje v projednávaném případě za podstatné především to, jakým způsobem se obecné soudy vypořádaly s protichůdnými zájmy žalobce a stěžovatele. Obecné soudy se zaměřily na to, zda dobrá víra stěžovatele vychází z natolik pevných základů, aby převážila nad tzv. blokačním ustanovením zákona o půdě. Z odůvodnění soudu prvního stupně se podává, že již z polohy sporného pozemku a jeho navázání na Křížovnický statek musela i při běžné opatrnosti být zřejmá možnost, že pozemek blokaci podle §29 zákona o půdě podléhá. Nalézací soud konstatoval, že sporný pozemek a Křížovnický statek je obehnán plotem v podobě cihlové barokní zdi a že celá usedlost je chráněna, coby kulturní památka. Sounáležitost pozemku s Křížovnickým statkem podle nalézacího soudu vyplývá i z toho, že na sporný pozemek je jediný přístup, a to právě z Křížovnického statku. K obdobným závěrům pak dospěl i odvolací soud, který poukázal na skutečnost, že stěžovateli v době dražby musela být známa určitá provázanost s Křížovnickým statkem, co by národní kulturní památkou - odkázal přitom na předložený znalecký posudek, dražební vyhlášku a protokol o veřejné dražbě. Ústavní soud má za to, že uvedená skutková a právní zjištění poskytují obecným soudům dostatečný podklad pro to, aby jejich závěr stran dobré víry stěžovatele bylo lze považovat za ústavně konformní.
Dalším hlediskem, jímž obecné soudy nazíraly na vzniklou situaci, byla míra zájmu na vlastnictví konkrétního sporného pozemku. Zatímco v případě žalobce se jedná o pozemek, který je pro něj z historického a funkčního hlediska prakticky nenahraditelný, stěžovatel sám deklaroval ochotu pozemek žalobci prodat, neboť jej chtěl využít k uskutečnění svého podnikatelského záměru (zbudování parkoviště). Je nepochybné, že rozhodnutí obecných soudů se citelně dotklo práv stěžovatele, a to nejen s ohledem na dobu, po kterou vykonával vlastnická práva, ale též s přihlédnutím k zamýšlenému využití sporného pozemku. Nicméně historické souvislosti vlastnického práva žalobce jsou natolik intenzivní, že obecnými soudy nastolenou úpravu vlastnických vztahů lze podle náhledu Ústavního soudu považovat za ústavně konformní.
Namítá-li stěžovatel, že se na něm v současné době domáhá žalovaná 2) bezdůvodného obohacení za to, že několik let užíval spornou nemovitost, je na obecných soudech, aby se v souvisejícím řízení vypořádaly i s případnou otázkou dobrých mravů takového postupu.
Z odůvodnění všech napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy při projednávání předmětné věci postupovaly velmi pečlivě, provedly rozsáhlé dokazování a své skutkové a právní závěry odůvodnily způsobem, který lze z ústavněprávního hlediska považovat za příkladný.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu