ECLI:CZ:US:2020:1.US.971.17.1
sp. zn. I. ÚS 971/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti FVE AREA SUN, s. r. o., se sídlem v Chomutově, Dukelská 5779, zastoupené JUDr. Mgr. Filipem Rigelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 9 To 498/2016, a usnesení Policie České republiky ze dne 25. října 2016, č. j. NCOZ-1651-467/TČ-2016-417503, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Včas podanou (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížností a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu (dále jen "policejní orgán"), neboť má za to, že postupem nerespektujícím ústavní pořádek došlo k porušení jejích základních práv, zaručených čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní stížností napadeným usnesením policejního orgánu, po předchozím souhlasu Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka Jihlava ze dne 21. 10. 2016, bylo rozhodnuto, že podle ustanovení §79e odst. 1 trestního řádu se zajišťuje jiná majetková hodnota - práva k výkonu licencované činnosti v provozovně Fotovoltaické elektrárny AREA SUN, vzniklá z titulu licence udělené na základě rozhodnutí Energeticko-regulačního úřadu, která byla udělena držiteli-stěžovatelce k výrobě elektrické energie na dobu 25 let, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jiná nehmotná věc byla užita ke spáchání trestné činnosti.
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka včas stížnost, kterou odůvodnila tím, že trestní stíhání vůči ní je neopodstatněné a nezákonné, že celková konstrukce policejního orgánu je nepodložená po stránce skutkové i po stránce právní. Napadené usnesení o zajištění jiné nehmotné věci, tj. práv k výkonu licencované činnosti v provozovně Fotovoltaické elektrárny, areál SUN, vzniklých z titulů licence č. 111018117, bylo podle ní zjevně nezákonné už proto, že napadené usnesení je nesrozumitelné, neodůvodněné. Namítala, jak jsou nelogické a evidentně nezákonné povinnosti, které jí byly uloženy výrokovou částí napadeného usnesení. Všechny tyto povinnosti již z pohledu trestního řádu vycházejí z toho, že právo a licence jsou způsobilé být předmětem zajištění, s čímž stěžovatelka nesouhlasila.
4. Krajský soud v Brně v souladu s ustanovením §147 odst. 1 trestního řádu přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení a řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že uvedené stížnosti stěžovatelky nelze přisvědčit. K zajištění bylo podle něj přistoupeno ze zákonných důvodů a stěžovatelku omezovalo toliko v převodu těchto práv z licence na jinou osobu, tj. nikoliv v možnosti dále na trhu působit a obchodovat.
5. Stěžovatelka ve své stížnosti namítá, že nesouhlasí s trestním stíháním, resp. s jeho důvody. Trestní stíhání vůči ní bylo neopodstatněné, subjektivní stránka zcela absentovala. Ani po půl roce od zahájení trestního stíhání nebylo zcela jasné, jaké trestné činnosti se stěžovatelka dopustila. Licence představuje toliko veřejnoprávní povolení k podnikání v energetickém odvětví, které nebylo možné podle §79e trestního řádu zajišťovat. Toto zajištění představuje podle stěžovatelky významný zásah do jejích práv, neboť se ocitla v právní nejistotě a v rozhodnutí policejního orgánu nenalezla odpovídající odůvodnění takového kroku. Krajský soud na námitky stěžovatelky nereagoval a nezákonnému zásahu do práv stěžovatelky se tak nedostalo soudního přezkumu.
III. Posouzení Ústavním soudem
6. Podstatu ústavní stížnosti tedy s ohledem na výše uvedené tvoří polemika stěžovatelky s postupem orgánů činných v trestním řízení, kdy ve vztahu k jejím právům k výkonu licencované činnosti nezákonně užily zajišťovací institut v podobě zajištění náhradní jiné majetkové hodnoty ve smyslu §79e odst. 1 trestního řádu, ačkoliv k takovému postupu nebyl zákonný podklad.
7. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů či dokonce orgánů činných v trestním řízení ve stejném rozsahu, jako v nyní posuzovaném případě činily v předmětném trestním řízení, resp. v řízení o stěžovatelkou podané stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu o použití zajišťovacího institutu ve vztahu k majetku stěžovatelky. Je tak primárně na orgánech činných v trestním řízení, resp. obecných soudech, a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda použití některého ze zákonem předvídaných ochranných opatření či zajišťovacích institutů, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení.
8. Uvedené platí i pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení o použití zajišťovacích institutů, upravených v ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Proto Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi při přezkoumávání rozhodnutí o použití zajišťovacích institutů z ústavněprávního hlediska stanovil požadavky, kterým musí takováto rozhodnutí dostát (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 či nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014, a tam citovanou judikaturu, rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz). Musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), tzn. že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Rozhodující orgány tak na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností musí vždy důkladně zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení daných práv jednotlivce, což také musí náležitě a pečlivě odůvodnit. Požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného rozhodnutí, tak vyplývá nejen z ústavního zákazu výkonu libovůle orgány státní moci (čl. 2 odst. 2 Listiny), ale plně koresponduje i s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny). Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom zřetelně vyplývá, že uvedený požadavek dopadá jak na řízení před obecnými soudy, tak rovněž na řízení před "jinými orgány" ve stanovených případech, kdy se jednotlivec domáhá svého práva, tedy i na rozhodnutí státního zástupce, pokud mu zákonodárce svěřil pravomoc rozhodovat o zásazích do základních práv a svobod a o rozsahu těchto zásahů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2183/12 ze dne 22. 5. 2013 (N 91/69 SbNU 429), nález sp. zn. I. ÚS 3184/07 ze dne 17. 4. 2008 (N 71/49 SbNU 61), nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)].
9. Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení vždy nutně dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť se jedná toliko o omezení dočasné, splňovat i kritérium přiměřenosti (proporcionality). Jedná se tak o omezení vlastnického práva v rámci výluky z ochrany vlastnictví, které musí při zachování v zákoně specifikovaných podmínek být přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem). Tím je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou závažnou trestnou činností [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429)].
10. Pokud jsou výše předestřené ústavní požadavky a kritéria kladená na rozhodování orgánů činných v trestním řízení o použití majetkových zajišťovacích institutů v jednotlivých případech dodrženy, přičemž zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv dotčeného jednotlivce, Ústavní soud zásadně nepovažuje jejich použití za protiústavní zásah do jeho základních práv (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 105/07 ze dne 9. 10. 2007; usnesení sp. zn. I. ÚS 4597/12 ze dne 11. 6. 2013; usnesení sp. zn. I. ÚS 3783/13 ze dne 11. 6. 2014 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2048/14 ze dne 25. 11. 2014).
11. S ohledem na výše naznačená ústavněprávních kritéria Ústavní soud přezkoumal nyní napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že výše předestřené ústavní požadavky a kritéria byly i v nyní projednávaném případě stěžovatelky splněny.
12. Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížností napadená rozhodnutí policejního orgánu i krajského soudu splňují ústavněprávní požadavky, kterým musí rozhodnutí o použití zajišťovacích institutů dostát. Z jejich odůvodnění totiž dostatečně zřetelně vyplývá, na základě jakých konkrétních skutečností dospěly k závěru o nutnosti zajištění práv z licence.
13. Při hodnocení postupu policejního orgánu z hlediska přiměřenosti omezení vlastnických práv stěžovatelky vzal Ústavní soud v úvahu komplikovaný charakter a také závažnost samotné vyšetřované trestné činnosti, kterou měla být způsobena škoda ve výši několika desítek milionů korun. To se logicky projevuje i v komplikovaném průběhu samotného vyšetřování předmětné trestné činnosti. Dále je třeba zdůraznit, že policejní orgán (s předchozím souhlasem státního zástupce) k použití předmětného majetkového zajišťovacího institutu ve vztahu k majetku stěžovatelky nepřistupoval mechanicky, ale v intencích ústavněprávních mantinelů.
14. Jak uvedl krajský soud v napadeném rozhodnutí, v době vydání zajištění existovaly oprávněné důvody proto se domnívat, že licence č.111018117 (včetně její změny č. 001), byla užita jako nástroj k výnosu z prověřované trestné činnosti. Práva spojená s touto licencí opravňovala stávajícího majitele provozovny, resp. obviněnou stěžovatelku, k čerpání peněžních prostředků plynoucích jednak z vlastního prodeje elektrické energie, jednak z čerpaných dotací na podporu obnovitelných energetických zdrojů (tzv. zeleného bonusu).
15. Při natolik rozsáhlé a závažné trestné činnosti (s vyčíslenou škodou na několik desítek milionů korun) vzniká důvodná obava z toho, že práva z licence pocházející z trestné činnosti, budou posléze nabyta osobou, která se bezprostředně na této trestné činnosti nepodílela, nebo bude na takovou osobu (event. v dobré víře) převedena. Tuto skutečnost označil za klíčovou již krajský soud, který se s námitkami stěžovatelky zcela přezkoumatelným způsobem vypořádal. Ústavní soud proto přisvědčil závěru, že k zajištění práv z předmětné licence došlo zejména z důvodu, aby licence nebyla převedena na jinou společnost po dobu, než bude ve věci ukončeno trestní řízení. Účel zajištění považuje tento soud za legitimní, přičemž takové omezení na právech stěžovatelky současně odpovídalo výše nastíněným kritériím proporcionality.
16. Jakkoliv stěžovatelka před Ústavním soudem namítá, že zajištění představovalo významný zásah do její právní jistoty, Ústavní soud v nyní projednávané věci považoval za klíčové, že zajištění licence nemohlo mít žádný (jiný než výše popsaný) vliv na podnikání stěžovatelky, ani na chod či provozuschopnost fotovoltaické elektrárny. Předmětné zajištění lze skutečně vnímat pouze toliko jako úkon, který stěžovatelce brání s tímto majetkem volně disponovat toliko v tom ohledu, že jej nemůže jakkoliv převádět na jiné subjekty; neomezil však její právo s ním obchodovat a i nadále jej mohla jinak užívat. Z toho důvodu se Ústavní soud neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že došlo k "nepřiměřenému zásahu" do jejího vlastnického práva (čl. 11 Listiny), resp. práva svobodně podnikat (čl. 26 Listiny), ani jiných stěžovatelkou namítaných práv.
17. Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, postupu policejního orgánu a krajského soudu nelze z ústavního pohledu nic vytknout, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu