ECLI:CZ:US:2020:1.US.989.20.1
sp. zn. I. ÚS 989/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Mikuláše Molnárfiho, zastoupeného Mgr. Martinem Svobodou, advokátem se sídlem Nádražní 2495/20, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019 č. j. 29 Cdo 214/2018-457, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2017 č. j. 8 Cmo 211/2016-407 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2016 č. j. 42 Cm 83/2004-371, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Krajský soud v Plzni napadeným (v pořadí druhým) rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce (úpadce, dále "stěžovatel") domáhal zaplacení částky 1 125 483 Kč po druhém žalovaném jako po bývalém zvláštním správci konkursní podstaty úpadce a ostatních žalovaných jako dědicích zemřelého Ing. Jana Ungera, bývalého správce konkursní podstaty úpadce, z titulu náhrady škody, kterou mu měli bývalý správce konkursní podstaty a bývalý zvláštní správce konkursní podstaty (dále jen "bývalí správci") způsobit tím, že při vymáhání pohledávky stěžovatele za jeho dlužníkem DŘEVOKOV, výrobní družstvo, v řízení vedeném před Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 543/99 nepostupovali s odbornou péčí. Krajský soud zamítl žalobu s tím, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno týkající se tvrzení, že bývalí správci porušili své právní povinnosti správce konkursní podstaty a stěžovateli vznikla škoda, která má příčinu právě v pochybení na straně bývalých správců. Soud připomněl, že pokud stěžovatel spatřuje pochybení bývalých správců způsobující mu škodu v nevymáhání smluvní pokuty bývalými správci v řízení vedeném pod sp. zn. 12 Cm 543/99 (za trvání konkursního řízení) tím, že bývalí správci vzali zpět stěžovatelem podané odvolání, nepodali dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, nebo se jinak nebránili (tvrzenému) procesnímu pochybení, jehož se Vrchní soud v Praze v uvedeném řízení (podle stěžovatele) dopustil, nemohli bývalí správci způsobit stěžovateli škodu, neboť stěžovateli na zaplacení smluvní pokuty nikdy právo nevzniklo. Soud tedy dovodil, že kdyby bylo odvolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze meritorně projednáno, nebylo by s to na právním posouzení věci Vrchním soudem v Praze způsobilé ničeho změnit. Došlo by pouze k navýšení nákladů řízení. Po posouzení předběžné otázky, zda by na rozhodnutí o věci vedené pod sp. zn. 12 Cm 543/99 něčeho změnilo odvolání, či případné dovolání bývalých správců, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nedošlo k pochybení na straně bývalých správců, jež by bylo způsobilé zapříčinit neúspěch žalobce v řízení vedeném pod sp. zn. 12 Cm 543/99. Soud prvního stupně konečně přihlédl rovněž ke skutečnosti, že návrh stěžovatele (a jeho manželky) na zproštění bývalých správců jejich funkcí správců konkursní podstaty byl v minulosti projednán a zamítnut, a to i odvolacím soudem.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným (druhým) rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Plně se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a dodal, že i kdyby k nějakému pochybení na straně bývalých správců došlo, "rozhodně by nebylo prokázáno, že by na straně žalobce došlo ke vzniku tvrzené škody v příčinné souvislosti s takovým pochybením", neboť "ze všech soudem zjištěných a popsaných skutkových okolností, a rovněž popsaných a rozebraných soudy v předchozích výše uvedených řízeních, se lze naopak domnívat, že by i v případě, že by zvláštní správce či správce konkursní podstaty nepostupovali popsaným způsobem, bylo řízení o nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty družstvem DŘEVOKOV pro žalobce neúspěšné".
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Poukázal na to, že dovoláním napadený rozsudek je v souladu s judikaturou, v níž vysvětlil, že návrhem na pokračování v řízení (přerušeném podle §110 o. s. ř.) je též podání účastníka s návrhem na úkon, který může soud učinit pouze v (pokračujícím) řízení; současně připomněl, že pro řízení přerušená prohlášením konkursu se k tomuto výkladu přihlásil usnesením sp. zn. 29 Cdo 993/2012. Dovolací soud konstatoval, že přípustnost dovolání nezakládají ani ty námitky stěžovatele, jež jsou z obsahového hlediska polemikou se skutkovými závěry (§241a odst. 1 o. s. ř.). V případě stěžovatelovy dovolací argumentace, jež je z obsahového hlediska kritikou hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, Nejvyšší soud uvedl, že samotné hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud konečně uzavřel, že způsobilým dovolacím důvodem nejsou ani stěžovatelem tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle shrnul skutkové události a dosavadní procesní vývoj a namítl, že velmi překvapivými rozhodnutími soudů v nepřiměřené lhůtě bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý soudní proces.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Všechny soudy věci věnovaly náležitou pozornost, aplikovaly adekvátní podústavní právo a jeho použití náležitě odůvodnily. Přiléhavě uvedly důvody pro přijetí napadených rozhodnutí, přičemž ústavní stížnost ve vztahu k jejich právním závěrům žádnou relevantní argumentaci neobsahuje. Ústavní soud nemá, co by uvedeným soudům mohl z hlediska ústavnosti vytknout. Stejně tak nesdílí ani přesvědčení stěžovatele, že by napadená rozhodnutí byla překvapivá, neboť z celého procesního průběhu, jakož i z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy se zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, i v kontextu obhajoby stěžovatele, a odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a proč. Uspokojivě přitom vysvětlily, proč dospěly k právě takovým závěrům, které v otázkách skutkového stavu, postupu bývalých správců a právní kvalifikace jejich jednání učinily. Vypořádaly se také s námitkami stěžovatele a své závěry opřely o přiléhavou argumentaci, na kterou lze v podrobnostech odkázat.
K otázce posuzování délky řízení a její přiměřenosti se opakovaně připomíná, že jí nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána s ohledem na konkrétní okolnosti případu, složitost věci, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity stěžovatele a ostatních účastníků řízení, jakož i chování příslušných orgánů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 566/06, nález sp. zn. I. ÚS 554/04). V souzené věci považuje Ústavní soud za významné, že stěžovatel tento argument připomíná (až) v ústavní stížnosti, aniž by uvedl, že tak učinil již ve fázích řízení před civilními soudy, ve kterých ostatně mohl využít prostředky nápravy, které mu právní řád dává k dispozici. Pokud stěžovatel nevyčerpal všechny dostupné prostředky nápravy, Ústavní soud není oprávněn věc v příslušném rozsahu meritorně projednat a posoudit (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2427/11, usnesení sp. zn. III. ÚS 2117/10).
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel spíše licituje s rozhodnutími civilních soudů, vůči nimž uplatňuje vlastní specifickou argumentaci, která postrádá ratio, o ústavním přesahu ani nemluvě.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu