ECLI:CZ:US:2020:2.US.1213.20.1
sp. zn. II. ÚS 1213/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Filipa Šindeláře, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Fialovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pekařská 384/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2020 č. j. 20 Cdo 139/2020-402, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. srpna 2019 č. j. 20 Co 370/2018-377 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. května 2018 č. j. 96 Nc 4204/2007-349, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že výše citovanými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, zaručená ústavním pořádkem, zejména právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Na návrh stěžovatele byla usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2007 č. j. 96 Nc 4204/2007-8 nařízena exekuce na majetek povinného JUDr. Ing. Jaroslava Švamberka (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem), a to na základě směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2005 č. j. 3 Sm 431/2004-22 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2007, č. j. 4 Cmo 68/2007-126, k vymožení pohledávky stěžovatele ve výši 2 600 000 Kč s příslušenstvím. V rámci provádění exekuce byly soudním exekutorem vydány mimo jiné exekuční příkazy postihující nemovité věci manželky povinného, nacházející se v k. ú. Sárovcova Lhota, Černín u Lukavce, Židenice, Štýřice a Maloměřice. Manželka povinného Petra Švamberková podala návrh na částečné zastavení exekuce co do způsobu provedení exekuce postižením předmětných nemovitosti s odůvodněním, že směnečný závazek povinného je výlučně závazkem povinného a netvoří tak součást společného jmění manželů. Exekuční soud návrhu manželky povinného vyhověl a exekuci částečně zastavil s odůvodněním, že dluh, pro který byla exekuce nařízena, vznikl před uzavřením manželství, jež bylo uzavřeno dne 29. 7. 2006. Dle exekučního soudu tak dluh nespadá do společného jmění manželů a to i s ohledem na předmanželskou smlouvu, jež byla mezi povinným a manželkou povinného uzavřena dne 21. 7. 2006. Exekuční soud tak měl za to, že každý z manželů nabyl majetek do svého výlučného vlastnictví a nelze použít ust. §42 exekučního řádu. Z uvedených důvodů exekuční soud uzavřel, že majetek manželky povinného v tomto konkrétním případě není možné postihnout. Proti rozhodnutí exekučního soudu podal stěžovatel odvolání, Krajský soud v Brně však svým rozhodnutím ze dne 1. 8. 2019 č. j. 20 Co 370/2018-377 rozhodnutí exekučního soudu potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, jež bylo usnesením ze dne ze dne 3. 2. 2020 č. j. 20 Cdo 139/2020-402 odmítnuto.
2. Stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí. V ústavní stížnosti zejména uvedl, že disponoval pravomocným soudním rozhodnutím, kterým mu byla vůči dlužníkovi přiznána pohledávka a když dlužník dobrovolně neplnil, co mu bylo uloženo soudním rozhodnutím, měl nadále možnost domoci se svého práva dalšími zákonnými prostředky. Měl oprávněně a v souladu se zásadou legitimního očekávání za to, že v budoucnu alespoň částečně dojde k uspokojení jeho pohledávky, jež představuje nezanedbatelnou výši. Z tohoto důvodu považuje stěžovatel za zcela legitimní postup soudního exekutora, který v souladu s ust. §42 exekučního řádu v tehdy platném znění (tj. k 18. 2. 2015) přistoupil k postihu nemovitých věcí manželky povinného, jež předmětné nemovitosti nabyla již rok po uzavření manželství s povinným a to v hodnotě, ze které by bylo možné uspokojit pohledávku stěžovatele. Manželka povinného sice již v návrhu na zastavení exekuce argumentovala tím, že postižené nemovitosti jsou v jejím výlučném vlastnictví, když s povinným před uzavřením manželství uzavřela předmanželskou smlouvu upravující rozsah společného jmění manželů (21. 7. 2006), kterou byl rozsah společného jmění zúžen. Stěžovatel k této argumentaci uvádí, že o existenci předmanželské smlouvy mu až do podání návrhu na zastavení exekuce manželkou povinného nebylo ničeho známo a tak odkazuje jednak na dříve platné ust. §143a odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dle kterého platilo, že se na smlouvu upravující zákonný rozsah společného jmění manželů mohou manželé vůči jiné osobě odvolat jen tehdy, jestliže je této osobě znám obsah takové smlouvy, a jednak na novou právní úpravu v souvislosti s přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, konkrétně ust. §719 odst. 2, kdy taková předmanželská smlouva se nesmí svým obsahem nebo účelem dotknout práv třetích osoby, ledaže by se smlouvou souhlasila; tato smlouva uzavřená bez souhlasu třetí osoby nemá vůči ní právní účinky. Stěžovatel tak má v kontextu uvedeného za to, že soudní exekutor při vymáhání jeho pohledávky a při vydání předmětných exekučních příkazů, postupoval zcela legitimně a v souladu s tehdy platnou právní úpravou, jež reagovala na rozsáhlou rekodifikaci soukromého práva.
3. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předloženou argumentaci, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy nebo určovat, jak mají vykládat podústavní právo, ani sjednocovat judikaturu. Odvolací soud v dané věci zejména uvedl, že žádná novelizovaná procesní ustanovení, vtělená do občanského soudního řádu a exekučního řádu v následujícím období nemohou mít v posuzovaném případě své opodstatněné použití a k tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Za rozhodující okamžik pak odvolací soud považoval datum, kdy došlo ke vzniku předmětné pohledávky. Měl za to, že v souladu s principem legitimního očekávání a zákazem retroaktivity je přípustný jen takový výklad ust. §42 odst. 1 exekučního řádu, podle kterého se právní úprava účinná od 1. 1. 2014 použije jen na manželství uzavřená po účinnosti této právní úpravy, nikoliv před ní. Nejvyšší soud pak konstatoval, že usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. V exekuci zahájené před 1. 1. 2014 nelze pro pohledávku za povinným, která vznikla před uzavřením manželství, vést exekuci na společné jmění manželů nebo na majetek, který se za takový majetek pro účely exekučního řízení považuje. Na těchto závěrech obecných soudů včetně Nejvyššího soudu nelze shledat nic neústavního, i když stěžovatel zastává odlišný právní názor, konvenující jeho zájmům.
5. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu