ECLI:CZ:US:2020:1.US.962.20.1
sp. zn. I. ÚS 962/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Stefana Markova, zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 559/28, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2019 č. j. 29 Cdo 3481/2017-169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 96 odst. 2 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2015 výrokem I. zamítl návrh na přerušení řízení do pravomocného skončení věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 176 ICm 4050/2013 (vyloučení nemovitosti ze soupisu věcí dlužníka). Výrokem II. nevyhověl návrhu stěžovatele na vyloučení insolvenčního správce (společnosti Z/C/H Legal v.o.s.), neboť podle §246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen "insolvenční zák."), po prohlášení konkursu na prodávajícího (dne 4. 11. 2011) přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou, na insolvenčního správce. Výrokem III. nevyhověl návrhu stěžovatele na nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha ze dne 30. 10. 2013 č. j. V-28227/2013-101, kterým se zamítá návrh na vklad vlastnictví do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy uzavřené dne 4. 2. 2009 mezi stěžovatelem jako kupujícím a Ing. Pavlem Davidem, MBA jako prodávajícím.
Vrchní soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil s tím, že účast insolvenčního správce, tj. společnosti Z/C/H Legal v.o.s., jako vedlejšího účastníka na straně účastníka řízení (úpadce) se nepřipouští, neboť úpadce svůj souhlas s postavením insolvenčního správce jako vedlejšího účastníka výslovně odvolal.
K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek Vrchního soudu v Praze s výjimkou prvního výroku a té části druhého výroku, kterou odvolací soud nepřipustil účast vedlejšího účastníka v řízení, a rozsudek Městského soudu v Praze, s výjimkou bodů I. a II. výroku, se zrušují a věc se ve zrušeném rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že účastenství v řízení o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí je vymezeno právním předpisem. Insolvenční správce prodávajícího měl být účastníkem vkladového řízení místo prodávajícího a je (musí být) účastníkem řízení podle části páté o. s. ř. bez ohledu na to, že katastrální úřad s ním jako s účastníkem vkladového řízení nesprávně nejednal. V situaci, kdy odvolací soud nesprávně rozhodl o ukončení účasti insolvenčního správce v řízení (výrokem, jenž nebyl dovoláním napaden), tak založil procesní stav, podle kterého se řízení podle části páté o. s. ř. neúčastní někdo, kdo je podle §246 odst. 1 o. s. ř. jeho účastníkem. Tento procesně závadný stav je zhojitelný jen odklizením napadeného rozhodnutí (a s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně). Soud prvního stupně proto následně vydá usnesení podle §250a odst. 2 o. s. ř., jímž insolvenčního správce přibere do řízení a poté věc znovu projedná a rozhodne při respektu k dosud opomenutým procesním právům insolvenčního správce. Dále uvedl, že soudy se budou zabývat výkladem ust. §253 ve vazbě na ust. §11 a §246 odst. 2 insolvenčního zákona v rozhodném znění.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval dosavadní průběh řízení a uvedl, že ačkoliv rozsudkem Nejvyššího soudu bylo v meritu věci vyhověno jeho dovolání a rozsudky Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze byly částečně zrušeny a věc byla ve zrušeném rozsahu vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, podává ústavní stížnost, neboť se tak nestalo v souladu s čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky a platnou judikaturou Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 2551/16), protože rozsudek Nejvyššího soudu nebyl vyhlášen veřejně.
Současně žádá, aby Ústavní soud zavázal Nejvyšší soud k tomu, aby rozsudek vyhlášený na neveřejném zasedání dne 30. 12. 2019 vyhlásil znovu, a to na veřejném zasedání senátu Nejvyššího soudu, o jehož konání vyrozumí účastníky řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejdříve uvádí, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byla (z procesních důvodů sice pouze částečně, ale pro možnost posouzení samotného merita věci zásadním způsobem) zrušena rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
V projednávané věci však dosud konečné pravomocné rozhodnutí, pokud jde o její podstatu (nahrazení rozhodnutí katastrálního úřadu o návrhu na vklad) dosud nebylo vydáno.
Tuto skutečnost nemůže Ústavní soud pominout ani v souvislosti s námitkou stěžovatele ohledně neveřejného vyhlášení rozsudku Nejvyššího soudu při zvažování, zda stěžovatelem obecně vznesená námitka může mít ústavní relevanci pro případné vydání kasačního rozhodnutí Ústavního soudu.
Podle ustanovení §243a dovolací soud rozhodne o dovolání zpravidla bez jednání. Považuje-li to za potřebné, nařídí k projednání dovolání jednání. Podle §243f odst. 5 o. s. ř. se rozsudek vyhlašuje ústně, proběhlo-li ve věci jednání a při vyhlášení je přítomen alespoň jeden účastník nebo osoba zúčastněná na řízení anebo veřejnost. Jsou-li při vyhlašování rozsudku přítomny pouze soudní osoby, rozsudek se vyhlásí vyvěšením zkráceného písemného vyhotovení bez odůvodnění na úřední desce v budově soudu a na elektronické úřední desce soudu po dobu patnácti dnů. Předseda senátu může rozhodnout, že tímto způsobem se uveřejní i nosné důvody rozsudku.
Ústavní soud vyzdvihuje, že stěžovatel se omezil pouze na strohé konstatování porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy, aniž by blíže objasnil okolnosti vyhlášení a zveřejnění rozsudku Nejvyššího soudu, které by v jeho případě mohly vést k porušení jeho subjektivního práva. Úkolem Ústavního soudu pak není, aby za stěžovatele předkládal argumenty na podporu jeho ústavní stížnosti.
Pokud jde o poukaz stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 2551/16, Ústavní soud připomíná, že byť je třeba trvat na závaznosti nálezů Ústavního soudu, nelze k aplikaci vyslovených závěrů přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nadto Ústavní soud uvádí, že ve stěžovatelem citovaném nálezu, který byl navíc vyhlášen před novelou ust. §243f odst. 5 o. s. ř., provedenou zák. č. 287/2018 Sb., došlo ke kasaci napadeného rozhodnutí z jiných důvodů, než byl nedostatek veřejného vyhlášení rozsudku. Ústavní soud uvedl, že nepovažoval za nutné se touto otázkou, stejně jako otázkou, zda tvrzený zásah v této věci mohl vůbec vést k porušení nějakého subjektivního ústavně zaručeného základního práva či svobody, zabývat. Ústavní soud rovněž připomíná, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18, byť vztahujícímu se k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vyslovil základní postuláty vztahující se k veřejnému vyhlašování rozsudků, k nimž patří i závěr, že čl. 96 odst. 2 Ústavy nezakotvuje subjektivní veřejné právo.
Ústavní soud s ohledem na uvedené, kdy ústavní stížností není napadeno konečné pravomocné rozhodnutí ve věci, a námitka neveřejného vyhlášení rozhodnutí Nejvyššího soudu se váže k rozhodnutí, kterým nebylo ve věci meritorně rozhodnuto, neshledal v postupu Nejvyššího soudu ústavně relevantní pochybení. Nejvyšší soud své rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké úvahy jej vedly k rozhodnutí o kasaci napadeného rozhodnutí vrchního soudu a které předpisy aplikoval, přičemž je nesporné, že stěžovatel se s napadeným rozsudkem řádně seznámil. Po vrácení věci Městskému soudu v Praze bude se stěžovatelem jednáno, a to za účasti ostatních účastníků řízení. Kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele tak nedošlo. Ostatně vyhovění požadavku stěžovatele by ve svém důsledku vedlo jen ke zcela formálnímu postupu, který by neměl žádný vliv na obsah (kasačního) rozhodnutí.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj