ECLI:CZ:US:2020:2.US.1126.20.1
sp. zn. II. ÚS 1126/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Bc. Nicolette Tiekuové, zastoupené Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2020 č. j. 9 As 284/2018-89 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018 č. j. 9 A 204/2017-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka se žalobou podle §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), domáhala zrušení rozhodnutí kontrolní rady České advokátní komory ze dne 26. 9. 2016 a ze dne 18. 9. 2017 č. spisu 587/2016. Městský soud v Praze stěžovatelčinu žalobu odmítl jako nepřípustnou podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §70 písm. a) s. ř. s., neboť dospěl k závěru, že napadené akty nejsou správními rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Kontrolní rada České advokátní komory stěžovatelčiny stížnosti prošetřila a stížnosti odložila jako nedůvodné, ve věci stěžovatelky nijak nerozhodovala, a proto veřejná subjektivní práva a povinnosti stěžovatelky jimi zůstávají zcela nedotčena. Přípisy ostatně nemají ani obligatorní náležitosti správního rozhodnutí vyžadované zákonem. Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem stěžovatelčinu kasační stížnosti proti rozhodnutí správního soudu první instance zamítl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem prvoinstančního soudu, že žalobou napadené přípisy České advokátní komory nenaplňují materiální znaky rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. Sdělení České advokátní komory o neshledání důvodů pro podání návrhu na zahájení kárného řízení se nemohlo negativně projevit v její právní sféře.
3. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti závěru obecných soudů, že sdělení České advokátní komory o neshledání důvodů pro zahájení kárného řízení není správním rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Nesprávným právním posouzením došlo k odepření meritorního projednání stěžovatelčiny žaloby a tím i k porušení práva na soudní ochranu. Posouzení toho, zda určitý akt veřejné moci je správním rozhodnutím, je často velmi sporné a v rámci teorie i praxe neexistuje jednotný názor. Obecně je však zastáván názor, že v rámci zachování práva na přístup k soudu by za správní rozhodnutí měl být považován co nejširší okruh případů. Dotčení svých veřejných subjektivních práv stěžovatelka spatřuje v tom, že rozhodnutí v disciplinárním řízení by mohla použít jako důkazní prostředek v civilním či trestním řízení.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Takové vady Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními závěry správních soudů, kterou vedla již v předchozím řízení. Oba soudy se s jejími argumenty řádně vypořádaly a své závěry odůvodnily. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat i odmítnutí žaloby pro nepřípustnost. Je především na správních soudech, aby ve své judikatuře v součinnosti s právní doktrínou vyložily podmínky přípustnosti správní žaloby; definice pojmu správní rozhodnutí je jedním ze základních pilířů správního soudnictví a Nejvyšší správní soud jakožto vrcholný orgán správního soudnictví zodpovědný za jednotu a zákonnost soudů činných ve správním soudnictví se jí zabýval v řadě svých rozhodnutí. Rolí Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru Nejvyššího správního soudu, ale toliko to, jestli jeho právní názor uvedený v jeho rozhodnutích extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí, což Ústavní soud v přezkoumávané věci neshledal.
8. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu