ECLI:CZ:US:2020:2.US.1035.20.1
sp. zn. II. ÚS 1035/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti WEGA Ltd. s.r.o., sídlem Ostravská 586/4, Havířov - Šumbark, zastoupené Mgr. Robertem Grundem, advokátem, sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2020 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-P25-9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 4. 2020 a doplněné podáním ze dne 30. 4. 2020, stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadeným rozhodnutím porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze ve věci dlužníka OLEO CHEMICAL, a.s., rozhodl o návrhu stěžovatelky na změnu účastníka řízení místo insolvenčního věřitele č. 26 CRUZ DEL SUR, a.s., v rozsahu pohledávky ve výši 12 977 288,52 Kč tak, že podaný návrh zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že společnost CRUZ DEL SUR, a.s. do insolvenčního řízení přihlásila pohledávku č. P25-1, která vznikla na základě úvěrové smlouvy uzavřené dne 30. 7. 2010 mezi dlužníkem a UniCredit Bank Czech Republic a. s. Poté mělo dojít k této řadě postoupení pohledávky: UniCredit Bank Czech Republic a.s. › K. J. › BERTRAND INDUSTRIES INC. › TEMPERATIOR s.r.o. › CRUZ DEL SUR, a.s. V rámci trestního řízení bylo usnesením Policie České republiky ze dne 27. 8. 2019 č. j. KRPA-402105-284/TČ-2017-000093-MK, které bylo potvrzeno i dozorujícím státním zástupcem, potvrzeno, že K. J. nikdy platně pohledávku č. P25-1 nepostoupil na společnost BERTRAND INDUSTRIES INC. a následující postoupení jsou tak neplatná. Uvedený postupní řetězec byl zjevně fingovaný a nezákonný a smlouvy o postoupení pohledávek zcela oprávněně posouzeny ze strany policejního orgánu, státního zastupitelství a exekutorů jako nezákonné. V průběhu insolvenčního řízení ve vztahu ke stěžovatelce nastala skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod přihlášené pohledávky z původního věřitele na věřitele nového, a to stěžovatelku. V rámci exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., ve prospěch oprávněné stěžovatelky proti povinnému K. J., byl soudním exekutorem vydán dne 21. 10. 2019 exekuční příkaz č. j. 067 EX 15360/16-429, kterým byla postižena pohledávka povinného K. J. vůči dlužníkovi, vyplývající z úvěrové smlouvy. Dále v rámci exekučního řízení proti K. J. ve prospěch stěžovatelky byl soudním exekutorem Mgr. Janem Vedralem vydán exekuční příkaz ze dne 29. 11. 2019 č. j. 140 EX 00242/12-192, kterým byla postižena tatáž pohledávka K. J. vůči dlužníkovi. Celková výše vymáhané peněžité povinnosti vůči K. J. v obou exekučních řízeních ve prospěch stěžovatelky činí 12 977 288,52 Kč.
4. Stěžovatelka namítala, že napadené rozhodnutí je založeno na zjevně nesprávném výkladu §18 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, o nepřipuštění změny věřitele. V daném případě se jedná o pohledávky, které byly v rámci exekučního řízení postiženy exekučním příkazem. Stěžovatelka má za to, že insolvenční soud zjevně nesprávně zaměňuje převod a přechod pohledávky, co by dva typově zcela odlišné způsoby změny věřitele. Uvedená problematika je podle názoru stěžovatelky otázkou zásadního právního významu a má i širší judikatorní přesah.
5. Podle tvrzení stěžovatelky je napadené rozhodnutí prakticky bez jakéhokoli odůvodnění, tím spíše odůvodnění, které by kvalitativně obstálo v testu ústavní konformity. Přechod pohledávky je spojen s právními skutečnostmi, kde žádná autonomie vůle původního věřitele nemusí existovat, jako např. smrt věřitele či postižení věřitelovy pohledávky v exekučním řízení, jako v případě stěžovatelky. V takových případech nemůže být autonomie vůle původního věřitele vázána na jeho souhlas či nesouhlas a nelze proto vyžadovat, aby návrh na změnu věřitele v insolvenčním řízení podal původní věřitel, když jeho vůle je u přechodu pohledávky irelevantní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo usnesení ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 1997/18].
9. Přezkum ze strany Ústavního soudu se v daném případě procesního rozhodnutí omezuje pouze na to, zda v postupu insolvenčního soudu nelze v případě těchto rozhodnutí zjistit přítomnost zjevné libovůle, tedy zda hlediska, na základě kterých věc posuzoval, nejsou evidentně nepřiléhavá (iracionální). Tomuto obecnějšímu východisku neodporuje ani skutečnost, že v zájmu na rychlosti rozhodování nemusí každé rozhodnutí nezbytně obsahovat odůvodnění. Jedná se např. o takové usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení o věcné příslušnosti. Zjednodušeně vyjádřeno, jde o případy nemeritorních usnesení, kterým přes reálnou možnost vyjádření nesouhlasu účastníci neodporují (např. je souhlasně navrhují), nebo procesních usnesení, jež se týkají vedení řízení, jestliže není přípustný opravný prostředek. Pak není potřeba "vypořádávat" rozdílné návrhy účastníků nebo spornou (složitou) procesní situaci, nejde-li o podstatný zásah do účastníkových práv a absence odůvodnění tak nedává rozhodnutí punc libovůle, resp. vybočení z mezí ústavnosti (např. neodůvodnění použití tzv. soudcovského uvážení). S ohledem na shora uvedené nelze námitce stěžovatelky, že napadené rozhodnutí je prakticky bez jakéhokoli odůvodnění, které by kvalitativně obstálo v testu ústavní konformity, přisvědčit. Napadené rozhodnutí je, i když stručně, řádně odůvodněno.
10. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je spor o výklad podústavního práva, do něhož není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat. Avšak za účelem posouzení, zda se tento výklad podústavního práva nevymyká z ústavněprávních limitů, je vhodné připomenout, co stanovuje příslušná právní úprava, a objasnit, v čem spočívá jádro problému. Ustanovení §18 odst. 1 insolvenčního zákona obsahuje zvláštní právní úpravu procesního nástupnictví při přechodu přihlášené pohledávky. Dle uvedeného ustanovení insolvenční soud rozhodne o vstupu nabyvatele pohledávky do insolvenčního řízení na místo původního věřitele poté, co nastanou v průběhu insolvenčního řízení skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují převod nebo přechod přihlášené pohledávky, přičemž insolvenční soud tak "[u]činí ... na základě návrhu věřitele a po písemném souhlasu nabyvatele jeho pohledávky" (srov. usnesení ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 675/18).
11. V posuzované věci stěžovatelka odvozuje své postavení věřitele z věřitelského postavení K. J. K. J. však není a nikdy nebyl přihlášeným věřitelem do řízení MSPH 76 INS 2762/2011, neboť do insolvenčního řízení přihlásila pohledávku č. P25-1 společnost CRUZ DEL SUR, a.s., takže na místo K. J. stěžovatelka nemůže do řízení vstoupit. Jestliže by bylo zjištěno, jak tvrdí stěžovatelka, že K. J. pohledávku platně nepodstoupil, zůstal jejím věřitelem, pak se jeho pohledávka v insolvenčním řízení nebude uspokojovat (§173 odst. 1 insolvenčního zákona). Je evidentní, že předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými městským soudem a argumentace stěžovatelky postrádá ústavněprávní rozměr. K tomu lze uzavřít, že stěžovatelka nebyla oprávněna podat předmětný návrh na změnu účastníka řízení, vyhovění ústavní stížnosti by pro ni nijak nezměnilo její právní pozici v insolvenčním řízení, proto se jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení namítaných ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu