ECLI:CZ:US:2020:2.US.1037.20.1
sp. zn. II. ÚS 1037/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Hynka Bandase, právně zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020 č. j. 4 Tdo 4/2020-450, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedené usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, a to pro namítané porušení práva stěžovatele zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z odůvodnění napadeného usnesení a z ústavní stížnosti vyplynuly následující skutkové okolnosti. Stěžovatel podal ve své trestní věci dovolání, které neobsahovalo veškeré zákonem stanovené náležitosti. Proto předsedkyně senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 1 tr. řádu dne 16. 9. 2019 vyzvala obhájce stěžovatele, aby nedostatky odstranil. Na tuto výzvu ze strany obhajoby nebylo žádným způsobem reagováno. Proto předsedkyně senátu zaslala dne 8. 10. 2019 obhájci stěžovatele druhou výzvu k doplnění dovolání s upozorněním na možný postup podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu. Po marném uplynutí stanovené lhůty byl spis dne 15. 11. 2019 předložen Nejvyššímu soudu. Ten před projednáním věci zjistil v obsahu spisu soudu prvního stupně určité nedostatky, proto mu jej vrátil zpět s přípisem ze dne 20. 11. 2019 sp. zn. 4 Tdo 1424/2019 a s pokynem, aby v rámci řízení podle §265h tr. řádu byly nejprve odstraněny zjištěné vady. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně pak nad rámec pokynu Nejvyššího soudu opětovně zaslala obhájci stěžovatele přípis s další výzvou, aby ve lhůtě dvou týdnů odstranil všechny vady obsahu dovolání s upozorněním, že jinak bude dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu odmítnuto. Tento přípis byl obhájci doručen dne 27. 11. 2019. Lhůta pro odstranění vad tak uplynula dne 11. 12. 2019. Po marném uplynutí lhůty byl spis dne 6. 1. 2020 opětovně předložen Nejvyššímu soudu. Následně obhájce adresoval přímo Nejvyššímu soudu doplnění dovolání, které však bylo doručeno až dne 7. 1. 2020, resp. 8. 1. 2020, tedy téměř tři týdny po uplynutí dodatečné dvoutýdenní lhůty určené k nápravě vad mimořádného opravného prostředku. Nejvyšší soud proto shledal, že k těmto podáním nelze přihlížet, jelikož byla podána po uplynutí stanovené lhůty. Dovolatel, resp. jeho obhájce, měl tedy reálně více jak měsíc k tomu, aby doplnil potřebné náležitosti dovolání, k čemuž jej soud prvního stupně opakovaně vyzýval, ale ani v takovéto nadstandardní lhůtě tak neučinil. Proto bylo dovolání odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu.
3. Stěžovatel v ústavní tvrdí, že Nejvyšší soud pochybil, pokud předmětnou věc meritorně neprojednal a dovolání odmítl z důvodu, že neobsahuje náležitosti obsahu dovolání, podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu. Dovolání totiž řádně doplnil, aniž by uplynula propadná lhůta podle §265h odst. 1 tr. řádu. Okresní soud v Bruntále totiž opakovaně učinil výzvu k doplnění, všechny jeho výzvy však obsahovaly vady, v důsledku kterých nezpůsobily započetí běhu lhůty - nebyl v nich specifikován rozhodný okamžik, od kterého lhůta běží. Výzva kromě toho ve všech případech byla učiněna nikoliv předsedkyní senátu, ale pokaždé protokolující úřednicí. Další vadou, kterou obsahují všechny výzvy, je pak skutečnost, že v nich absentuje upozornění, že v případě neodstranění vad v této lhůtě bude dovolání odmítnuto. Ani v jedné z výzev tak není srozumitelně vyjádřen následek, že v případě zmeškání této propadné lhůty odvolání bude odmítnuto. Užité formulace, že jde toliko o možnost Nejvyššího soudu, navozuje mylné zdání účastníka, že jde o lhůtu pořádkovou. Stěžovatel kromě toho namítá, že mu dne 3. 2. 2020 bylo odepřeno právo nahlížet do spisu.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.
6. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.
7. V daném případě Ústavní soud ze strany Nejvyššího soudu neshledal žádný exces, který by měl mít za následek porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu a spravedlivý proces. Nejvyšší soud postupoval při odmítnutí dovolání podle příslušných ustanovení trestního řádu a své rozhodnutí rovněž náležitě odůvodnil. Ani procení postup předcházející tomuto usnesení nelze považovat za porušující základní práva stěžovatele zaručená ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že byl stěžovatel již od počátku dovolacího řízení právně zastoupen, bylo na místě komunikovat s ním prostřednictvím tohoto kvalifikovaného zástupce na určité minimální odborné úrovni, když soud mohl mít za to, že mu jsou, jako advokátovi, který podává jménem svého klienta dovolání, příslušná ustanovení trestního řádu známa, nebo že si je alespoň v trestním řádu nastuduje. Také z tohoto důvodu je v §265d tr. řádu zakotveno povinné právní zastoupení již při podání dovolání. Přístup zástupce stěžovatele k procesním úkonům pak ilustruje i skutečnost, že ústavní stížnost podal dne 7. 4. 2020 jako blanketní s tím, že ji odůvodní samostatným podáním, což se však v přiměřené lhůtě nestalo. Ústavní soud tak byl nucen vyzývat dopisem ze dne 25. 5. 2020 stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, odstranění vad jeho podání.
8. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu