ECLI:CZ:US:2020:2.US.102.20.1
sp. zn. II. ÚS 102/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. I., naposledy pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá Jezová, Jezová 1501, Bělá pod Bezdězem, zastoupená JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2019 č. j. 6 Azs 170/2019-50, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019 č. j. 1 A 46/2019-38 a rozhodnutí Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 7. 7. 2019 č. j. KRPA-250355-23/ČJ-2019-000022-ZSV, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 7 odst. 2, čl. 8, čl. 31 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3, čl. 5 odst. 4, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 5, čl. 7, čl. 9 odst. 1 a čl. 10 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 2 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a čl. 6 a čl. 12 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka byla dne 6. 7. 2019 zadržena přivolanou hlídkou Policie České republiky při krádeži zboží v prodejně potravin. Při svém zadržení stěžovatelka uvedla, že se jmenuje K. S., nar. XXX a pochází z Japonska. Vzhledem k tomu, že nebyla schopna svou totožnost prokázat, byla zajištěna podle §27 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Při podání vysvětlení doplnila, že do České republiky přicestovala dne 6. 7. 2019 autem z Bruselu, do Belgie přicestovala dne 2. 7. 2019 z Japonska. Veškeré doklady jí byly ukradeny společně s taškou předchozí den. Potraviny kradla, neboť měla hlad. V České republice je poprvé, nemá k ní žádné vazby a chce brzy vycestovat do Berlína, kde si vyřídí nový pas; netrpí žádnou nemocí. Japonský konzul policejnímu orgánu sdělil, že stěžovatelka se s vysokou pravděpodobností nejmenuje K. S., neboť paní S. mu telefonicky potvrdila, že se nachází ve městě O. v Japonsku. Tuto skutečnost následně potvrdil Interpol Tokio tím, že osoba K. S. nikdy neopustila Japonsko. Konzul vyslovil domněnku, že stěžovatelka je osobou s trestní minulostí, a proto se vydává za někoho jiného. Po jeho odchodu stěžovatelka uvedla, že se jmenuje S. I. Policejní orgán následně dne 30. 7. 2019 pomocí mezinárodní policejní spolupráce zjistil, že stěžovatelka se skutečně jmenuje S. I., nar. YYY, a byl na ni vydán zatýkací rozkaz pro podezření z porušení pasového zákona, neboť dne 15. 7. 2016 nelegálně odcizila několik cestovních pasů z japonské ambasády v Koreji.
3. Rozhodnutím ze dne 7. 7. 2019 č. j. KRPA-250355-21/ČJ-2019-000022-SV bylo stěžovatelce policejním orgánem uloženo správní vyhoštění spojené se zákazem vstupu na území členských států Evropské unie po dobu jednoho roku, neboť věrohodným způsobem neprokázala, že na území smluvních států Schengenské dohody pobývá po dobu, po kterou je na tomto území oprávněna pobývat přechodně bez víza nebo na krátkodobé vízum, a rovněž pobývala na území České republiky bez víza, ač k tomu není oprávněna. V záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen "rozhodnutí o zajištění") policejní orgán dne 7. 7. 2019 stěžovatelku zajistil na dobu 90 dnů za účelem správního vyhoštění, neboť shledal, že zde existuje nebezpečí, že by stěžovatelka mohla mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
4. Žalobu proti rozhodnutí o zajištění Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl; Nejvyšší správní soud následně zamítl i kasační stížnost proti rozsudku městského soudu. Dospěl k závěru, že policejnímu orgánu nelze vytýkat, že se nezabýval špatným psychickým a zdravotním stavem stěžovatelky, neboť jde o skutečnost, která nastala až po vydání rozhodnutí o zajištění. Totéž dle Nejvyššího správního soudu platí o tvrzení stěžovatelky, že je obětí obchodování s lidmi, neboť v době svého rozhodování neměl policejní orgán o této skutečnosti žádné indicie. Nejvyšší správní soud opakovaně judikuje, že není třeba zranitelnost osoby výslovně zkoumat a rozebírat, pokud pro to v řízení před správním orgánem nevyvstanou důvody.
5. K hlavní námitce stěžovatelky, že městský soud nevzal v úvahu skutečnosti, které nastaly až po vydání napadeného rozhodnutí o zajištění, Nejvyšší správní soud uvedl následující. Právní úprava správního zajištění a jeho následného přezkumu je problematická nikoli z důvodu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), nýbrž z důvodu nastavení lhůty, po jejímž uplynutí lze žádat o propuštění ze zajištění. Zajištěný cizinec musí totiž volit, zda podá ve třicetidenní lhůtě žalobu ke správnímu soudu, anebo počká na uplynutí třicetidenní lhůty a podá žádost o propuštění ze zajištění, v níž může mimo jiné uplatňovat nové skutečnosti, neboť po dobu soudního řízení o žalobě a 30 dnů po právní moci rozhodnutí soudu o žalobě nelze žádost o propuštění ze zajištění podat. Nejvyšší správní soud již v minulosti dospěl k závěru, že tato úprava je v rozporu s ústavním pořádkem a podal návrh Ústavnímu soudu na zrušení §129a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"). Řízení je u Ústavního soudu vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 12/19. V posuzovaném řízení je nicméně přezkoumáváno samotné prvotní rozhodnutí o zajištění, aplikace výše citovaného ustanovení o běhu lhůt pro podání žádosti o propuštění ze zajištění proto nepřipadá v úvahu.
6. S odkazem na rozsudek ze dne 4. 9. 2019 č. j. 9 Azs 193/2019-48 Nejvyšší správní soud konstatoval, že v určitých situacích bude třeba prolomit princip vázanosti soudu skutkovým a právním stavem v době rozhodování správního orgánu, vyžaduje-li to norma vyšší právní síly. Taková situace však v posuzovaném případě nenastala. Předně je třeba zdůraznit, že na rozdíl od rozhodnutí o odepření vstupu na území nečiní případná kvalifikace stěžovatelky jako zranitelné osoby rozhodnutí o zajištění nezákonným. Stěžovatelka je navíc umístěna v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá Jezová (dále jen "ZZC Bělá Jezová"), které je vybaveno pro pobyt zranitelných osob, a je jí poskytována lékařská péče. Požadavky vyplývající z čl. 16 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navrácení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen "návratová směrnice") jsou proto ve stěžovatelčině případě naplněny. Nejvyšší správní soud neshledal, že by stěžovatelčin zdravotní stav ani tvrzené postavení oběti obchodování s lidmi činily (další trvání) zajištění nezákonným. Ze zákona o pobytu cizinců ani z návratové směrnice nevyplývá, že by špatný zdravotní stav sám o sobě měl být překážkou zajištění cizince. Stěžovatelce byla v rámci zajištění poskytnuta adekvátní lékařská péče, nelze proto dospět k závěru o porušení čl. 3 Úmluvy. Ve vztahu k tvrzenému postavení oběti obchodování s lidmi Nejvyšší správní soud jednak konstatoval, že stěžovatelka toto tvrzení bez zvláštního důvodu uvedla až v řízení o žalobě, zejména však zdůraznil, že případné postavení oběti obchodování s lidmi nebrání samotnému zajištění stěžovatelky a bude jej třeba blíže zkoumat v řízení o správním vyhoštění.
7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že byla v Japonsku obětí sexuálního násilí a obchodování s lidmi, do Evropy se jí podařilo uprchnout z Japonska. Dále uvádí, že se u ní krátce po zajištění v ZZC Bělá Jezová začaly projevovat závažné psychické potíže spojené s poruchami chování a příjmu potravy, přičemž v průběhu zajištění docházelo k progresivnímu zhoršování jejího zdravotního stavu (ztrácela na váze, odmítala léčbu i potravu). V zařízení se rovněž cítila izolovaná od svého okolí. Své stížnostní námitky stěžovatelka rozděluje do čtyř okruhů. Za prvé namítá, že podmínky jejího zajištění v ZZC Bělá Jezová byly neslučitelné s jejím zdravotním stavem, čímž došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 3, čl. 5 a čl. 8 Úmluvy. Za druhé konstatuje, že v řízení nebyl zohledněn její stav zranitelnosti. Za třetí uvádí, že v důsledku české právní úpravy a formalistického výkladu zákonů ze strany obecných soudů neměla k dispozici efektivní prostředek, který by zohlednil zhoršení jejího zdravotního stavu po vydání rozhodnutí správního orgánu. Za čtvrté považuje délku soudního přezkumu zajištění za nepřípustně dlouhou, neboť od podání žaloby proti rozhodnutí o zajištění do vydání rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uplynuly více než tři měsíce, což podle stěžovatelky nenaplňuje kritérium rychlosti soudního přezkumu vyplývající z čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
8. Stěžovatelka má za to, že v jejím případě došlo k porušení čl. 3 Úmluvy, neboť podmínky, ve kterých byla zajištěna, byly nepřiměřené jejímu zdravotnímu stavu. Nebyla jí poskytnuta adekvátní zdravotní péče, úbytek její váhy nebyl pod kontrolou a samotný pobyt v ZZC Bělá Jezová její zdravotní stav zhoršoval. Došlo rovněž k porušení čl. 5 Úmluvy, neboť prostřední, ve kterém byla zajištěna, jí neposkytovalo dostatečný terapeutický účinek, čímž došlo k porušení zásady zákonnosti zbavení osobní svobody. Zajištěním rovněž došlo k porušení stěžovatelčina práva na zdraví.
9. Stěžovatelka dále uvádí, že je s ohledem na svůj zdravotní stav a minulost možné oběti obchodování s lidmi zranitelnou osobou. Podle Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") musí státy přijmout zvláštní opatření k zajištění ochrany zranitelných osob, zranitelnost osoby přitom může vést k závěru o nevhodnosti detence. V přezkoumávaném případě vůbec nedošlo k posouzení, zda se v případě stěžovatelky jedná o zranitelnou osobu ani, zda její zajištění nepovede k další traumatizaci či zhoršení zdraví. Policejní orgán vydal rozhodnutí o zajištění bez ohledu na to, jakým příkořím byla vystavena v zemi původu.
10. Stěžovatelka má dále za to, že z čl. 5 odst. 4 Úmluvy vyplývá povinnost obecných soudů přezkoumávat zákonnost zajištění ex nunc. Rychlý, efektivní a úplný soudní přezkum je podle stěžovatelky v zásadě jedinou zárukou proti svévoli správního orgánu (k tomu viz také čl. 15 odst. 3 návratové směrnice). Podle doporučení Agentury OSN pro uprchlíky by mělo být zajištění přezkoumáváno každých sedm dnů až do uplynutí jednoho měsíce a pak každý měsíc až do dosažení maximální doby zajištění podle zákona. Periodicita soudního přezkumu je dle stěžovatelky omezena jednak tím, že žádost o propuštění ze zajištění lze podat až po nabytí právní moci rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí o zajištění, jednak tím, že soudní přezkum není automatický a závisí na návrhu dotčené osoby. Za stávající právní úpravy stěžovatelka neměla k dispozici účinný opravný prostředek, který by zohlednil zhoršení jejího zdravotního stavu po vydání rozhodnutí o zajištění.
11. Závěrem stěžovatelka namítá, že doba rozhodování před obecnými soudy neodpovídala požadavkům na urychlený soudní přezkum. Z judikatury ESLP stěžovatelka dovozuje, že v případě dvouinstančního soudního řízení je za nepřiměřeně dlouhou délku soudního řízení třeba považovat dobu šesti týdnů. V posuzovaném případě od podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu do vydání napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu uplynulo 99 dnů, což stěžovatelka považuje za rozporné s požadavky čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
12. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
14. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
15. Ochrana osobní svobody podle čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy zaujímá v katalogu základních lidských práv místo z nejvýznamnějších a je mimořádně důležité, aby splnění všech zákonem stanovených podmínek pro omezení tohoto práva bylo zvláště uvážlivě zkoumáno a možnosti jejich uplatnění byly vykládány restriktivně [nález ze dne 16. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 2569/14 (N 82/77 SbNU 191), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Přitom je třeba respektovat i závazky, které pro Českou republiku v této oblasti plynou z mezinárodního práva (čl. 1 odst. 2 Ústavy).
16. Judikatura ESLP uznává nepopiratelné a suverénní právo států kontrolovat vstup a pobyt cizinců na svém území (rozsudek ve věci Amuur proti Francii ze dne 25. 6. 1996, stížnost č. 19776/92, dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí ESLP na https://hudoc.echr.coe.int/). Dokumenty OSN, Rady Evropy i Evropské unie připouštějí zbavení osobní svobody v imigračním kontextu. Podle Mezinárodního paktu o občanských a politických právech je imigrační detence akceptovatelným prostředkem státu ve vztahu k cizincům neoprávněně pobývajícím na jeho území, zejména hrozí-li nebezpečí útěku cizince nebo jeho nedostatečná spolupráce (rozhodnutí Výboru OSN pro lidská práva ze dne 18. 7. 2011 ve věci Stefan Lars Nystrom proti Austrálii, stížnost č. 1557/2007, dostupné na https://www.ohchr.org/). Podle Úmluvy je detence cizinců jako nástroj regulace státu v oblasti imigrační politiky, za předpokladu naplnění požadavků na ochranu lidských práv, přípustnou výjimkou z práva na osobní svobodu (Amuur proti Francii, citováno výše, bod 41, či rozsudek velkého senátu ve věci Chahal proti Spojenému království ze dne 15. 11. 1996, stížnost č. 22414/93, bod 73).
17. Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců "[p]olicie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání."
18. V posuzované věci byly rozhodné skutečnosti následující. Stěžovatelka byla Policí České republiky zadržena v Praze při krádeži potravin v obchodním domě Billa. Při zadržení nepředložila žádný doklad a prokazovala se falešnou totožností, na které trvala, až do jejího zpochybnění japonským konzulem a následnou analýzou otisků prstů získanou českými správními orgány pomocí mezinárodní spolupráce. Stěžovatelka po zadržení uvedla, že je v České republice jako turistka, přicestovala autem z Belgie, kam doletěla z Japonska, a po vyřízení nového cestovního dokladu se hodlá vrátit do Japonska. Na dotaz stran svého zdravotního stavu uvedla, že žádné zdravotní obtíže nemá. Žádné další informace správnímu orgánu neposkytla.
19. Při soudním přezkumu prvotního rozhodnutí o zajištění cizince je třeba brát v úvahu, že správní orgán musí rozhodovat operativně, na podkladě omezeného množství informací a ve velmi krátkém časovém úseku. Stěžovatelka nedisponovala žádným dokladem totožnosti a prokazovala se falešnou identitou, existovalo tak reálné nebezpečí, že bude mařit řízení o správním vyhoštění. Vzhledem k absenci jakýchkoli vazeb stěžovatelky na území České republiky a stěžovatelčině nemajetnosti by uložení zvláštních opatření namísto zajištění nemohlo naplnit sledovaný účel, tj. zabezpečení řádného provedení řízení o vyhoštění. Nejvyššímu správnímu soudu je třeba přisvědčit, že za uvedených skutkových okolností nelze správnímu orgánu vytýkat, že v době zajištění nepovažoval stěžovatelku za zranitelnou osobu. Nadto je třeba zdůraznit, že ani případná kvalifikace stěžovatelky jako zranitelné osoby by nebránila jejímu zajištění. Jak ostatně potvrdila i veřejná ochránkyně práv, ZZC Bělá Jezová je zařízením uzpůsobeným pro zajištění zranitelných osob (stanovisko Veřejné ochránkyně práv ze dne 12. 2. 2020 sp. zn. 775/2020/VOP, č. j. KVOP-6885/2020, dostupné na https://eso.ochrance.cz). S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal námitku, že zajištěním stěžovatelky bylo porušeno její právo na ochranu osobní svobody podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy, zjevně neopodstatněnou.
20. Další zásadní část stěžovatelčiny argumentace v ústavní stížnosti tvoří námitky, jimiž se stěžovatelka snaží dovodit povinnost správních soudů zohledňovat i ty skutečnosti, které nastaly po vydání rozhodnutí o zajištění. Soudní přezkum správních rozhodnutí přitom stojí na zásadě zakotvené v §75 odst. 1 s. ř. s., podle které soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
21. Ústavní soud se danou problematikou zabýval ve svém nedávném nálezu sp. zn. III. ÚS 3997/19 ze dne 19. 5. 2020, ve kterém dospěl mimo jiné k závěru, že pravidlo zakotvené v §75 odst. 1 s. ř. s., resp. v §109 odst. 5 s. ř. s. může být prolomeno jinou normou, která požívá aplikační přednost na základě čl. 10 Ústavy, pouze však v případě, že význam dotčeného práva odůvodňuje prolomení citovaného pravidla a v jiném soudním řízení nemůže být dostatečně zajištěna jeho soudní ochrana. Takovou normou může být zejména čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 7 odst. 2 Listiny.
22. Čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy zakazují podrobit kohokoliv nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. Nelidské zacházení je takové, které působí buď přímo ublížení na zdraví, nebo intenzivní fyzické a psychické utrpení. Zacházení lze považovat za ponižující, jestliže potupuje nebo pokořuje jednotlivce, neprokazuje dostatečnou úctu k jeho lidské důstojnosti nebo tuto důstojnost snižuje či vyvolává pocity strachu, úzkosti nebo méněcennosti, které mohou zlomit morální a fyzický odpor dané osoby. Ponižující zacházení má úzkou vazbu na požadavek respektu k důstojnosti člověka, která nepřipouští, aby orgány veřejné moci s člověkem zacházely jako s objektem. Pokud má konkrétní špatné zacházení spadat do působnosti čl. 3 Úmluvy či čl. 7 odst. 2 Listiny, je třeba, aby přesáhlo určitou minimální úroveň závažnosti. (srov. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 860/15). Posouzení úrovně závažnosti je z podstaty věci relativní a závisí na všech okolnostech případu, jimiž jsou zejména délka zásahu, jeho fyzické a psychické následky, v některých případech i pohlaví, věk či zdravotní stav oběti, dále pohnutka či cíl zásahu do fyzické integrity, jakož i celkový kontext, v němž k němu došlo (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2012/18 ze dne 3. 9. 2019, bod 37 a násl.).
23. Stěžovatelka při soudním přezkumu uplatňovala dvě nové skutečnosti. Jednak tvrdila, že je obětí obchodování s lidmi, jednak poukazovala na svůj zhoršený zdravotní stav. Jakkoli si je Ústavní soud vědom vážnosti situace obětí obchodování s lidmi, a to jak po stránce psychické, bezpečnostní a existenční, a důvodů, které mohou oběti obchodování s lidmi bránit v oznámení své situace ihned po zadržení, musí přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu, že i pokud by stěžovatelčino tvrzení bylo pravdivé, nemůže vést bezprostředně ke zrušení zajištění soudem. Sama o sobě tato skutečnost nemůže učinit zajištění rozporným s čl. 3 Úmluvy. Jedná se o tvrzení, kterým se musí pečlivě zabývat především správní orgány, které k tomu disponují odborností a sítí kontaktů a spolupracujících orgánů, tuzemských i zahraničních, a to při posuzování prodloužení zajištění, žádosti o propuštění ze zajištění či při samotném rozhodování o správním vyhoštění.
24. Ve vztahu k námitce zhoršujícího se zdravotního stavu dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům. Podle ESLP Úmluva neobsahuje obecnou povinnost státu propustit zajištěnou osobu z důvodu zdravotních potíží, podmínky zajištění však musí odpovídat jejímu zdravotnímu stavu do té míry, aby nedocházelo k porušení lidské důstojnosti (rozsudek ESLP ve věci Tekin Yildiz proti Francii ze dne 10. 11. 2005, č. 22913/04). Omezení osobní svobody může být v rozporu se zákazem nelidského či ponižujícího zacházení, pokud zajištěná osoba trpí zdravotními problémy a není ji poskytnuta odpovídající zdravotní péče (rozsudek ve věci J. R. a ostatní proti Řecku ze dne 25. 1. 2018, č. 22696/16). Podmínka vhodné zdravotní péče není naplněna, pokud je zajištěná osoba pouze vyšetřena a je jí předepsána medikace. Zdravotní stav zajištěné osoby musí příslušné státní orgány sledovat a zaznamenávat; diagnóza musí být upravována dle vývoje zdravotního stavu; a péče by měla být systematická a měla by mít terapeutický účinek. Zdravotní péče v zajištění by měla odpovídat úrovni zdravotní péče poskytované nezajištěným osobám, neznamená to však, že by každá zajištěná osoba měla nárok na tu nejlepší dostupnou zdravotní péči (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Rooman proti Belgii ze dne 31. 1. 2019, č. 18052/11, bod 147). Jak již bylo uvedeno výše, špatné zacházení musí přesahovat určitý stupeň závažnosti. ESLP shledal porušení čl. 3 Úmluvy ve vztahu k ženě trpící psychickými problémy v situaci, kdy v zajišťovacím středisku nebylo topení, přístup na čerstvý vzduch, možnost pohybu, zaměstnankyně ženského pohlaví ani řádná strava; cizinka navíc v zajištění potratila a byla oddělena od svého malého dítěte (rozsudek ve věci Aden Ahmed proti Maltě ze dne 23. 7. 2013, č. 55352/12).
25. V posuzovaném případě byla stěžovatelce od prvního dne zajištění poskytována psychologická péče. Ve dnech 12. 7., 17. 7., 2. 8., 7. 8. a 12. 8. 2019 absolvovala pohovor s psycholožkou; ve dnech 25. až 31. 7. 2019 byla hospitalizována v Psychiatrické nemocnici Kosmonosy a její psychický stav stabilizován; ve dnech 28. 7. a 30. 9. 2019 opět na svou žádost navštívila Psychiatrickou nemocnici Kosmonosy; a dne 17. 10. 2019 byla vyšetřena ve Fakultní všeobecné nemocnici v Praze. Stěžovatelce byla na základě lékařských vyšetření poskytnuta medikace a výživná strava. Stěžovatelka měla možnost využívat nákupů jídla přes internet, účastnila se volnočasových aktivit, měla možnost pohybu na čerstvém vzduchu a přístup k televizi. Ústavní soud proto uzavírá, že podmínky v zajištění nedosahovaly intenzity porušení čl. 3 Úmluvy ve smyslu výše citované judikatury, obecné soudy proto nepochybily, pokud nepřistoupily k prolomení pravidla zakotveného v §75 odst. 1 s. ř. s.
26. K námitce týkající se rychlosti soudního rozhodování Ústavní soud konstatuje, že správní žaloba byla u městského soudu podána dne 9. 8. 2019, přičemž rozhodnuto bylo dne 20. 8. 2019, tj. do 7 pracovních dnů, a tedy v souladu s §172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. K Nejvyššímu správnímu soudu byla podána kasační stížnost dne 29. 8. 2019, soud však stěžovatelce musel ustanovit právního zástupce a vyzvat jej k doplnění kasační stížnosti. Po doplnění kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl dne 13. 11. 2019, tj. méně než dva a půl měsíce od podání kasační stížnost. Nejvyšší správní soud nemá zákonem stanovenou lhůtu k rozhodnutí, v posuzovaném případě nicméně rozhodl, i s ohledem na nutnost vyzvat stěžovatelku k nápravě vad podání, ve lhůtě zcela odpovídající imperativu přednostního a urychleného rozhodování ve věcech zajištění cizinců. Odkazuje-li stěžovatelka na rozsudek ESLP ve věci Akhadov proti Slovensku ze dne 28. 4. 2014 (č. 43009/10), pak Ústavní soud zdůrazňuje, že v daném případě ESLP posuzoval trvání soudního řízení v délce 28 pracovních dnů pouze před krajským soudem; řízení před Nejvyšším soudem výslovně nezohledňoval. Odkazovaný případ tak trval čtyřikrát déle než řízení ve věci stěžovatelky.
27. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu