ECLI:CZ:US:2020:2.US.1223.20.1
sp. zn. II. ÚS 1223/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky JP Park a.s., se sídlem Komunardů 36, Praha 7, zastoupené Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem, se sídlem Komunardů 36, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 309/2019-26 ze dne 26. 2. 2020, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 48 A 158/2017-44 ze dne 5. 8. 2019, proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje č. j. 100571/2017/KUSK ze dne 6. 11. 2017 a proti rozhodnutí Městského úřadu Černošice, odboru životního prostředí č. j. MUCE 40397/2017 OZP/V/Steh. ze dne 28. 6. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka považuje napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně za zásah do svého základního práva na to, aby její věc byla bez zbytečných průtahů vyřízena a aby správní orgán prvního stupně uplatnil státní moc pouze v mezích zákona. Stěžovatelka považuje rozhodnutí odvolacího správního orgánu za zásah do svého základního práva na to, aby odvolací správní orgán prvního uplatnil státní moc pouze v mezích zákona. Obecné soudy pak měly podle stěžovatelka zasáhnout do jejího práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelka domáhala před obecnými soudy zrušení napadených správních rozhodnutí s tím, že jí správní orgán prvního stupně znemožnil realizovat stavbu, ačkoliv mu stěžovatelka předložila certifikát autorizovaného inspektora z roku 2010, čímž měl podle stěžovatelky uplatnit státní moc v rozporu se zákonem (§117 stavebního zákona). Dále namítala průtahy v řízení před správním orgánem, neboť mu mělo trvat sedm let od předložení prvního certifikátu, než rozhodl, že stěžovatelka není oprávněna provést stavbu obsahující vodovod na základě certifikátu autorizovaného inspektora. Stěžovatelka dále tvrdila, že v důsledku nesprávného úředního postupu správního orgánu prvního stupně pak bylo meritorní rozhodnutí vydáno dva a půl roku po uplynutí lhůty pro provedení stavby podle změněného certifikátu a čtyři a půl roku po uplynutí lhůty pro provedení stavby podle původního certifikátu.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že je přesvědčena, že Krajský soud v Praze zasáhl napadeným rozsudkem do stěžovatelčiných základních práv tak, že jí neposkytl ochranu proti zásahům správních orgánů a nedostál své přezkumné pravomoci ve vztahu k zákonnosti rozhodnutí správních orgánů. Podle stěžovatelky měl Krajský soud v Praze jako nezákonné zrušit rozhodnutí odvolacího správního orgánu, který si podle stěžovatelky svévolně, vytvořil oporu pro své rozhodnutí v tvrzení, že certifikát z roku 2012 nebyl doručen příslušnému vodoprávnímu úřadu. Nejvyšší správní soud dle přesvědčení stěžovatelky pochybil tím, že se omezil na ryze formální přezkum napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze. Nejvyšší správní soud měl podle ní podrobněji zkoumat okolnosti daného případu, mimo jiné i přesný okamžik, kdy se vodoprávní úřad fakticky s druhým certifikátem seznámil. Mimo to měl Nejvyšší správní soud věnovat podstatně více pozornosti dobré víře stěžovatelky a pokusit se nahlížet na danou situaci z pohledu stěžovatelky, která od roku 2010 usilovala o zahájení stavby, přičemž správní orgán prvního stupně odmítal se stěžovatelkou vést jakoukoliv diskusi na téma možnosti realizace stavby podle certifikátu. Stěžovatelka proto v roce 2012 předložila nový certifikát s žádostí o povolení změny stavby pouze obecnému stavebnímu úřadu v Rudné. Ve vztahu k tomu měl podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud vzít v úvahu, že stěžovatelka považovala obecný stavební úřad v Rudné i správní orgán prvního stupně za představitele téže veřejné moci. Nejvyšší správní soud měl podle stěžovatelky rovněž věnovat pozornost skutečnosti, že obecný stavební úřad v Rudné, ačkoliv druhý certifikát obdržel již v roce 2012, tento postoupil správnímu orgánu prvního stupně až v roce 2015. Jestliže Nejvyšší správní soud a Krajský soud v Praze dospěly k závěru, že obecný stavební úřad vůbec nebyl povinen certifikát orgánu prvního stupně postoupit, stěžovatelce v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu chybí vysvětlení, z jakého důvodu tedy obecný stavební úřad certifikát postoupil, a proč právě po třech letech od jeho obdržení.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem skutkového stavu a podústavního práva obecnými soudy a s faktickými postupy správních orgánů. Sama stěžovatelka ačkoli používá argumentaci odkazem na svá základní práva, nesouhlasí právě jen s tím, jak správní orgány postupovaly a jak správní soudy posoudily stěžovatelčina podání na úrovni podústavního práva. Ústavnímu soudu však nepřísluší do posouzení pravidel podústavního práva obecnými soudy a správními orgány bez dalšího zasahovat. Argumentace stěžovatelky jej pak nepřesvědčila o tom, že by v jejím případě došlo k zásahu do jejích ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod.
8. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu