ECLI:CZ:US:2020:2.US.1010.20.1
sp. zn. II. ÚS 1010/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, P.O.BOX 2, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem Hauerova 725/3, Opava, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2019 č. j. 0 PP 467/2017-226 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2019 č. j. 1 To 538/2019-284, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zákaz dvojího přičítání a tím i principu ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení je opakovaná žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2011 sp. zn. 54 T 4/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2012 sp. zn. 1 To 13/2012 a rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 7. 2013 sp. zn. 5 T 39/2012. Stěžovatel tak vykonává celkem dva tresty odnětí svobody v celkové délce jedenácti let od 15. 2. 2012.
3. Okresní soud napadeným usnesením rozhodoval o žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody poté, co mu byla věc k dalšímu řízení a rozhodnutí vrácena Ústavním soudem (nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018). Okresní soud přitom dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky stanovené pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a jeho žádost zamítl. Při rozhodování soud přihlédl jak k hodnocení odsouzeného za dobu výkonu trestu, tak i k poskytnutým zárukám, záznamům dostupným ze spisového materiálu či výpovědi stěžovatele v rámci veřejného zasedání. Jakkoliv soud uvedl, že hodnocení stěžovatele za dobu výkonu trestu vyznívá pozitivně, nebylo při posuzování jeho žádosti možné pominout to, že v minulosti projevil výrazné sklony k páchání trestné činnosti, z výkonu trestu odnětí svobody byl opakovaně podmíněně propuštěn a ve zkušební době se neosvědčil. Přestože stěžovatel při veřejném zasedání hovořil o možnosti "odčinění způsobené škody" (pozn. v celkové výši více než 5 000 000 Kč), součinnost při navrácení odcizených věcí (zemědělských strojů) neposkytl ani poškozeným, ani Polici ČR. Soud po zhodnocení relevantních skutečností uzavřel, že u stěžovatele nedošlo v plné míře k naplnění výchovného účelu trestu a není naplněn bez výhrad předpoklad vedení dalšího řádného života.
4. Krajský soud napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu zamítl. Předně poukázal na závěry usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2018 č. j. 0 PP 184/2018-22, v němž bylo rozhodováno o jiné (další) žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Současně uvedl, že v řízení bylo zapotřebí zabývat se primárně otázkou nápravy stěžovatele v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, resp. zda u něj došlo k takové změně životního postoje, jež by mohla řádně odůvodnit předpoklad vedení řádného života po jeho propuštění. Podle soudu však nebylo možné vycházet pouze z prohlášení stěžovatele, ale bylo zapotřebí zohlednit i jiné relevantní skutečnosti mající vliv na posouzení podmínky budoucího řádného vedení života. Krajský soud se konkrétně zabýval trestní minulostí stěžovatele spolu s jeho opakovaným podmíněním propouštěním z výkonu trestu odnětí svobody a následným pácháním další trestné činnosti ve zkušební době, dále jeho ne příliš přesvědčivou snahou o součinnost s Policií ČR při pátrání po odcizených věcech spojenou s odškodněním způsobené škody, jeho chováním a vystupováním ve výkonu trestu odnětí svobody či hodnocením Vězeňské služby ČR - v podrobnostech si Ústavní soud dovoluje na rozsáhlé odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu odkázat. V závěru rozsáhlého odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že bude nyní již jen na stěžovateli, aby během dalšího výkonu uložených trestů odnětí svobody pokračoval v řádném plnění svých povinností a odkázal jej rovněž na spolupráci s probační a mediační službou, s níž po rozhodnutí okresního soudu navázal poprvé kontakt.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí pouze to, že podle jeho názoru bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě projednána nezávislým a nestranným soudem, jakož i právo na to obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce dle vlastního výběru. Dále má stěžovatel za to, že rovněž došlo k porušení zákazu dvojího přičítání a tím i principu ne bis in idem obsaženého v čl. 40 odst. 5 Listiny. Žádnou jinou argumentaci, natož ústavněprávní, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí.
6. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Předně je zapotřebí stěžovateli zdůraznit, že ústavní stížnost tak, jak je Ústavnímu soudu nyní předkládána, je pouhým pokračováním jeho polemiky s rozhodováním obecných soudů v tomto konkrétním řízení. Tato polemika přitom při absenci jakékoliv relevantní argumentace nemůže před Ústavním soudem obstát.
8. Ústavní soud si současně uvědomuje, z jakých důvodů v minulosti přistoupil ke kasaci rozhodnutí obecných soudů v případě stěžovatele a jaké podmínky klade na rozhodování obecných soudů o žádostech o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V nyní posuzované věci však dospěl k závěru, že obecné soudy dostatečným způsobem stěžovatele seznámily se svými úvahami, které je vedly k závěru o nemožnosti vyhovět jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Jestliže obecné soudy své závěry odůvodnily způsobem, který je přezkoumatelný a pro stěžovatele srozumitelný, poskytující vodítko pro jeho další chování, nelze jim v této konkrétní věci ničeho vytknout. Jak již Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil, ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [srov. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Pokud obecný soud zjistí okolnosti související s osobou odsouzeného a po jejich vyhodnocení dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad (závislý na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (k tomu srov. například usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09). K takovému pochybení však v nyní posuzované věci nedošlo. Pokud obecné soudy neshledaly, že se od stěžovatele dá očekávat, že v budoucnu povede řádný život, nešlo podle závěrů Ústavního soudu o zásah do jeho ústavně zaručených práv. Nelze též učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek pouze z toho důvodu, že návrhu stěžovatele nebylo vyhověno.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu