ECLI:CZ:US:2020:2.US.1200.20.1
sp. zn. II. ÚS 1200/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti J. V., t. č. Věznice Vinařice, proti rozhodnutím ve věci samé vydaným v rámci řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 5/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podáním ze dne 23. 4. 2020 stěžovatel s tvrzením o porušení pravidel spravedlivého procesu "žádá Ústavní soud o zákonné řešení".
2. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti postrádal řadu náležitostí kladených na něj zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanoveních §30, §34 a §72, tj. dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností, nebyla přiložena rozhodnutí o posledním opravném prostředku, zejména však stěžovatel nedoložil právní zastoupení zvláštní písemnou plnou mocí. Ústavní soud však netrval na odstranění vady návrhu, neboť to s ohledem na následující zjištění nepovažoval za efektivní.
3. Ústavní soud písemným dotazem ze spisu Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, zjistil, že stěžovatelova trestní věc vedená pod sp. zn. 29 T 5/2013 pravomocně skončila dne 11. 12. 2018. Ve věci nebylo podáno dovolání. Konečné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 4 To 19/2018-2393, bylo vyhlášeno dne 11. 12. 2018 za přítomnosti obhájce a stěžovatele. Obhájci byl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci doručen dne 28. 1. 2019 a stěžovateli dne 15. 3. 2019.
4. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3). Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný, tak i mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), stejně jako jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítaného nedostatku, resp. vady řízení či vady rozhodnutí. Ustanovení §75 odst. 1 přitom nerozlišuje mezi řádnými, mimořádnými opravnými prostředky či jinými procesními prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat příslušný procesní prostředek, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena. Ve svém stanovisku ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., Ústavní soud vyložil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání.
5. Jak vyplynulo ze zjištění ze spisu, stěžovatel v předmětné trestní věci dovolání nepodal, a proto je ústavní stížnost proti rozhodnutím trestních soudů nutno považovat za nepřípustnou. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel nebyl v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nepovažoval však za účelné vyzývat ho k zajištění právního zastoupení, neboť i bezvadný návrh by na závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva nemohl ničeho změnit.
6. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost třeba podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Vedle toho, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou, byla podána i zjevně pozdě.
7. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj