ECLI:CZ:US:2020:2.US.1046.20.1
sp. zn. II. ÚS 1046/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Libuše Horecké a Františka Horeckého a Stanislava Horeckého, všech zastoupených Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, se sídlem Brno, Josefská 504/8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2019 č. j. 16 Co 355/2008-808, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí o nákladech řízení, neboť jím mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že ohledně věci samé již bylo ve sporu mezi účastníky pravomocně rozhodnuto a nadále tak zůstala k posouzení a rozhodnutí jen otázka vzniklých nákladů řízení. Odvolací soud doplnil dokazování účastníky předloženými a potvrzenými prohlášeními o jejich osobních, majetkových a výdělkových poměrech, potvrzeními o výši jejich starobních, případně invalidních důchodů, příslušnými výpisy z katastru nemovitostí a dospěl k závěru, že s ohledem na celkové osobní, majetkové a výdělkové poměry účastníků řízení i na okolnosti daného případu nelze aplikovat ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a zcela úspěšným žalovaným (stěžovatelům) je proto třeba ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. za použití vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) přiznat účelně vynaložené náklady řízení před soudy všech stupňů. Stěžovatelé podle svého vyčíslení požadovali náklady řízení v celkově výši 352.289,10 Kč. Krajský soud v Brně pak napadeným usnesením rozhodl tak, že vedlejší účastníci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit stěžovatelům na nákladech řízení před soudy všech stupňů částku 190.456 Kč.
3. Stěžovatelé shledávají jako neústavní to, že ačkoliv požadovali náhradu přesahující částku 352.000 Kč, byla jim přiznána pouze částka ve výši 190.456 Kč, tedy částka přibližně poloviční. Toto podle nich nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení vykazuje prvky libovůle a hrubého rozporu s procesními předpisy, odporuje procesním předpisům a není dostatečně odůvodněno. Napadené rozhodnutí je podle nich nepřezkoumatelné, neboť soud v odůvodnění nevyložil, jakými úvahami se řídil, z jakého důvodu nepřiznal odměnu ve výši a za úkony právní služby požadovaně stěžovateli v jejich vyčíslení ze dne 10. 12. 2019. Stěžovatelé upozorňují na to, že jim soud nepřiznal náhradu nákladů ani za jednu ze šesti právních porad, a to přesto, že právní zástupkyně stěžovatelů řádně doložila veškeré protokoly o jednáních se stěžovateli, přičemž náhrada za šest takových porad činí částku 56.192 Kč včetně DPH, dále nepřiznal stěžovatelům náhradu nákladů za učiněná podání související se žádosti o osvobození od soudního poplatku a podle nich nesprávně krátil odměnu na jednu polovinu, v jednom případě dokonce dvakrát na jednu polovinu (tj. na jednu čtvrtinu) u úkonů právní služby, které byly činěny v době, kdy se již rozhodovalo jen o nákladech řízení. Stěžovatelé mají za to, že by jim měla být přiznávána taková náhrada nákladů řízení, která bude reálně kompenzovat náklady, které bez své viny museli vynaložit za posledních 20 let vedení sporu, který ani nevyvolali. Stěžovatelé připouštějí, že se Ústavní soud obecně nápravou rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nezabývá, nicméně podle nich vykazuje napadené usnesení takové prvky libovůle či svévole a je v extrémním rozporu s principem spravedlností, že by mělo být podrobeno přezkumu Ústavním soudem.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
6. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nedopustil. Stěžovatelé shledávají nedostatečným odůvodnění napadeného rozhodnutí, nesouhlasí s neuznáním některých jimi uplatněných úkonů a s krácením výše tarifní odměny u sporu o nákladech řízení, ani jedna z těchto námitek však netvrdí natolik extrémní vykročení z aplikace zákona, které by u nákladů řízení mohl mít ústavní rozměr.
7. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu