ECLI:CZ:US:2020:2.US.1260.20.1
sp. zn. II. ÚS 1260/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Zuzany Laštůvkové, zastoupené JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem, se sídlem Paprsková 333/16, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3378/2019-1404 ze dne 26. února 2020, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 154/2018-1343 ze dne 27. února 2019 a proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 8 C 60/2010-1227 ze dne 22. března 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 22. 3. 2018 č. j. 8 C 60/2010-1227 tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 522.150 Kč s příslušenstvím blíže určeným (bod I. výroku), zamítl žalobu co do a) jistiny ve výši 634.300 Kč, b) smluvní pokuty ve výši 646.652,77 Kč s příslušenstvím, c) úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 299.555 Kč od 21. 8. 2003 do zaplacení, d) úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 80.000 Kč od 9. 9. 2003 do zaplacení, e) úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 10.175 Kč od 21. 12. 2003 do zaplacení, f) zákonného úroku z prodlení z částky 244.570 Kč od 16. 4. 2006 do zaplacení (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod III. až V. výroku). K odvolání žalobkyně i stěžovatelky Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 27. 2. 2019 č. j. 20 Co 154/2018-1343 změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. a II. výroku tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni dalších 33.579 Kč, tedy celkem 555.729 Kč s příslušenstvím blíže určeným a žaloba se zamítá co do částky 600.721 Kč (nedoplatku ceny díla), úroku z prodlení z částky 210.991 Kč od 16. 4. 2006 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 555.729 Kč od 16. 4. 2006 do 31. 10. 2006; jinak rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. a II. výroku potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (druhý až pátý výrok).
3. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení uvedl k polemice stěžovatelky se závěrem odvolacího soudu, který neshledal důvodný požadavek na snížení ceny díla o další materiálové náklady v celkové výši 827.065 Kč, že tato nezakládá přípustnost dovolání. Odvolací soud vycházel ze zjištěného skutkového stavu, přičemž stěžovatelka jako žalovaná ani po poučení dle §118a o. s. ř. nedokázala doplnit a označit důkazy k prokázání tvrzených materiálových nákladů. Závěr o nepřípustnosti dovolání stěžovatelky nezpochybnila ani výtka odvolacímu soudu, že nerespektoval, v jakém pořadí mají být placeny úroky z prodlení dle žalobního petitu. K tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud nepřípustným způsobem modifikoval předmět řízení, a to tak, že žalobkyni přiznal více, než čeho domáhala, Nejvyšší soud uvedl, že nemá oporu v obsahu spisu. Obsahem této námitky je skutečnost, že žalobkyni byly přiznány úroky z prodlení v jiné výši, než jak byly uplatněny žalobkyní v petitu žalobního návrhu. Dovolací soud však v usnesení ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. 27 Cdo 6025/2017 blíže odůvodnil závěr, že žalobní návrh je třeba posuzovat nikoli jen podle části podání, kterou žalobce označí - výslovně či graficky - jako petit (a která je zpravidla situována do závěru žaloby). Předmět procesního nároku je nutné odvozovat z celého obsahu žalobního podání. Pokud tedy žalobkyně v projednávané věci ve svém podání nesprávně určila výši zákonného úroku z prodlení, nicméně z obsahu jejího podání je zřejmé, že požaduje příslušenství pohledávky, není vadou rozhodnutí, pokud odvolací soud přiznal úrok z prodlení v zákonné výši odpovídající přiznanému nároku ve věci samé.
4. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti opírá o stejné dva základní argumenty jako ve svém dovolání. Podle ní Okresní soud v Kutné Hoře a Krajský soud v Praze nepřípustným způsobem modifikovaly předmět řízení, a to tak, že žalobkyni přiznaly více, než čeho se domáhala v petitu žaloby, a to k tíži stěžovatelky. Nadto se domnívá, že skutečnost, že obecné soudy žalobkyni přiznaly skutečný zákonný úrok z prodlení namísto toho, který byl uveden v žalobním petitu, je též překvapivé a svévolné rozhodnutí. Stěžovatelka polemizuje i se závěrem Nejvyššího soudu, protože podle ní nerespektoval, že ve sporném řízení je každý soud vázaný petitem žaloby. Dále pak polemizuje s nesprávným skutkovým posouzením věci, neboť je vlastně zavázána hradit cenu sklepa dvakrát, protože se žalobkyně domáhala svého nároku též v řízení vedeném Okresním soudem Kutné Hoře pod spisovou značkou 8 C 60/2010.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem skutkového stavu a podústavního práva obecnými soudy, tedy s tím, jak soudy posoudily skutkové okolnosti žalovaného nároku a jak interpretovaly žalobu ohledně výše zákonného úroku z prodlení. Sama stěžovatelka ačkoli používá argumentaci odkazem na svá základní práva, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni skutkových závěrů jejího případu. Ústavnímu soudu však nepřísluší do skutkových závěrů či posouzení pravidel podústavního práva obecnými soudy bez dalšího zasahovat.
9. Ani interpretaci, již zvolily obecné soudy ve vztahu k výši zákonného příslušenství a jež se opírá o setrvalou judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavní soud neshledává jako ústavně rozpornou. Naopak o případném opačném přístupu, kdy soudy vycházejí z doslovného znění závěrečného petitu žaloby a nehledí na celkový obsah podání a faktickou argumentaci žalobce, Ústavní soud hovoří jako o přepjatém formalismu a považuje jej za nepřípustný. Podání účastníka řízení má být posuzováno dle svého obsahu a vyloženo logicky a ve všech souvislostech celého obsahu podání. Této povinnosti se v posuzovaném případě obecné soudy nezpronevěřily. Jejich rozhodnutí jsou dostatečně jasně vysvětlena, a proto Ústavní soud neshledal žádný důvod ke svému zásahu.
10. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu