ECLI:CZ:US:2020:2.US.1173.20.1
sp. zn. II. ÚS 1173/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti KOŽELUHA - ČESKÝ TRUHLÁŘ s.r.o., se sídlem Daimlerova 1168/1, Skvrňany, Plzeň, zastoupené JUDr. Markem Görgesem, advokátem se sídlem Plzeň, Žižkova 52, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. února 2020 č. j. 2 Ads 171/2019-43, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2019 č. j. 30 A 169/2017-50, rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 30. června 2017 č. j. 948/1.30/17-3 a proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj ze dne 12. ledna 2017 č. j. 20078/6.30/16-9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno napadené rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj ze dne 12. 1. 2017 č. j. 20078/6.30/16-9, kterým byla stěžovatelce podle §140 odst. 4 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen "zákon o zaměstnanosti"), uložena pokuta ve výši 16.000 Kč za správní delikt podle §140 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti, kterého se dopustila tím, že nezaměstnávala osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu osob na celkovém počtu zaměstnanců, stanoveného ustanovením §81 odst. 1 věta druhá zákona o zaměstnanosti, a tuto povinnost deklarovala plnit odvodem do státního rozpočtu dle ustanovení §81 odst. 2 písm. c) citovaného zákona, přičemž nedodržela zákonný termín uvedený v ustanovení §82 odst. 2 citovaného zákona (tedy 15. 2. 2016) a platbu odvodu za rok 2015 do státního rozpočtu provedla až dne 10. 3. 2016, tedy 24 dnů po zákonném termínu. Dále se dopustila správního deliktu podle §140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti tím, že do 15. února následujícího roku písemně neohlásila krajské pobočce Úřadu práce České republiky plnění povinného podílu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, včetně způsobu plnění za rok 2015 a tuto povinnost nahlásila 25 dnů po zákonném termínu.
3. Nejvyšší správní soud se zabýval ve svém napadaném rozsudku i námitkou stěžovatelky ohledně uložení pokuty v nepřiměřené výši nezohledňující všechny okolnosti případu. Rozhodnutí o uložení sankce za správní delikt musí odpovídat hlediskům obsaženým v §141 odst. 2 věta první zákona o zaměstnanosti ve znění účinném v době spáchání správního deliktu. Podle něho "při určení výše pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán." Z uvedeného výčtu je zřejmé, čím se musí správní orgán zabývat, aby bylo možné posléze jeho závěry přezkoumat. Úvahy správního orgánu se musí pohybovat v rámci zákonných mantinelů pro ukládání pokuty, jeho hodnocení kritérií pro uložení pokuty nesmí postrádat logiku, musí posoudit všechna zákonná kritéria, a uložená pokuta nesmí být likvidační (rozsudek Nejvyššího správního soudu z 3. 4. 2012 č. j. 1 Afs 1/2012-36, publ. pod č. 2671/2012 Sb. NSS). Teprve tehdy, když posouzení provedené správními orgány neodpovídá naznačeným požadavkům, je prostor pro soud nepřiměřenost uložené pokuty zohlednit. K takovému případu však v projednávané věci prostor není. Správní orgány obou stupňů, byť stručněji, se vypořádaly se všemi otázkami, jež jsou povinny vzít do úvahy pro účely uložení pokuty a stanovení její výše. Vyjádřily se rovněž jasným a srozumitelným způsobem ke všem skutečnostem, v nichž stěžovatel shledával relevanci a možný vliv na rozhodnutí o výši pokuty. Následně stejné skutečnosti posoudil k žalobním námitkám i soud, který svoje závěry podepřel i judikatorně. Tyto úvahy dle Nejvyššího správního soudu respektují zákonem stanovená kritéria rozhodná pro uložení pokuty v konkrétní výši, neboť byl zohledněn jak způsob spáchání správního deliktu, tak i jeho následky v podobě ohrožení důležitého zájmu (typová závažnost deliktu daná rozpětím zákonné sazby pokuty) i délku tohoto ohrožení (zohlednění individuálních okolností případu), dobrovolné odstranění následku i dosavadní bezúhonnost stěžovatele a jeho prospěšnou činnost. Zcela správně se zabývaly též majetkovou situací stěžovatele, aby uložená pokuta nebyla likvidačního charakteru, přestože zákon takové hledisko nestanoví
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukázala na okolnosti, jejichž existence svědčí pro nepřiměřenost výše uložené sankce: stěžovatelka se dopustila správního deliktu z nevědomé nedbalosti, stěžovatelka následky svého jednání dobrovolně odstranila, resp. napravila jí způsobený stav, závažnost možných následků, zapříčiněných jednáním stěžovatelky, je neproporcionální ve vztahu k výši uložené pokuty, stěžovatelka je osobou dosud bezúhonnou, bez deliktní minulosti, stěžovatelka se dlouhodobě a významnou měrou angažuje v oblasti podpory osob se zdravotním postižením.
5. Ve vztahu k nepřiměřenosti uložené sankce stěžovatelka argumentovala i tím, že výše samotného odvodu do státního rozpočtu činila částku 14.247 Kč. V tomto porovnání se pokuta uložená stěžovatelce, tj. pokuta ve výši 16.000 Kč jeví jako nepřiměřeně vysoká o to více, když v daném případě uložená pokuta odpovídá přibližně 112 % částky, s jejíž úhradou byla stěžovatelka v prodlení. Pro srovnání stěžovatelka uvádí, že dle §252 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, je pro případ neuhrazení daně ve lhůtě splatnosti stanovena povinnost uhradit úrok z prodlení za každý den prodlení, počínaje pátým pracovním dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně. Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, tj. aktuální výše je 14;05 procenta z výše daně za rok. Při uplatnění daného pravidla by tak úrok z prodlení činil za dané období částku ve výši 92,98 Kč.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem skutkového stavu a podústavního práva obecnými soudy a správními orgány, tedy s výší uložené pokuty. Sama stěžovatelka ačkoli používá argumentaci odkazem na svá základní práva, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc správní orgány obecné soudy posoudily na úrovni skutkových závěrů jejího případu. Ústavnímu soudu však nepřísluší do skutkových závěrů či posouzení pravidel podústavního práva obecnými soudy bez dalšího zasahovat. Stěžovatelčino srovnání s daňovým řádem není vůbec přiléhavé, i daňový řád totiž u některých právních povinností (například včasné podání daňového přiznání) vedle povinnosti uhradit penále za pozdě odvedenou daň počítá i se sankcemi za pozdní ohlášení některých skutečností. Není tedy možnost směšovat úrok či penále za prodlení s pokutou za nesplnění uložené povinnosti (hlásit některé skutečnosti podle příslušných právních předpisů).
10. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu