ECLI:CZ:US:2020:2.US.1288.20.1
sp. zn. II. ÚS 1288/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Jana Kučery, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. května 2019 č. j. 28 EXE 126/2017-69, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. srpna 2019 č. j. 15 Co 230/2019-79 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2020 č. j. 20 Cdo 4336/2019-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 5. 2020, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 ve spojení s čl. 32 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 17. 5. 2019 č. j. 28 EXE 126/2017-69 zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce, vedené soudní exekutorkou JUDr. Katarínou Maisnerovou, Exekutorský úřad Praha 8, pod sp. zn. 048 EX 00024/17, na základě pověření vydaného okresním soudem dne 26. 1. 2017, ve věci oprávněné Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, a. s., proti povinnému stěžovateli, pro 24 258 477,67 Kč.
3. Krajský soud v Plzni k odvolání stěžovatele usnesením ze dne 16. 8. 2019 č. j. 15 Co 230/2019-79 napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
4. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelem proti rozhodnutí odvolacího soudu usnesením ze dne 18. 2. 2020 č. j. 20 Cdo 4336/2019-102 jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl před rokem 2000 podnikatelem v oblasti zemědělské výroby, když na své podnikání si půjčil peníze mimo jiné i od oprávněné Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, a. s. V roce 1997 byla podnikatelská činnost stěžovatele ukončena, neboť v této době onemocněl a nebyl schopen splácet úvěr a plnit své závazky, což vedlo později k osobnímu bankrotu a následnému konkurznímu řízení, které bylo ukončeno rozhodnutím Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 K 4/2000, které nabylo právní moci dne 11. 5. 2016. V tomto konkurzním řízení byl veškerý majetek stěžovatele zpeněžen k uspokojení věřitelů a stěžovateli nezůstalo ničeho, pouze astronomické dluhy. V současné době je stěžovatel zaměstnán a pobírá minimální mzdu ve výši 12 200 Kč hrubého, tedy 10 468 Kč čistého, přičemž nezabavitelná částka na stěžovatele a vyživované osoby (celkem 10 894 Kč) je vyšší, než skutečný příjem stěžovatele a pohledávky z nařízených exekucí nejsou a ani výhledově nebudou moci být z příjmu stěžovatele hrazeny. Podle názoru stěžovatele je zcela proti obecné zásadě spravedlnosti, aby dluhy, vzniklé před 20 lety, ovlivnily život stěžovatele nadále.
7. Stěžovatel obecným soudům vytýkal, že měly vycházet z určité perspektivy možnosti splatit dluh v dostupné době a výrazně se odchýlily v hodnocení předpokladů možnosti zastavení exekuce, tedy z toho, co je hypoteticky možné (možnost něco zdědit, jak argumentují) a co je reálné při normálním běhu okolností. Předmětný dluh je vymáhán již 19 let a žádná změna poměrů oproti dosavadnímu způsobu života nebo změna možnosti výdělku či nečekaného dědictví není nic jiného než přáním oprávněné. Exekuce je vedena zcela bezúspěšně, a to bez možností pokrytí jakýchkoliv nákladů na exekuci, natož aby bylo něco vymoženo na jistinu. Stěžovatel má za to, že úlohou Ústavního soudu v tomto případě je najít takové uspořádání, které by zamezilo nespravedlivému stavu, kdy je postaveno právo věřitelů k uspokojení jejich pohledávky nad ústavním právem stěžovatele na vlastnictví a rodinný život.
8. Stěžovatel rovněž namítal, že již došlo k promlčení vymáhané pohledávky, neboť oprávněná exekuční řízení zahájila dne 19. 1. 2017, přičemž konkurzní řízení bylo ukončeno rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. 59 K 4/2000, které nabylo právní moci dne 11. 5. 2016, a oprávněná tak měla začít pohledávku vymáhat v exekučním řízení nejpozději do 11. 8. 2016.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
13. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy a argumentace stěžovatele postrádá ústavněprávní rozměr.
14. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel je v produktivním věku, může získat zaměstnání s vyšší mzdou, než je tomu dosud, může nabýt majetek darem, dědictvím apod. Proto nejsou splněny podmínky pro zastavení exekuce uvedené v §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné, neboť tu důvody pro zastavení exekuce pro nemajetnost stěžovatele zatím nejsou. Na straně stěžovatele nebyla zřejmá žádná překážka, pro kterou by nemohl být více ekonomicky aktivní a s ohledem na skončený konkurs a uplynutí určité doby od jeho skončení odvolací soud dovodil, že možnost změny majetkových poměrů stěžovatele je pro budoucnost otevřena. Podle závěru učiněného dovolacím soudem odvolací soud respektoval závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a není důvod, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak.
15. Ústavní soud ověřil, že ve věci rozhodující soudy se s námitkami, které stěžovatel vznášel v průběhu řízení, vypořádaly a žádá-li přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a ve výsledku nespatřuje kvalifikovaný exces či libovůli, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
16. Pokud stěžovatel namítal, že došlo k promlčení vymáhané pohledávky, je třeba označit tuto námitku v řízení o ústavní stížnosti za nepřípustnou, neboť ji stěžovatel, jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, odůvodnění přiložených rozhodnutí i přiloženého dovolání ze dne 24. 10. 2019, vznesl až v ústavní stížnosti, tudíž ve věci rozhodující soudy se touto námitkou nemohly meritorně zabývat.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu