ECLI:CZ:US:2020:2.US.1123.20.1
sp. zn. II. ÚS 1123/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., nyní Věznice Rapotice, Náměšť nad Oslavou, zastoupeného JUDr. Jindřichem Zedníčkem, advokátem se sídlem v Třebíči, Žerotínovo nám. 20/16, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1437/2019-2331 ze dne 30. 1. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí zjistil, že byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. 34 T 3/2017 spolu s dalším spoluobviněným a právnickou osobou A, uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel odvolání směřující jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 6. 2019 sp. zn. 6 To 28/2019 toto odvolání zamítl. Napadeným usnesením pak Nejvyšší soud odmítl i stěžovatelovo dovolání. Své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že pokud stěžovatel popírá, že by si byl vědom toho, že se jako tzv. "bílý kůň" účastní karuselového obchodu, popírá tím řádně provedená skutková zjištění, která byla podkladem závěru o jeho úmyslném zavinění. Stran námitky, že orgány činné v trestním řízení neznaly dostatečně zákon o DPH, podle něhož měl DPH platit slovenský dodavatel zinku, Nejvyšší soud uvedl, že posouzení daňové povinnosti stěžovatelovy společnosti, což ostatně podrobně vysvětlily nižší soudy, bylo správné. Zejména odvolací soud logicky odůvodnil, proč společnost B daň platit neměla - protože stěžovatelově společnosti prodala zinek bez daně a daň si k ceně přičetl teprve stěžovatel. Předmětné DPH měl tedy platit stěžovatel, který odpovídající částku obdržel od společnosti C, které předmětný zinek dále prodal.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že orgány činné v trestním řízení přehlíží trestní odpovědnost všech článků řetězce karuselového obchodu, což je zcela v rozporu se samotnou podstatou tohoto trestného činu. Stěžovatel se domnívá, že jednatel a zaměstnanec společnosti B jak před vyšetřovacími orgány, tak i před soudem prvního stupně úmyslně a ve svůj prospěch vypovídali lživě a tím stěžovatele poškodili. Dále poukazuje na to, že v obžalobě pod sp. zn. 4 ZKV 13/2016 ze dne 21. 4. 2017 je konstatováno, že jsou prováděny odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu na jednatele a společnost C a to pro podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu. Také Finanční analytický úřad upozorňuje orgány činné v trestním řízení na to, že kolem společnosti C se provádějí podezřelé transakce a podezřelé převody při obchodování s barevnými kovy. Ve věci obchodu s barevnými kovy bylo stíháno a následně odsouzeno 6 společností a jejich představitelé. Společnosti C a jejich zástupce se však toto doposud netýkalo. Na závěr pak stěžovatel uvádí, že je přesvědčen o rozporu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Soud podle něj hodnotil provedené důkazy v extrémním rozporu a nesouladu se skutkovým stavem věci.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a vyvození skutkových závěrů ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva. Výklad obecných soudů však z ústavněprávního pohledu obstojí. Napadené rozhodnutí je odůvodněno odpovídajícím způsobem. Ani výhrady ve vztahu k nesprávně vyvozeným skutkovým závěrům či trestní odpovědnosti dalších aktérů obchodu nemají ústavněprávní rozměr.
8. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu