ECLI:CZ:US:2020:2.US.1076.20.1
sp. zn. II. ÚS 1076/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Bužgy, zastoupeného Mgr. Danielem Grimmem, advokátem se sídlem Janáčkova 1089/20, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020 č. j. 20 Cdo 24/2020-88, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 8. 2019 č. j. 40 Co 202/2019-56 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 4. 2019 č. j. 50 EXE 5683/2016-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i z dalších listin zaslaných stěžovatelem se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatele, v postavení povinného, na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Janem Svobodou, Exekutorský úřad Olomouc, na základě vykonatelného rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "Rozhodčí soud") ze dne 22. 7. 2016, č. Rsp 321/16. Exekuce je vedena k uspokojení pohledávky oprávněné Raiffeisen stavební spořitelny a. s. (dále jen "oprávněná") ve výši 3 048 168,79 Kč s příslušenstvím.
3. Okresní soud shora označeným usnesením návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Dospěl k závěru, že oprávněná a stěžovatel si v Dohodách o řešení případných sporů ze dne 19. 6. 2014 a 13. 9. 2014, jejichž platnost stěžovatel nerozporoval, sjednali řešení případných sporů z příslušných úvěrových smluv v rozhodčím řízení u Rozhodčího soudu, který je ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), stálým rozhodčím soudem. Stěžovatel se tak podřídil procesním pravidlům rozhodčího řízení stanoveným v řádu Rozhodčího soudu, a to včetně úpravy doručování. Podle ní se mohou strany sporu dohodnout na způsobu doručování tak, jak se stalo v této věci. V závěru soud zdůraznil, že v exekučním řízení je vyloučeno přezkoumání procesního postupu v rozhodčím řízení (ustanovení opatrovníka) a doručení ustanovenému opatrovníkovi je třeba vyhodnotit jako řádné.
4. Krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil. Vypořádal se s argumentací stěžovatele, kterou se snažil zpochybnit formální vykonatelnost exekučního titulu tvrzením, že účinky doručení rozhodčího nálezu nemohly nastat doručením k rukám opatrovníka stěžovatele, jelikož mu mělo být doručováno do datové schránky. K tomu jednak připomněl ustálený názor Nejvyššího soudu (viz například usnesení ze dne 25. 10. 2020 sp. zn. 20 Cdo 554/2002) a současně uzavřel, že předmětný rozhodčí nález byl stěžovateli řádně doručen a stal se vykonatelným.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Neopomněl připomenout, že stěžovatel s oprávněnou sjednali v souladu s příslušnou právní úpravou doručování písemností v dohodách o řešení případných sporů, v rámci nichž se podřídili procesním pravidlům rozhodčího řízení stanoveným v řádu Rozhodčího soudu. Rozhodčí nález byl proto přednostně doručován do vlastních rukou na adresu, kterou stěžovatel uvedl. Nejvyšší soud v závěru rozhodnutí zdůraznil, že exekuční soud nemůže přezkoumávat, zda v rámci rozhodčího řízení došlo k vadám, popř. zda byly splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka (srov. usnesení ze dne 25. 5. 2000 sp. zn. 20 Cdo 2475/98, usnesení ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 20 Cdo 970/2001, usnesení ze dne 25. 10. 2002 sp. zn. 20 Cdo 554/2002). Podle Nejvyššího soudu má účastník rozhodčího řízení možnost se bránit, že mu nebyl rozhodčí nález doručen a že důvody pro ustanovení opatrovníka nebyly dány, a to návrhem na zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje prakticky totožné námitky, s nimiž se v průběhu řízení vypořádaly obecné soudy. Obecným soudům vytýká, že dostatečně nezkoumaly okolnosti nabytí právní moci a vykonatelnosti rozhodčího nálezu. Podle stěžovatele přitom rozhodčí nález nemohl nabýt právní moci a stát se vykonatelným z důvodu pochybení rozhodčího soudu při jeho doručování - rozhodce neučinil pokus o doručení prostřednictvím datové schránky a nedošlo ke splnění podmínek pro ustanovení osoby pověřené k přijímání písemností podle řádu Rozhodčího soudu.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
9. Ústavní soud předně poukazuje na své nedávné usnesení sp. zn. II. ÚS 3964/18 ze dne 3. 3. 2020, v němž se rovněž zabýval otázkou doručování rozhodčího nálezu. V uvedené věci však stěžovatelka nebrojila proti postupu rozhodčího soudu v rámci návrhu na zastavení exekuce, ale - jak v nyní posuzované věci stran postupu stěžovatele zmiňovaly obecné soudy - v rámci návrhu na zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení. Ústavní soud tu poukázal na to, že k naplnění důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení a potažmo k porušení práva na spravedlivý proces a rovnost zbraní by mohlo dojít kupříkladu tehdy, kdyby se rozhodčí soud vůbec nepokusil písemnosti stěžovatelce doručovat nebo kdyby jí nebylo doručováno v důsledku toho, že rozhodčí soud doručoval písemnosti způsobem a na adresy, které nebyly předvídány rozhodčí smlouvou, případně Řádem Rozhodčího soudu. K tomu ovšem v posuzované věci nedošlo.
10. Judikatura Ústavního soudu se k otázce povahy rozhodčího řízení staví tak, že jde o jednu z alternativ ke klasickému občanskoprávnímu řízení před obecnými soudy, přičemž základní rozdíl mezi nimi spočívá ve vymezení toho, kdo plní funkci řídicího a rozhodujícího orgánu. Zatímco v civilním soudním procesu je takovým orgánem soud, v rozhodčím řízení je to rozhodce či stálý rozhodčí soud. Pravomoc rozhodce projednat a rozhodnout spor se zakládá na shodné vůli sporných stran projevené v rozhodčí smlouvě. Na základě dobrovolného jednání stran tedy rozhodce nahrazuje obecný soud, který by měl věc jinak projednat a rozhodnout. Dispoziční oprávnění stran však jdou ještě dále a umožňují procesním stranám dohodnout se mj. na osobě rozhodce, procesních pravidlech, místě konání rozhodčího řízení, způsobu projednání věci nebo hlediscích, podle nichž má být věc posouzena (§19 a §25 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení). V souladu se zásadou autonomie vůle mají tedy strany v rozhodčím řízení širokou možnost dohodnout se na pravidlech, podle nichž bude řízení probíhat [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011 (N 37/60 SbNU 441)]. Uvedené přitom opakovaně v napadených rozhodnutích akcentovaly též obecné soudy, a to zejména v otázce smluvní volnosti úpravy doručování písemností Rozhodčího soudu, včetně jeho rozhodnutí. Obecné soudy zdůraznily, že stěžovateli byly písemnosti doručovány do vlastních rukou na adresu uvedenou pro tyto účely v Dohodách o řešení případných sporů. Teprve poté, co se nepodařilo tímto způsobem stěžovateli písemnosti doručovat, byla stěžovateli ustanovena osoba pověřená k přijímání písemností podle §10 odst. 9 a 10 řádu rozhodčího soudu. Pakliže rozhodčí soud dále doručoval písemnosti pouze této pověřené osobě, nepostupoval svévolně nebo nepředvídatelně. Zejména okresní soud a poté i Nejvyšší soud navíc upozornily stěžovatele na vady v jeho postupu, který měl spíše než k obraně v rámci exekučního řízení směřovat k návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. V tomto směru Nejvyšší soud odkázal na svou judikaturu, přičemž je možné poukázat rovněž na poměrně rozsáhlý rozbor podmínek stanovených v řádu Rozhodčího soudu.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu