ECLI:CZ:US:2020:2.US.1162.20.1
sp. zn. II. ÚS 1162/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti státního podniku Povodí Vltavy, sídlem Holečkova 3178/8, Praha 5, zastoupeného JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou, sídlem Jeremenkova 763/88, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 4505/2018-792 ze dne 29. 1. 2020 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 64/2018-722 ze dne 12. 6. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal určení, že je vlastníkem blíže specifikovaných staveb (přívodního a odpadního kanálu). Spor o vlastnictví k nim vznikl v důsledku privatizace Středočeských energetických závodů, v jejímž rámci byla na žalovaného kupní smlouvou převedena malá vodní elektrárna, jež údajně byla v době privatizace ve správě právní předchůdkyně stěžovatele.
Okresní soud v Benešově rozsudkem č. j. 14 C 260/2012-593 ze dne 18. 1. 2018 žalobě vyhověl (šlo již o opakované rozhodnutí soudu prvního stupně, ve věci již předtím rozhodoval i Nejvyšší soud, a to rozsudkem č. j. 22 Cdo 4406/2013-305 ze dne 27. 10. 2015). Ústavní stížností napadeným rozsudkem však Krajský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí změnil a žalobu zamítl. Toto své rozhodnutí odvolací soud založil na tom, že předmětné stavby jsou součástí malé vodní elektrárny jako celku. Pokud tedy předmětnou smlouvou nabyl žalovaný vlastnictví k elektrárně, přešly na něj i sporné stavby bez ohledu na to, zda byly v rozhodnutí o vynětí privatizované jednotky z majetku privatizovaného subjektu a v dohodě o prodeji privatizovaného majetku výslovně uvedeny. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť rozsudek odvolacího soudu shledal souladným se svou rozhodovací praxí.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že předmětné stavby nebyly ve správě privatizovaného subjektu a v důsledku rozhodnutí soudu byly fakticky vyňaty z majetku stěžovatelovy právní předchůdkyně. Napadená rozhodnutí přitom dle stěžovatele nerespektovala vůli účastníků privatizace. Od roku 1962 měly předmětné stavby jiný právní režim než privatizovaná část elektrárny a byly předmětem správy různých subjektů a účetnictví různých organizací. Z toho údajně vycházel i privatizační projekt, jímž byla privatizována pouze část nacházející se ve správě privatizovaného subjektu a který počítal se stanovením ročního nájemného za užití vodního díla. S tím, že sporované stavby nejsou privatizovány, byl údajně původně srozuměn i žalovaný, který z počátku navrhoval stěžovateli jejich odkoupení.
Tomu, že předmětné stavby neměly být v rámci privatizace převedeny, údajně svědčí i jejich cena ve srovnání s částkou, za kterou byl privatizovaný majetek odkoupen. Paradoxně totiž žalovaný získal "věc hlavní" za cca 11 000 000 Kč, přičemž spolu s touto věcí získal bez protiplnění i předmětné stavby s údajnou hodnotou přesahující 14 000 000 Kč. Závěr soudů, že předmětné stavby nemohou být samostatným předmětem právních vztahů, by navíc znamenal, že kupní smlouva o prodeji privatizovaného majetku je neplatná, jelikož ani v ní uvedené stavby a pozemky nemohly být samostatným předmětem vztahů. Krajský soud navíc dle stěžovatele změnil svůj právní názor, jak ho prezentoval ve svém prvním rozhodnutí ve věci, v němž stavby za součást věci nepovažoval.
Stěžovatel poukazuje i na usnesení sp. zn. III. ÚS 2678/15 ze dne 24. 9. 2015, v němž Ústavní soud aproboval postup obecných soudů, které při hodnocení toho, co vše bylo při privatizaci malé vodní elektrárny převedeno, vyšly z privatizačního projektu i kupní smlouvy a uzavřely, že úmyslem státu nebylo privatizovat spolu s elektrárnou i vodní jez.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, kterým zásadně náleží výklad podústavních předpisů a jejich aplikace v jednotlivých případech. Ústavní soud je povolán výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatelů, nikoli ke kontrole správnosti napadených rozhodnutí.
V posuzované věci soudy přesvědčivě vysvětlily, proč sporné stavby považují za součást malé vodní elektrárny. Jak plyne z výše uvedeného, tento jejich právní závěr - jehož důsledkem bylo zamítnutí stěžovatelovy žaloby - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat a nahrazovat ho závěrem vlastním. Je přitom zřejmé, že tvoří-li předmětné stavby součást vodní elektrárny, jsou převáděné spolu s ní, aniž by bylo potřeba tuto skutečnost v nabývacím titulu jakkoli zdůrazňovat.
Stěžovatel (zjednodušeně řečeno) namítá, že nebylo úmyslem státu předmětné stavby privatizovat, ovšem pokud privatizoval vodní elektrárnu, privatizoval to, co tuto věc tvoří, tedy i její součásti (viz k tomu podrobnou argumentaci na str. 6-9 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ústavní soud přitom nemůže dospět k závěru o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, státního podniku, které má spočívat v tom, že stát v rámci privatizace převedl (ať už cíleně, či nikoli) do rukou soukromé osoby věc, k jejímž součástem měl stěžovatel (resp. jeho právní předchůdkyně) právo hospodařit.
S námitkou stěžovatele, že výklad soudů měl v důsledku vést k závěru o neplatnosti privatizační smlouvy, se Ústavní soud neztotožňuje. Danou smlouvou byla převedena malá vodní elektrárna, tedy věc hlavní, přičemž samotné vyjmenování součástí této věci smlouvu neplatnou nečiní (stěžovatel nespecifikoval, zda byly smlouvou převedeny i části jiných věcí hlavních, které převedeny naopak nebyly).
Pokud se týče námitky, že odvolací soud změnil svůj právní názor, který vyjádřil ve svém předešlém rozhodnutí v téže věci, lze poukázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vysvětlil, že zákon tento postup nevylučuje. Nadto názor odvolacího soudu, že předmětné stavby nejsou součástí pozemku, zůstal nedotčen. Konečně, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud účastníky při jednání upozornil, že je potřeba posoudit také to, zda sporné stavby nejsou součástí vodní elektrárny.
Jde-li o usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2678/15, v něm řešené stavby soudy považovaly za samostatné věci v právním smyslu, proto ve svých rozhodnutích vyšly i ze specifikace nemovitostí v privatizačním projektu. Situace tedy byla odlišná.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu