ECLI:CZ:US:2020:2.US.1100.20.1
sp. zn. II. ÚS 1100/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti O. V., zastoupené Mgr. Petrem Karhanem, advokátem, sídlem Anny Rybníčkové 2613/5, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. ledna 2017 č. j. 29 C 24/2015-41, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2017 č. j. 18 Co 152/2017-68 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2020 č. j. 30 Cdo 4826/2017-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 Listiny.
2. Stěžovatelka se žalobou, podanou dne 19. 1. 2015 proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, domáhala konstatování porušení práva a zaplacení částky celkem 1 630 180 Kč s příslušenstvím coby náhrady škody a nemajetkové újmy, které jí měly vzniknout průtahy v řízení o žádosti ze dne 23. 10. 2012 její dcery o povolení k trvalému pobytu.
3. Obvodní soud pro Prahu 7 svým rozsudkem ze dne 13. 1. 2017 č. j. 29 C 24/2015-41 zamítl žalobu ohledně požadavku na konstatování, že průtahy v posuzovaném řízení došlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, a ohledně požadavku na zaplacení částky 55 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.), konstatoval, že průtahy v posuzovaném řízení došlo k zásahu do práva stěžovatelky na ochranu soukromého a rodinného života a do práva na pobyt nezaopatřené dcery stěžovatelky (výrok II.), zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení částky 166 500 Kč s příslušenstvím (výrok III.), požadavek na konstatování, že průtahy v posuzovaném řízení došlo k zásahu do práva stěžovatelky na ochranu lidské důstojnosti zamítl (výrok IV.), jakož i požadavek na zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok V.) a částky 408 180 Kč s příslušenstvím (výrok VI.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VII.).
4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2017 č. j. 18 Co 152/2017-68 k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III., IV., V., VI. a VII. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
5. Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 1. 2020 č. j. 30 Cdo 4826/2017-92 dovolání směřující proti výroku I. v rozsahu, v němž byly potvrzeny výroky I., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, zamítl; v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a uvedla, že nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, neboť soudy dovodily, že stěžovatelka byla ve správním řízení vedeném Ministerstvem vnitra pouze v pozici vedlejšího účastníka a jako takové jí nemohlo vzniknout právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy v posuzovaném řízení a z těchto důvodů nemůže mít ani právo na náhradu jiné nemajetkové újmy.
7. Stěžovatelka napadla provedené důkazní řízení s tím, že ve věci rozhodující soudy se žádným způsobem nevypořádaly s tvrzeními stěžovatelky ohledně účastenství v předmětném správním řízení. Stěžovatelka má za to, že jí vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem škoda, kterou jednoznačně vyčíslila v rámci svého nároku, když po dobu trvání průtahů v řízení od 27. 12. 2012 do 30. 6. 2014 nemohla pobývat se svou dcerou v České republice.
8. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 862/10 (N 110/57 SbNU 403), ve kterém se Ústavní soud vyjádřil k principu rovnosti účastníků řízení a povinnosti konzistentní interpretace zákona při rozhodování skutkově shodných věcí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
12. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, argumentace stěžovatelky postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jejím nesouhlasem se závěry učiněnými těmito soudy.
13. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel z toho, že posuzované správní řízení bylo zahájeno podáním žádosti dcery stěžovatelky o povolení k trvalému pobytu dne 23. 10. 2012, stěžovatelka vystupovala v řízení jako zmocněnkyně své dcery. Po právní stránce soud prvního stupně věc posuzoval podle §13 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že Ministerstvo vnitra se v posuzovaném řízení dopustilo nesprávného úředního postupu, neboť zákonná 60 denní lhůta pro vydání rozhodnutí byla překročena. Ohledně nároku na zadostiučinění stěžovatelky za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení (porušením práva na vydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě) soud prvního stupně dovodil, že k uplatňování takového nároku je "aktivně legitimován pouze účastník řízení", kterým byla v posuzovaném řízení dcera stěžovatelky, takže "právo na odškodnění přísluší dceři", přičemž peněžité zadostiučinění za průtahy v posuzovaném řízení bylo dceři stěžovatelky nepravomocně přiznáno v řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 29 C 6/2015. Ohledně nároku na zadostiučinění stěžovatelky za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do práva na soukromý a rodinný život (zaručeného článkem 10 Listiny) a do práva na pobyt [zaručeného §66 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), a směrnicí Rady 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003 o právu na sloučení rodiny] soud prvního stupně rozvedl, že průtahy v posuzovaném řízení nejsou v příčinné souvislosti s faktem, že dcera stěžovatelky nemohla pobývat se stěžovatelkou coby svou matkou žijící toho času v České republice, neboť stěžovatelka odcestovala do České republiky v době, kdy bylo dceři 14 let, tedy fakticky 8 let předtím, než její dcera požádala o trvalý pobyt v České republice. Společné soužití stěžovatelky a její dcery tak nebylo možno realizovat z toho důvodu, že se jednalo o důsledek rozhodnutí stěžovatelky.
14. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně a zásadně se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci. Zdůraznil, že stěžovatelka účastnicí posuzovaného řízení nebyla, a to ani podle §27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
15. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že otázka, zda právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení náleží i jiné osobě než účastníkovi takového řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že uvedené právo je úzce spjato s poškozeným a cílem zadostiučinění je vyvážit a zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou účastníkovi takového řízení. Poškozenou je totiž osoba, která byla nesprávným úředním postupem přímo dotčena, neboť výsledek řízení může její právní postavení (tj. práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva) ovlivnit. Dovolání shledal Nejvyšší soud přípustným pro právní otázku, zda je rodič zletilého nezaopatřeného dítěte žádajícího o vydání povolení k trvalému pobytu účastníkem správního řízení podle §27 odst. 2 správního řádu, neboť se jedná o otázku dovolacím soudem doposud nevyřešenou. Na vyřešení povahy účastenství podle §27 odst. 2 správního řádu pak záviselo, zda je dovolání přípustné pro otázku hmotného práva ohledně existence příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatelky, která v roce 2004 opustila svou dceru a přestěhovala se do České republiky, a tvrzeným zásahem do práva stěžovatelky na soukromý a rodinný život. Dovolací soud na podkladě předestřených judikaturních závěrů nepochyboval, že i v případě řízení o vydání povolení k trvalému pobytu rodič zletilého nezaopatřeného dítěte, jež podle §66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců žádá o vydání povolení k trvalému pobytu za účelem společného soužití s tímto svým rodičem na území České republiky, může být rozhodnutím správního orgánu o (ne)vydání povolení k trvalému pobytu přímo dotčen ve svém právu na rodinný život garantovaném čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a je tak účastníkem takového správního řízení podle §27 odst. 2 správního řádu. Přesto Nejvyšší soud dovolání neshledal důvodným, když dovodil, že dcera stěžovatelky coby žadatelka [§27 odst. 1 písm. a) správního řádu] je hlavním účastníkem posuzovaného správního řízení o povolení k trvalému pobytu, kdežto stěžovatelka jako její matka je účastníkem vedlejším. Vlastním předmětem správního řízení totiž není rozhodnutí o právech a povinnostech stěžovatelky (o jejím právu na trvalý pobyt se řízení nevede), avšak výsledkem řízení může být stěžovatelka přímo dotčena na (jiných) svých právech a povinnostech. Soudní praxe je přitom podle názoru dovolacího soudu ustálená v tom, že vedlejší účastník (ve smyslu §93 o. s. ř.) nemá právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení.
16. Ústavní soud ověřil, že ve věci rozhodující soudy rozhodovaly nestranně, námitkami vznesenými stěžovatelkou se zabývaly, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry. Dovolací soud pak řádným způsobem přihlédl k základním právům stěžovatelky, náležitě se vypořádal s námitkami stěžovatelkou vznesenými, v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelce jasně a srozumitelně vyložil, z jakého důvodu se stěžovatelce nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku
odvolacího soudu, a proto podle §243d odst. 1 o. s. ř. dovolání zamítl v části, v níž jej shledal přípustným; ve zbývající části pak podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
17. Při celkovém posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností lze konstatovat, že tato rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušnými orgány, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádějí důvody, na nichž byla založena. Právní argumentace soudů není nepřijatelná či excesivní, a proto Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry na úrovni podústavního práva přezkoumávat. Stěžovatelka podle obsahu ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za další odvolací instanci v systému soudnictví České republiky, kterou však Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, zjevně není. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, nelze spatřovat porušení základních práv chráněných čl. 36 Listiny.
18. K poukazu stěžovatelky na nález sp. zn. II. ÚS 862/10 Ústavní soud uvádí, že zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
19. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu