ECLI:CZ:US:2020:2.US.1114.20.1
sp. zn. II. ÚS 1114/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. M., t. č. ve Vazební věznici České Budějovice, právně zastoupeného Mgr. Lucií Stano, advokátkou se sídlem Husovo nám. 529, Tábor, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 3 To 124/2020-35 ze dne 19. 2. 2020 a usnesení Okresního soudu v Táboře č. j. 5 Nt 202/2020-13 ze dne 27. 1. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 4. 2020, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva garantovaná 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Táboře ponechán ve vazbě podle §72 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu a současně byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby. Proti tomuto usnesení podal stížnost, kterou odůvodnil prostřednictvím své obhájkyně dne 13. 2. 2020. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích byla tato stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že nebyl přítomen u zasedání Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 19. 2. 2020, kde soud projednal jeho stížnost proti usnesení soudu prvního stupně v neveřejném zasedání, ač o svoji přítomnost u zasedání soudu výslovně požádal, a to z důvodu, že u jednání před soudem prvního stupně nebyl po zdravotní stránce zcela v pořádku. Stížnostní soud odůvodnil projednání stížnosti v neveřejném zasedání tím, že stěžovatel byl k vazbě v posledních šesti týdnech slyšen a současně neuvedl ve stížnosti žádné nové a podstatné okolnosti pro rozhodnutí o vazbě. Dále stěžovatel namítá, že vazební důvod dle §67 písm. c) trestního řádu je nedůvodný. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud by dostatečně vylíčil své důvody ve vztahu k nedůvodnosti jeho vazby dle §67 písm. c) trestního řádu, mohly by soudy svoje stanovisko přehodnotit. Z toho důvodu trval na své osobní účasti při zasedání stížnostního soudu.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné i právo na osobní slyšení obviněného při rozhodování o vazbě, které již Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát vyložil [srov. např. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02 (N 41/32 SbNU 397), nález ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3326/13 (N 5/72 SbNU 69) nebo nález ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1447/17 (N 136/86 SbNU 293) a další]. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že osobní slyšení osoby, o zbavení její osobní svobody je rozhodováno, je základní institucionální zárukou spravedlnosti řízení a ztělesňuje soudní kontrolu zásahů do základních práv ze strany exekutivy v demokratickém právním státě. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3326/13 Ústavní soud konstatoval, že právo na osobní slyšení (respektive projednání věci v přítomnosti účastníka řízení) i ve vazebním řízení je zaručeno čl. 38 odst. 2 Listiny. Účelem realizace tohoto práva není primárně získání dalšího důkazu ve vazebním řízení, nýbrž je zde zdůrazňován účel zjištění názoru obviněného na věc, v souvislosti s čímž dochází k naplnění dalších procesních zásad do vazebního řízení, a to zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní.
6. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se osobního slyšení v rámci vazebního řízení vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), jehož výklad čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), který zaručuje každému, kdo byl zbaven svobody, právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody, se promítl jak do judikatury Ústavního soudu, tak do právní úpravy vazebního rozhodování obsažené v trestním řádu [srov. nález ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.)]. ESLP ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že "řízení podle článku 5 odst. 4 sice nemusí vždy poskytovat stejné záruky, jaké stanoví čl. 6 Úmluvy pro občanskoprávní a trestní řízení, nicméně je třeba, aby mělo charakter soudního řízení a poskytovalo záruky uzpůsobené danému typu zbavení svobody. Zejména řízení o prostředku nápravy proti rozhodnutí o vazbě musí být kontradiktorní a zaručovat rovnost zbraní mezi účastníky řízení, tj. mezi státním zástupcem a zadrženým" (srov. např. nedávný rozsudek ze dne 22. 10. 2019 ve věci Venet proti Belgii, stížnost č. 27703/16). Dále ESLP opakovaně konstatoval, že čl. 5 odst. 4 Úmluvy sice nezaručuje právo na odvolání proti rozhodnutím o vazbě, ale pokud vnitrostátní právo odvolání připouští, musí být rozhodování odvolacího orgánu taktéž v souladu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy (rozsudek ze dne 10. 10. 2000 ve věci Graužinis proti Litvě, stížnost č. 37975/97). Stejné záruky se pak musí vázat jak k řízením o prodloužení vazby, tak k řízením, v nichž se posuzují žádosti o propuštění stěžovatelů, pakliže nastolují otázku zákonnosti vazby (rozsudek ze dne ze dne 4. 12. 2008 ve věci Husák proti České republice, stížnost č. 19970/04).
7. ESLP však také již opakovaně konstatoval, že čl. 5 odst. 4 Úmluvy nevyžaduje, aby byl obviněný slyšen v souvislosti s každým rozhodováním o vazbě; neslyšení obviněného v rámci rozhodování o prostředku nápravy (tj. v rámci rozhodování o stížnosti ve vazebním řízení) bude v souladu s Úmluvou, zejména pokud se obviněný mohl účastnit jednání soudu prvního stupně, pokud bylo rozhodnutí učiněno v intervalu několika málo týdnů od posledního slyšení obviněného a pokud měl obviněný možnost kdykoli podat novou žádost o propuštění, o které by bylo rozhodnuto za současného slyšení obviněného soudem prvního stupně (srov. také rozsudek ze dne 6. 4. 2006 ve věci Rahbar-Pagard proti Bulharsku, stížnosti č. 45466/99 a č. 29903/02; a dále rozsudek ve věci Graužinis proti Litvě).
8. V dané věci se stěžovatel účastnil veřejného zasedání u soudu prvního stupně, které se konalo dne 27. 1. 2020, a to prostřednictvím videokonference. Jak vyplývá z usnesení tohoto soudu, stěžovatel po zákonném poučení odmítl vypovídat. Neveřejné zasedání k projednání jeho stížnosti se konalo dne 19. 2. 2020, tedy za tři týdny. Je tak zřejmé, že v případě stěžovatele oba soudy postupovaly v souladu jak se zákonnými ustanoveními, tak i s judikaturou Ústavního soudu.
9. Je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak a do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. S ohledem na shora uvedené a na to, že k samotným důvodům vazby stěžovatel žádné konkrétní námitky nepředkládá, lze uzavřít, že postup obecných soudů není v rozporu ani s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a nezkracuje stěžovatele v jeho tvrzených zaručených právech.
10. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu