ECLI:CZ:US:2020:2.US.1285.20.1
sp. zn. II. ÚS 1285/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Š. K., zastoupeného Mgr. Janem Pořízkem, advokátem se sídlem Kováků 554/24, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 Co 343/2019-M82 ze dne 12. února 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a dalších soudních rozhodnutí ve stěžovatelově věci, které si vyžádal, zjistil, že podle původního rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě č. j. 21 P 33/2013 - 1632 ze dne 24. 5. 2019 ve věci péče o nezletilé děti stěžovatele bylo o nákladech České republiky za znalecké posudky a výslechy znalců rozhodnuto dle §148 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §155 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř., tedy podle výsledku řízení. Stěžovateli (otci) byla uložena povinnost tyto náklady uhradit, neboť u něho nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a ve věci samé neměl úspěch. Procesní návrh matky směřoval od samého počátku vedení sporu v roce 2014 ke svěření nezletilé do její péče, řízení skončilo se stejným výsledkem, a to v souladu s oběma znaleckými posudky. Stěžovatel od počátku sporu v roce 2014 navrhoval návrh matky zamítnout, výsledek řízení je však opačný a návrhu matky bylo zcela vyhověno. Stěžovatel na svém stanovisku zachovat střídavou péči setrval po celou dobu řízení, byť po pěti letech vedení sporu svůj požadavek modifikoval co do délky intervalu střídavé péče rodičů ve prospěch prodloužené péče matky. Nahradit náklady řízení státu tedy soud uložil procesně neúspěšnému stěžovateli. Dle usnesení Okresního soudu v České Lípě č. j. 21 P 33/2013 - M73 ze dne 29. 10. 2019 bylo stěžovateli uloženo zaplatit České republice náhradu nákladů řízení státu ve výši 33 735 Kč. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo rozhodnutí okresního soudu změněno tak, že každý z rodičů ponese náklady státu jednou polovinou, tj. částkou ve výši 27 367,50 Kč. S ohledem na to, že matka již na úhradu těchto nákladů uhradila částku 18 000 Kč a otec částku 3 000 Kč bylo stanoveno, že matka je povinna doplatit částku 9 367,50 Kč a stěžovatel částku 24 367,50 Kč.
3. Krajský soud se v napadeném usnesení zabýval i námitkami stěžovatele, že náklady na znalecký posudek vypracovaný PhDr. Janou Doubravovou nebyly vynaloženy účelně, protože tento posudek byl shledán profesní komorou jako porušení jejího etického kodexu, a proto nechť náklady s ním spojené nese soud. Odvolací soud dospěl k závěru, že náklady státu z důvodu svědečného a vypracování dvou znaleckých posudků reálně a důvodně vznikly. Tvrzení uváděná stěžovatelem v odvolání a směřující k nepotřebnosti prováděných důkazů ve formě znaleckých posudků či svědecké výpovědi, shledal odvolací soud za účelová. Rozhodování v dané věci bylo velmi komplikované, časově náročné a mezi rodiči silně konfrontační. V řízení byly využity i některé údaje ze znaleckého posudku vypracovaného PhDr. Janou Doubravovou.
4. Stěžovatel polemizuje s tím, že odvolací soud sice připustit selhání znalkyně z etického hlediska, které však není jednáním protiprávním, nýbrž toliko neprofesionálním. Odvolací soud dále uvedl, že celkově závěry posudku odpovídají současné realitě nezletilé a nejsou v hrubém nepoměru se závěry aktuálního znaleckého posudku PhDr. Pavla Krále; posudek PhDr. Doubravové je přínosný, opíral se o něj v rozhodnutí i Ústavní soud. Podle stěžovatele však platí, že účastníkům řízení lze uložit k náhradě jen ty náklady, které byly vynaloženy účelně, tedy jen náklady důkazů, ze kterých soud vycházel při zjištění skutkového stavu věci. Pokud stát vynaloží náklady zbytečně a bez návrhu stran (například nechá zpracovat znalecký posudek, který však pro řízení nic neosvědčí nebo prokazuje skutečnost, která je již prokázána jinak), nelze je uložit účastníkům k náhradě. Stěžovatel dále namítá, že navrhoval provedení důkazů znaleckými posudky PhDr. Goldmanna a prof. Ptáčka, které se dotýkají samotné použitelnosti znaleckého posudku PhDr. Doubravové v řízení o výchovu a výživu nezletilé. Nepoužitelnost důkazu pro jeho zásadní odbornou nedostatečnost znemožňuje přenést náhradovou povinnost na účastníky řízení. Těžko lze podle stěžovatele považovat za přijatelné užití znaleckého posudku, který samotný soud považuje za neprofesionální. Je podle něj absurdní, aby v právním státě bylo kritériem pro použitelnost znaleckého posudku pouze to, zda znalec při jeho zpracování jednal protiprávně, či nikoli. Stěžovatel se domnívá, že se jeho námitkou, která se vztahuje k procesní použitelnosti znaleckého posudku jako relevantního důkazu v řízení a z níž vyplývá i následná nemožnost přenesení povinnosti nahradit náklady na něj vynaložené státem na účastníky řízení pro neúčelnost těchto nákladů, se soudy opět nezabývaly. Při vydání napadeného usnesení přitom byla použitelnost posudku PhDr. Doubravové klíčová, takže napadené usnesení je pro ignorování námitky stěžovatele nepřezkoumatelné.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ve vztahu k nákladovým výrokům je skutečně dovolání nepřípustné, a proto není možné jej ve vztahu výlučně k nákladovým výrokům považovat za příslušný opravný prostředek.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nedopustil.
9. V posuzovaném případě obecné soudy dostatečně vysvětlily, proč rozhodly ohledně náhrady nákladů řízení tak, jak rozhodly, a proč stěžovateli uložily hradit polovinu nákladů vynaložených na oba znalecké posudky. Ústavnímu soudu nenáleží přezkoumávat důvodnost či bezvadnost vypracovaného znaleckého posudku, stěžovatelovy námitky v tomto směru nemají žádný ústavně právní rozměr.
10. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu