ECLI:CZ:US:2020:2.US.1073.20.1
sp. zn. II. ÚS 1073/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky ACTRAD s.r.o., se sídlem; Potoční 1091, Frýdek-Místek, zastoupené Mgr. Martinem Blaškem, advokátem, se sídlem Olbrachtova 1334/27, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2020 č. j. 7 Afs 176/2019-26 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2019 č. j. 22 Af 142/2017-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno její právo na podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelka žalobou u Krajského soudu v Ostravě domáhala zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále jen "vedlejšího účastníka") č. j. 38758/17/5200-11432-807689 ze dne 5. 9. 2017 ve věci daně z příjmů. Tímto rozhodnutím vedlejšího účastníka bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti dvěma dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj. Územní pracoviště ve Frýdku-Místku, a to: dodatečný platební výměr ze dne 19. 9 2016 č. j. 2989243/16/3207-51523-800279, kterým správce daně stěžovatelce doměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2011 ve výši 7 923 000 Kč a současně ji vyrozuměl o vzniku zákonné povinnosti uhradit související penále ve výši 1 584 600 Kč, a dodatečný platební výměr ze dne 25. 7. 2016 č. j. 2610573/16/3207-51523-800279, kterým správce daně stěžovatelce doměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2012 ve výši 7 482 010 Kč a současně ji vyrozuměl o vzniku zákonné povinnosti uhradit související penále ve výši 1 496 402 Kč. Důvodem doměření daně z příjmů bylo dle odůvodnění správce daně mj. vyloučení rozdílu mezi cenou sjednanou mezi stěžovatelkou a obchodními společnostmi PRESSTEX PRINT s. r. o., IČO: 26801612 (dále jen jako "PRESSTEX PRINT"), a PRESSTEX MEDIA SE, IČO: 24149918 (dále jen jako "PRESSTEX MEDIA") a cenou, která by byla sjednána mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek dle ustanovení §23 odst. 7 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též "ZODP") z daňově účinných nákladů stěžovatelky. Krajský soud v Ostravě rozhodl o žalobě rozsudkem ze dne 4. 3. 2019 č. j. 22 Af 142/2017-69, jímž tuto žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 2. 2020 č. j. 7 Afs 176/2019-26 rozhodl tak, že kasační stížnost se zamítá. Obecné soudy aprobovaly závěry orgánů finanční správy zejména s ohledem na skutečnost, že ceny za služby ujednané mezi stěžovatelkou a jejími obchodními partnery se lišily od jinak běžných cen mezi nezávislými osobami, o což orgány finanční správy rovněž opřely důvod pro aplikaci §23 odst. 7 písm. b) bod 5. ZODP.
3. Stěžovatelka považuje argument odlišnosti sjednaných cen od cen běžných za rozporný s ústavním pořádkem, který způsobil zásah do jejího práva podnikat. Stěžovatelka, jakožto obchodní korporace - společnost s ručením omezeným zřízená za účelem podnikání a zisku, v souladu s tímto svým ústavním právem, v mezích právních předpisů, realizuje svou podnikatelskou činnost. V souvislosti s tím se stěžovatelka rozhodla, že využije služeb svých obchodních partnerů k propagaci vlastní značky, přičemž s nimi vstoupila do závazkového vztahu za sjednaného za tímto účelem. Cenu za předmětné služby v souladu se zásadou autonomie vůle smluvních stran stanovily smluvní strany vzájemnou dohodou, přičemž v tomto směru nebyly podle stěžovatelky limitovány. K závěru obecných soudů, že z jejich pohledu lze tuto cenu považovat za nepřiměřenou, stěžovatelka uvádí, že v této ceně byla promítnuta provize obchodního partnera, který byl zprostředkovatelem poskytnutých marketingových služeb, a současně též vzájemná důvěra obchodních partnerů a zájem na jisté a zdárné realizaci marketingových služeb v nejvyšší kvalitě. Došlo-li by k aprobaci výkladu obecných soudů, tak by to podle stěžovatelky i do budoucna mohlo vést k opakovaným zásahům do autonomie vůle smluvních stran v soukromoprávních vztazích, kde se s ohledem na specifičnost konkrétních vztahů promítají do ceny za konkrétní služby a plnění nejen "obvyklost" ceny konkrétní služby, ale také další faktory, jako místní souvislosti, vzájemná důvěra smluvních stran, založená na předchozích obchodních zkušenostech, či nabízená kvalita a rychlost poskytovaných služeb. Tím, že krajský soud i Nejvyšší správní soud svými rozsudky potvrdily postup orgánů finanční správy, došlo podle stěžovatelky rovněž k zásahu do jejího práva vlastnit majetek, neboť jí byly uloženy povinnosti uhradit částky doměřené těmito úřady, včetně sankčních nároků - penále. Vydání těchto rozhodnutí (a jejich aprobace rozsudky krajského soudu a Nejvyššího správního soudu) se tak nepříznivě promítla do majetkové sféry stěžovatelky, aniž by pro tento postup existoval ze strany orgánů finanční správy legitimní důvod.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem skutkového stavu a podústavního práva obecnými soudy. Sama stěžovatelka ačkoli používá argumentaci odkazem na svá základní práva, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc správní orgány a obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva. Ústavnímu soudu však nepřísluší do posouzení pravidel podústavního práva obecnými soudy bez dalšího zasahovat.
8. Argument stěžovatelky o zásahu do autonomie její vůle je pak podle Ústavního soudu lichý. Orgány finanční správy nikterak nezasahovaly do smluvní autonomie stěžovatelky, jen nepromítly s ohledem na jednoznačně formulovanou zákonnou úpravu sjednané ceny do výpočtu daňového základu. V případě, že by například obecné soudy dospěly k závěru o neplatnosti těchto smluv, pak by skutečně byla ve hře autonomie vůle smluvních partnerů, v posuzovaném případě však jen sjednaná cena nebyla zohledněna jako daňově účinné náklady stěžovatelky. Vedlejší účastník tedy svým rozhodnutím nijak nezasáhl do autonomie stěžovatelky uzavírat smlouvy či podnikat s partnery a za cenu dle své vůle, jen poté v souladu se svým výkladem daňových předpisů vyloučil rozdíl mezi cenou sjednanou mezi stěžovatelkou a jejími obchodními partnery a cenou, která by byla sjednána mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, z daňově účinných nákladů stěžovatelky. Takovýto postup je pak odrazem výkladu podústavního práva a skutkových okolností případu vedlejší účastnicí, který byl aprobován obecnými soudy. Jak již bylo uvedeno, Ústavnímu soudu pak do těchto závěrů - tedy do výkladu podústavního práva a skutkových okolností případu vstupovat nepřísluší. Na úrovni ústavního přezkumu postupu soudu a kvality jeho odůvodnění Ústavní soud neshledal žádných z pohledu ochrany ústavně zaručených práv stěžovatelky relevantních pochybení.
9. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu