ECLI:CZ:US:2020:2.US.10.20.1
sp. zn. II. ÚS 10/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Květoslava Klíče, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, se sídlem Špitálka 434/23b, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 193/2019-229 ze dne 30. 9. 2019 a proti výroku X. a XI. rozsudku Okresního soudu v Blansku č. j. 5 C 119/2017-203 ze dne 11. 6. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále namítá porušení čl. 3 odst. 1 a odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Blansku č. j. 5 C 119/2017-203 ze dne 11. 6. 2019 bylo rozhodnuto tak, že bylo zrušeno spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejší účastnice k pozemkům v obci L. (výrok I). Výroky II až IX byly pozemky uvedené ve výroku I dle geometrických plánů rozděleny dle velikosti spoluvlastnických podílů na 1/4 a 3/4 velikosti a následně byly tyto rozdělené pozemky ve velikosti 1/4 původních pozemků přikázány do výlučného vlastnictví stěžovatele a rozdělené pozemky ve velikosti 3/4 původních pozemků přikázány do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice. Výrokem X bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem XI byla stěžovateli uložena povinnost nahradit České republice - Okresnímu soudu v Blansku na nákladech řízení - znalečném částku 15.474,87 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem XII byla vedlejší účastnici uložena povinnost nahradit České republice - Okresnímu soudu Blansku na nákladech řízení - znalečném částku 15.474,87 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. K odvolání stěžovatele napadeným rozhodnutím Krajský soud v Brně potvrdil závěry okresního soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení s tím že úspěch ve věci měly obě strany stejný.
3. Stěžovatel má za to, že ve věci měl plný úspěch, a přesto však soud prvního stupně rozhodl tak, že žádnému účastníku nepřiznal náhradu nákladů řízení a rozdělil mezi ně i povinnost hradit náklady státu. Tento závěr potvrdil i odvolací soud s tím, že rozhodnutí bylo nakonec vydáno ke společnému návrhu účastníků řízení a je zcela obvyklou praxí, že v takových případech nebývá náhrada nákladů přiznávána, mj. i proto, že jde z hlediska výsledku o obdobu vypořádání věci soudním smírem. Stěžovatel však poukazuje na to, že vedlejší účastnice na jeho návrhy na vypořádání spoluvlastnictví k předmětným pozemkům nikterak nereagovala. Stěžovatel tak neměl jinou možnost, než se za účelem zrušení a vypořádání spoluvlastnictví obrátit na soud. Věc nebylo podle stěžovatele možno vyřešit mimosoudně z důvodu nečinnosti vedlejší účastnice. Stěžovatel opakovaně připomíná, že měl ve věci plný úspěch, a proto nesouhlasí s rozhodnutím o nákladech řízení. Rovněž polemizuje s tím, že soudní rozhodnutí v části týkající se nákladů řízení nebyla dostatečně odůvodněna a považuje je za projev libovůle. Stěžovatel upozorňuje, že ačkoliv krajský soud v poučení předmětného rozhodnutí uvedl, že proti němu lze podat dovolání, tak stěžovatel má za to, že jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť podle §238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen jako "o.s.ř."), není dovolání přípustné proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ve vztahu k nákladovým výrokům je skutečně dovolání nepřípustné, a proto není možné jej ve vztahu výlučně k nákladovým výrokům považovat za příslušný opravný prostředek.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nedopustil.
8. V posuzovaném případě obecné soudy dostatečně přesvědčivě vysvětlily, proč rozhodly ohledně náhrady nákladů řízení tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při tom postupovaly v souladu se svými zákonem stanovenými možnostmi. V jejich závěrech neshledal Ústavní soud ani svévoli, ani extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel. Ústavní soud navíc upozorňuje na své nedávné rozhodnutí nález sp. zn. II. ÚS 572/19 ze dne 12. 12. 2019, s nímž jsou napadené nákladové výroky plně v souladu. (zatím dostupné pouze prostřednictvím https://www.usoud.cz/aktualne/k-problematice-nakladu-rizeni-o-zruseni-a-vyporadani-spoluvlastnictvi/)
9. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu